Tenkrát na blízkém Východě (7. kapitola: Lahůdky v čase odpočinkovém)

7. kapitola: Lahůdky v čase odpočinkovém

„Ze všech tvorů jen člověk pije, ač nemá žízeň, jí, ač je bez hladu a komunikuje, ač nemá, co by komu sdělil." Tady se ovšem docela málo jí, skoro vůbec nemluví a jenom zcela nezřízeně chlastá…“

                                                                                                   (Miloš Kybal)

              Můj otec, jak už jsem dříve naznačil, nebyl vskutku žádný zálesák. Měl své nároky na ubytování, stravování i hygienu. Přírodu měl rád, ale pobyt v ní by asi preferoval jako krátké fakultativní vycházky činěné z klimatizovaného hotelového pokoje či z lůžkového vozu zásobeného dostatečným množstvím chlazeného piva. Všechny čtyři předchozí expedice na Slovensko v uplynulých dvou letech se odehrávaly jako denní výlety na příslušné lokality z hotelu, ve kterém jsme byli trvale ubytováni. Dvakrát to byl hotel v Košicích, jednou v Medzevu a jednou v Rožňavě. To, že se nechal zlákat do pro něho nekomfortního prostředí v Nové Sedlici a posléze i v dalších místech, měla na svědomí jeho broučkařská vášeň. V tomto entomologickém rauši byl schopen dělat věci, pro něho jinak zcela nemyslitelné. Jednou, bude o tom ještě řeč, jako absolutní neplavec, za broučkem zvaným Cicindela soluta panonica brodil slepé rameno Tisy ponořen po ramena ve vodě, jindy přetrpěl nocleh v polorozbořené kolibě u Račkových ples v Roháčích, jelikož příslušné druhy střevlíků trvale odmítaly rozšířit své teritorium výskytu pod 2000 m. n. m. a on nenašel způsob, jak se za den dostat z posledního hotelu v Pribylině na lokalitu a zpět. Měl ve svých tehdejších třiceti čtyřech letech stále dobrou kondici, ale náturu a manýry kavárenského diskutéra.

              Miloš Kybal byl pravý opak. Celý život měl rachitickou postavu a ve více než padesáti letech věku fyzický fond již značně omezený. Duší však byl dobrodruh a skaut. Žádná překážka pro něho nebyla dostatečně velká, žádný diskomfort dostatečně diskomfortní. Měl srdce velkého dítěte a mysl vždy pozitivně naladěnu. Zlost či rozladění byly u něho vždy jen součástí jakési divadelní role, ze které prakticky nikdy nevypadával. Do všech nebezpečných situací se vrhal po hlavě, vše musel zkusit, ochutnat a prožít. Pohrdal „paďoury“, do kterých bez okolků řadil i mého tátu, ale to mu nebránilo ho respektovat a vytvářet s ním řadu let velmi nesourodý tým. Ve mně se Miloš nemající žádného mužského potomka viděl. Byl jsem pro něho kombinací toho, co se mu líbilo na mém otci a jeho samého, jelikož jsem se v mnohých ohledech podobal více jemu. Neustále na to upozorňoval a tátu si dobíral. Tomu to však, myslím, vůbec nevadilo. Naopak, měl rád Milošův humor a vždy o něm mluvil v jeho nepřítomnosti s velkým respektem, a to jak o jeho odborných, tak i lidských kvalitách.

              „V každé expedici je nutné stanovit odpočinkový den“, říkával Miloš. Moc jsem tomu nerozuměl a rozumět ani nechtěl, měl jsem totiž tehdy pocit, že více odpočíváme, než expedujeme. Navíc odpočinek se stával často synonymem pro nasávání, což mě jako dítě nijak netěšilo, přestože i v opilosti se ke mně oba parťáci chovali vždy velmi hezky a byla s nimi do určitého stádia i legrace. Za odpočinkový den této expedice byla určena neděle.

              „Program bude zaměřen na národopisná, kulturní, etnografická a religionistická studia,“ pravil Miloš. Jinými slovy, šli jsme s Hopčakovými do kostela. Ačkoli jsem se mší aktivně nezúčastňoval, nebyly pro mě ničím novým, ale pravoslavný obřad v Sedlici bylo něco zcela jiného. Nejen, že pravoslavné mše se od katolických zásadně liší formálně, pop vypadá jak Rasputin, ale i aktivní účastníci byli jak vystřižení z již zmíněného Nikoli Šuhaje. Při bohoslužbě jsme byli samozřejmě středem pozornosti a pop se o nás dokonce v kázáních prý zmínil. V závěru mše jsem dokonce přijal jakousi svátost, což později Miloš komentoval:

              „Jelikož nejsi pokřtěný, Šelesnik, budeš se za tento hřích smažit v očistci tři tisíce osm set třicet čtyři let.“ To číslo si samozřejmě přesně nepamatuji, ale v tomto duchu to bylo, neboť pro Miloška bylo typické definovat ty největší ptákoviny a spekulace zcela exaktně.

