Slušní a rozumní lidé musí přece ty ekologické aktivisty odsuzovat!

No, to dá rozum, jinak by to snad ani nebyli rozumní a slušní lidé. Ale co když svět není úplně černobílý, co když ti slušní a rozumní nejsou vždy zárukou dobrých řešení, ale svou rozumnou a slušnou pasivitou nás vedou do zkázy. 

Přečetl jsem si článek (zde) o hlouposti, naivitě a asociálnosti ekologických aktivistů, kteří se rozhodli okupovat těžební zařízení hnědouhelného dolu. Jeho autorka vyjadřuje své pohrdání, nechápe, co jsou to ti aktivisté za lidi, a celou akci vnímá jako nechutnou frašku. Velmi rozumně vysvětluje absurditu takového počínání i scestných argumentů a v závěru vyjadřuje žádost, že nechce být už žádnou „vzpourou koťátek“ obtěžována. Každý racionální a rozumný člověk ji musí dát zapravdu, vždyť jaký smysl může mít připoutání se k rypadlu?

Nemám rád násilné akce, nemám rád vydírání a nátlak a nemám vůbec rád emotivní a iracionální argumentaci tam, kde má vítězit pragmatismus a rozum odborníků a ekonomických či politických stratégů. Má to však jeden háček. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli na té pomyslné druhé straně barikády stojí proti ekologickým aktivistů vždy ti odborníci a stratégové, jejichž hlavním a jediným zájmem je nalezení optimálního průsečíku mezi ekonomickými a ekologickými zájmy v zájmu státu i lidstva samotného. Mám trochu obavu, jestli to nejsou lidé, kteří se starají pouze o své vlastní zájmy a jejich zájem o ekologii je právě jen onou fraškou. A mám docela vážné podezření, jestli takoví lidé nestojí nejen v čele velkých firem, ale také států a nadnárodních organizací.

Vůbec největší obavu pak mám z toho, jestli ti rozumní a slušní lidé, jako je asi autorka zmíněného článku a ti, kteří její stanoviska nadšeně podpořili, dokážou těmi zákonnými, systémovými a obecně správnými metodami přimět mocné a odpovědné k tomu, aby ekologii brali vážně, a nejsem si ani jistý, jestli vůbec něco takového dělat chtějí. A jestli je moje obava opodstatněná, tak se ptám, kdo by mohl ony mocné a zodpovědné lidi k něčemu takovému přimět dříve, než je k tomu donutí okolnosti, což může být, jak je všeobecně známo, už pozdě.

Když o těchto věcech přemýšlím, vzpomenu si vždy na jeden svůj velmi dávný zážitek z velmi exotického místa, na které jsem se za velmi kuriózních okolností na dva dny dostal. Tím místem je delta africké řeky Niger, kterou firma Shell proměnila na několik staletí na mrtvý, kontaminovaný kus země o velikosti středočeského kraje, kde zmar postihl vše živé včetně lidí, kteří zde na následky ekologické katastrofy dodnes umírají. Píšu katastrofy, ale to nebyla havárie, ale pouze zcela bezohledná těžba ropy. Tato nadnárodní firma se totiž v druhé polovině osvíceného 20. století rozhodla počínat si na africkém území hůře než dávní konkvistadoři.

A teď si představte, že se nenašel nikdo, kdo by to Shellu zatrhl. Nikdo kromě ekologických fanatiků z hnutí Greenpeace, tedy podobných magorů, jací lezou po hnědouhelných rypadlech. Stalo se pak něco velmi těžko představitelného, Greenpeace udělala Shellu takovou ostudu, že tato firma nakonec rezignovala a počala se pokoušet o nápravu, a to s vynaložením astronomických prostředků. Našli se totiž slušní a rozumní lidé (a nebylo jich málo), kteří se rozhodli odmítat produkty Shellu a k nim se přidali firmy i vlády, které se k ropnému gigantu počaly chovat jak prašivé ovci.

Od té doby se toho pak stalo mnoho, firma Shell nesplnila vše, co slíbila, v Nigeru se začala podivně angažovat Amnesty International a z místních aktivistů se stali čistokrevní teroristé. Možná se to celé úplně zvrhlo, ale ten původní akt ekologů byl nezpochybnitelně správný a dobrý. Greenpeace a jí podobné organizace provedly tisíce akcí, mnoho z nich kontroverzních a hloupých, ale také mnoho velmi užitečných a ušlechtilých, vesměs ale byly u všech použity nestandardní prostředky, se kterými se ti moudří a slušní vždy těžko smiřovali. Ukázalo se však, že rozvířit stojaté vody ignorace a pokrytectví nelze často jinak, než nějakými excesy a provokacemi, které, když nic jiného, alespoň upoutají pozornost, což se stalo i při nedávné „vzpouře koťátek“.

Nechci se zastávat ekoterorismu a nechci ani obhajovat lidi, kteří možná často nemají bohulibé pohnutky a libují si jen v anarchistických počinech, ale dovolím si nabádat k tomu, abychom se více zabývali podstatou protestů a různých apelů než těmi, kdo protestují a apelují. V Gretě Thunbergové můžeme spatřovat pomatenou osobu, ale už blízká budoucnost naší planety je zcela reálně ohrožena. To se otevřeně říká, ale nikdo to systematicky neřeší. V „ekologických koťátkách“ můžeme vidět devianty, ale těžba i spalování hnědého uhlí, jakožto i energetická udržitelnost jsou reálnými problémy, o které se staráme spíše jen tak "naoko".