Tak trochu jiná výprava

Byla to exkurze do místa, na kterém se sešli lidé z oblasti, která stála vždy nejen na hranicích států a regionů, ale i za jakousi hranicí zájmů mocností, které ji ovládaly. Ta oblast byla násilně připojována, ale i rozdělována.

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 10. kapitola: Tak trochu jiná výprava

Když jsem se ještě před příjezdem do Sedlice Miloše dotazoval na plán akcí v Poloninách, odpovědí jsem byl trochu zklamán, neboť z ní bylo patrné, že žádný není.

„Ono se to nějak vystříbří na místě,“ konstatoval náčelník a můj otec jen souhlasně pokyvoval hlavou. Vždy se program opravdu nějak vystříbřil, ovšem ne vždy tak, jak bych si představoval. Tentokrát jsme zcela neočekávaně dostali od Hopčakových pozvání na krajanské setkání v obci Ulič.

Náčelník a znalec místních poměrů se onoho večera před akcí okamžitě jal vysvětlovat situaci v historickém kontextu. Se skromností sobě vlastní pouze požádal Hopčaka o opravu či doplnění, pokud by se zcela náhodou dopustil nepřesností nebo opomenutí.

„Oddělení Zakarpatské Ukrajiny od Československa po 2. světové válce byl akt, který této zemi přinesl další změnu, jejíž důsledky si tehdejší obyvatelé Zakarpatie nedokázali nikterak představit. Těžko jim to mít za zlé, následný vývoj Evropy si tehdy dokázal představit opravdu jen málokdo. Tato oblast stála vždy na okraji zájmů mocností, které ji ovládaly. Po staletí byla Podkarpatská Rus součástí Maďarska a později rakousko-uherského mocnářství. Rusíni, jejichž původ i národní identita jsou dost problematickou záležitostí, se dočkali důstojnější pozice až v rámci Československé republiky po roce 1918, ale 2. světová válka byla pro ně doslova katastrofou, stali se faktickými nepřáteli všech: Němců, Maďarů, Ukrajinců, Slováků a zvláště pak Rusů, kteří již v říjnu 1944 uspořádali za dozoru KGB – oficiálně – „první svobodné volby“ do národních výborů a téhož podzimu se konaly na Podkarpatské Rusi „veřejné“ schůze, na nichž se za zcela absurdních okolností odsouhlasovalo připojení k Sovětskému svazu. O týden později se vytvořila zdejší samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany Československa, a ta schválila připojení země k sovětské Ukrajině. Po nacistické deportaci více jak 100 tisíc zakarpatských Židů následovalo počátkem roku 1945 zatýkání, věznění a deportace všech se sovětským režimem neloajálních Rusínů. Téměř 120 tisíc Rusínů přesídlilo do Československa a brzy bylo jasné, že to byli ti prozíravější, protože poválečné poměry v tzv. Zakarpatské oblasti, která se stala součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky a její obyvatelé se stali Ukrajinci, byly vysloveně otřesné. Rusínům na ukrajinské straně bylo garantováno převedení majetku ze státu do státu. Naplnění tohoto slibu dostálo však pouze Československo. Rozděleným se nestal pouze národ, ale i mnohé rodiny, kterým nakonec úřady obou zemí blahosklonně povolily dvakrát do roka krajanské setkání, střídavě na území Slovenska a Ukrajiny. Tento rok je na řadě slovenská obec Ulič. Je to tak Josife?“

„I tak je to možné povedať“, potvrdil gaspadin Hopčak, „ja by som však povedal, že to bol od zasratých komunistou podvod. Ojebali nás všetkých.“

Poslouchal jsem Miloše a Hopčaka a moc jsem tomu nerozuměl. Více jsem měl pochopit až následující den. Celé dětství jsem byl sice ve své rodině konfrontován s kritikou režimu a bylo mi vysvětlováno, jak je překrucována historie, tady jsem se však osobně seznámil s tím, jak se pohnutá historie této oblasti a jejich obyvatel prolíná i se současností.

Do Uliče přijeli z východní strany hranice lidé, kteří vypadali, jako by je někdo na den propustil z kriminálu. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak zle se žije v zemi, o které nám tvrdili, že je v ní zítra již včera. Červ pochybností se toho dne zavrtal ještě hlouběji a po návštěvě Ruska o několik let později se pro mě celá stavba lží a nesmyslů zřítila úplně.