              Jak jsem se již zmínil, byl můj otec milovníkem dobrého jídla, ne však lecjakého. Z mas jedl pouze hovězí a vepřové. Ryby, drůbež i skopové zcela odmítal. Ze zvěřiny částečně akceptoval pouze maso z divočáka (na Sedlici si však nedal ani to), které si připodobňoval k vepřovému. Nejedl ani žádné vnitřnosti, vyjma játrových knedlíčků v hovězí polévce. Dost rezervovaně přistupoval i k zelenině a ovoci. Co naprosto miloval, byly paradoxně houby, při jejichž sběru a následné konzumaci byl ochoten jít i za hranu určitého rizika.

              „Zahynul bys v divočině během několika málo dnů, tvou zdechlinu by okousala jedlá zvěřina a na tvých ostatcích by napřesrok vyrostly plodnice tvých oblíbených hub, Šelesnik,“ domlouval mu Miloš. Táta se jen smál a v klidu si mazal na chleba vepřové ve vlastní šťávě, když jsme s Milošem dopékali v dostatečné vzdálenosti od seníku čerstvě nalovené pstruhy.

              Toho odpočinkového dne jsme se po mši rozdělili, táta s Milošem doprovodili Hopčaka do hospody a já jsem pokračoval domů s paní Hopčakovou, která spěchala dodělat oběd. Dvě třetiny naší výpravy se v hospodě příliš nezdržely a brzy následovaly pyšně vykračujícího Hopčáka ke sváteční tabuli. Paní domu se chtěla blýsknout a upekla husu. Hopčakovi rozhodně nebyli zámožní, stravovali se velmi skromně a husa jen tak k nedělnímu obědu byla něco zcela mimořádného. Hopčak nám to neopomněl už během cesty do kostela připomenout.

              „Bude husička, Šelesnik, to si pochutnáš“, poškleboval se Miloš. Tátovi bylo všelijak, byl to od přírody zdvořilý člověk a představa odmítnuté husy byla pro něho tristní. Z počátku si asi myslel, že to nějak zakamufluje, předá mi husí stehno pod stolem a já ho v několika vteřinách polknu, nebo tak něco. Situace to však neumožňovala. S napětím jsme s Milošem čekali, jak to dopadne.

             Husa byla opravdu výtečná, a tak mi přišlo líto, že krásnou porci husího prsa, kterou táta dostal na talíř, bez mrknutí oka pozřel, ale odešel ji ihned na hnůj vyzvracet a posléze to místo pečlivě zamaskoval. U stolu se omluvil tím, že ho to místní pivo prohání. Později se nám svěřil, že netušil, jak je ta husa dobrá. Nemohl si však pomoci, jeho averze ke zmíněným potravinám se nezakládala na nechuti.

              K večeři po vydatném obědě Miloš navrhoval něco lehčího, táta usoudil, že nejlepší bude vepřová konzerva, ale Miloš tento názor nesdílel. „Vem si konzervu, Šelesnik, a dívej se mi na ruce, do hrobu si to nevemu. Jíro, deme na raky.“

              Na raky jsme vyrazili jak jinak než s nadšením. Vídali jsme jich v potoce kousek za Hopčákovic stavením spousty. Miloš „znalecky“ stanovil postup: „Ty vlezeš do vody, budeš zvedat kameny, vybírat raky, já je budu na břehu od tebe přebírat a ukládat do košíku.“  Raky jsem pochopitelně znal, ale ti sedličtí byli patrně křížení s humry a rozhodně nechtěli svou kůži (respektive krunýř) prodat zadarmo. Jen hrdost mi zabránila po chvíli tento podnik zabalit. Voda byla studená, kameny kluzké a pokud jsem raka dobře neuchopil pěkně mě klepetem štípl. Než jsme měli v koši dvě porce, chvíli to trvalo. Miloš oslavoval moji statečnost a s košem dostatečně vzdáleným od těla a vítězným pokřikem fí ha jupí pelášil k seníku.

               Raci se vařili na kamnech v přístavku za stodolou v místech, kde se prasátkům připravovaly pomeje. I varný hrnec sloužil k tomuto účelu a nezbytnou sůl jsme si zase půjčili od ovcí. To vše proto, že Hopčakovi nebyli doma. Neděle je v Zakarpatii také časem návštěv a naši ubytovatelé odešli za příbuznými do Zboje.  Otec naše počínání sledoval se značným despektem. Uvážlivě jedl chleba s vepřovým a do poslední chvíle asi nevěřil, že to, co se před ním vaří, budeme jíst. Odmítl i ochutnat s tím, že má dnes již vybráno. A to udělal chybu.