Snový svět Františka Skály

Nevíte, jak se dostat do kouzelného, snového a pohádkového světa? Není to těžké, stačí v Praze nasednout na metro „A“ dojet na stanici Malostranská a hned po výstupu zahnout vpravo ke vchodu do Valdštejnské jízdárny.

Pokud jsou přívlastky jako pohádkový, kouzelný a snový vůbec myšleny jako nadsázka, tak je to nadsázka velmi blízká realitě. Každý, kdo do těchto prostor aktuálně vstoupí, se může přesvědčit, že nevkročil do výstavní síně s obrazy, sochami a plastikami, ale do jakého si světa za zrcadlem, ve kterém není nic jako v tom světě všedním. Do světa fantazie výtvarníka Františka Skály.

Povědomost o Františku Skálovi mám již velmi dlouho. Tento vskutku renesanční umělec řádí v rozličných oblastech umělecké tvorby už dobrých čtyřicet let a cokoli na co sáhne, je jiné, než by někdo očekával. Působil a patrně stále působí jako hudebník, člen divadla Sklep, ilustrátor (mimo jiné autor jednoho z prvních českých komiksů), designér a především jako všestranný výtvarník. Do toho všeho se projevuje jako buřič, bohém, recesista, provokatér a mystifikátor.  Nedávno ohlásil kandidaturu na prezidenta, což krátce na to popřel s jízlivým údivem: „…že přeci tomu nikdo nevěřil, nebo snad ano?“

František Skála je nepochybně sám o sobě zajímavý objekt, ale vraťme se k výstavě, která reprezentuje zhruba sedmnáct let jeho tvorby. Každého, kdo si začne prohlížet jeho díla, asi napadne, jak asi taková tvorba může vypadat.  Traduje se, že svoji uměleckou dráhu započal jako dítě sbíráním různých předmětů „ze šmelcu“, ze kterých začal tvořit roztodivné věci. Myslím, že tuto metodiku do dnešních dnů neopustil. V jeho dílech nalezneme nejrozličnější materiály přírodní stejně tak fragmenty lidských výrobků: samorosty, LED diody, látky, kůže, kameny, elektroniku, šrouby, hřídele, kosti a cokoli jiného. Je tam však pochopitelně zastoupena i malba a různorodé výtvarné techniky.

Podstatné však není to, čím ty artefakty byly dříve, ale to, co z nich Skála udělá. S trochou nadsázky se dá říci, že z nich vždy udělá něco, co normálně neexistuje. Na výstavě asi nenajdete nic, co by bylo něčím, ale můžete prožít paradox, že naopak všechno vám něco připomíná. Každá miniatura, stejně jako mnohametrové monstrum evokuji cosi blízkého nebo povědomého. Tu je to pravěké umění, tu orientální technika, tu noční můra, tu babiččina špajzka, tu pohled na dno oceánu.  

Asi tam je třeba hledat genialitu autora, která je však konzumentovi předkládána jako naprostá samozřejmost. Nechci popisovat jednotlivá díla, která mě zaujala (byl by to také dlouhý seznam), ale naopak komentovat celek, protože tak je výstava pojata. V letáku, který dostanete ke vstupence je „mapa“. Mapa obdélníkového půdorysu jízdárny, ve kterém nemůže ztratit orientaci ani slepec. Trochu mi to připomnělo mapu Tolkienovy Středozemě, tedy podrobnou mapu něčeho, co vlastně není.

Když zpětně „zanalyzuji“ svůj prožitek z této výstavy, napadne mě, jak mohla nadchnout někoho, kdo má k umění docela konzervativní přístup. Tím myslím sebe. Jediné, co mi z toho dává smysl, je, že třeba nejsem tak konzervativní, ale jenom otráveny z toho, co je někdy prezentováno jako moderní (nebo třeba syntetické) umění. Ještě za“ knížákovských dob“ jsem byl upřímně zděšen, co mně bylo předkládáno v prostorách Národní galerie ve Veletržním paláci jako současné umění.

To říkám sám za sebe s vědomím, že hodnocení umění je zcela subjektivní, ale i na základě toho doporučuji Skálovu výstavu také vám, pro něž výtvarné umění končí postimpresionismem. Věřím, že nebudete zklamáni. A můžete vzít klidně s sebou i malé děti. Viděl jsem během těch dvou hodin pobytu v galerii hodně dětí, a to i dětí nemajících zjevně s výtvarným uměním mnoho zkušeností, které byly zcela nadšené. Pobíhaly od jednoho bizarního útvaru k druhému a přely se, co to vlastně je. Většinou se neshodly, ale bylo vidět, že je jim to blízké, ale že je to zároveň provokuje. Myslím si, že když toto František Skála sleduje, musí ho to hodně těšit… Jako přestupní stanici zpět do reálného světa pak doporučuji procházku zahradami Valdštejnského paláce. Výstava končí už 3. července, a pokud nebude prodloužena, není už moc času si tento zážitek dopřát.