Dopravu do Uliče pro obyvatele těžko dostupných východoslovenských osad zajišťovaly zvlášť vypravené autobusy, což znamenalo, že na ten náš jsme s Hopčakovými museli dojít až k ovčínu. Stará karosa byla již z části obsazena svátečně oděnými lidmi, kteří se evidentně všichni vzájemně znali. Pochopitelně jsme tam opět vypadali jako obyvatelé z jiné planety, ale stejně samozřejmě se k nám chovali všichni velmi přátelsky a s respektem. Možná se podivovali nad tím, že na ono setkání jedou i „turisté“, ale nikdo na sobě nedal nic znát. 

V Uliči na fotbalovém hřišti bylo v čase našeho příjezdu již boží dopuštění. Rusíni z obou stran hranice se potkávali ještě před vstupem na stadion. Výkřiky, objímání, slzy. Společně se pak hloučky rovnaly na improvizovaném sezení. V jakési vojenské polní kuchyni se vařil boršč a jakési pelmeně, na dřevěném uhlí se opékaly makrely a u pultu se točilo pivo. Pálenku si každý přinesl vlastní a muži si ji vzájemně nalévali od rána s frekvencí, kterou asi nebylo možné zachovat až do večera.

Vyráželi jsme bez snídaně, a tak jsem se hned o jednu rybu spontánně a nahlas přihlásil. To jsem však neměl dělat, nastala bouřlivá diskuse mezi Hopčakem a mým otcem, kdože mi tu rybu koupí. Táta, který později přiznal, že měl nutkání koupit něco každému, koho na hřišti potkal, nemohl překousnout, že by zde někdo kupoval něco nám. To, že neokusil Hopčakův „pravý hák“, přičítal později Miloš jen šťastné náhodě v podobě nově příchozího Hopčakova zahraničního příbuzenstva. Nebylo prostě v Josifových silách zároveň kupovat makrelu, vysvětlovat otci povinnosti hosta a vítat se s bratranci a sestřenicemi.

Celé Hopčakovic příbuzenstvo si bylo dost podobné. Muži neměli pod metr devadesát a sto kilo a ženy měly zhruba třetinový objem svých protějšků. Než jsem se po Hopčakově pečlivém představování se všemi seznámil, bolela mě značně pravice a páchl jsem po čemsi, o čem jsem až později pochopil, že jsou to voňavky, které na sebe pro tuto sváteční příležitost nanesly přítomné dámy patrně v množství odpovídajícímu objemu stakanů, ze kterých jejich manželé konzumovali destiláty.

Hopčak se snažil občas tlumočit, protože ze vzájemných rozhovorů jsme toho moc nepochytili. Jazyk, kterým zde jeden přes druhého mručeli a štěbetali, zněl ještě exotičtěji, než který jsme slýchávali na Sedlici. I když se témata rozhovorů většinou točila pouze kolem rodinných záležitostí a hospodářství, a nebylo tedy v zásadě nutné detaily rozhovorů sledovat, byli jsme paradoxně permanentně na tyto detaily upozorňováni. Náš ubytovatel byl neustále vybízen, aby nám přeložil, kolik že se letos narodilo Vasilovým ovcím jehňat, jaké počasí bylo o senách, a která s Hopčakových pratet tohoto jara skonala.

Vše bylo velmi dojemné, a i když se všichni spontánně veselili, doléhal na nás z celkové atmosféry neobyčejný smutek. Dobře si vzpomínám, že i na mě, a když jsem se o tom svém zvláštním a neuchopitelném pocitu svěřil Milošovi, nenásledovala kupodivu žádná šaškárna ani mnohaminutový monolog, jen úzkostné pokývání hlavou a nic víc.

Rusíni pijí, jak známo, z radosti i ze žalosti. Když se ony emoce v danou chvíli spojí, spojuje se i zcela v souladu s aritmetikou množství konzumovaného alkoholu. Odpoledne, když už byl sněden boršč i makrely a vše potřebné bylo probráno, se už jenom zpívalo. K tomu pití. Podvečerní loučení byla pak tichá a neokázalá. Náhle bylo hřiště téměř prázdné a my se s Hopčakovými šourali k čekajícímu autobusu.