Slepáci a teroristé

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 11. kapitola: Slepáci a teroristé                                                   

Jak už jsem se několikrát zmínil, svět hmyzu je neobyčejně pestrý. Častěji jsem se na předešlých stránkách věnoval velkým, nápadným a snad i podle obecných měřítek krásným druhům brouků. Nutno konstatovat, že asi devadesát pět procent českých druhů je menších než jeden centimetr a ani druhy veliké kolem jednoho milimetru nejsou v broučí říši ničím neobvyklým. To, co platí obecně téměř, platí u střevlíků stoprocentně.

Jakousi elitu této čeledi představují druhy rodu Carabus, jsou to velcí a v některých případech i krásně zbarvení brouci, kteří pro tyto svoje vlastnosti lákají kromě odborníků z řad amatérů a profesionálů i sběratele, kteří k této vědecké disciplíně přistupují jako ke sběratelství pivních tácků. Zbylá, výrazně větší část této čeledi je pro tento typ „entomologů“ asi nezajímavá, což je u skutečných entomologů spíše opačně. Mezi exteriérově nejméně laicky zajímavé druhy z těch nezajímavých patří ti nejvzácnější a svým způsobem života nejpozoruhodnější. Jsou to třeba slepí jeskynní střevlíčci rodu Duvaliopsis, respektive Pseudonophthalmus, jmenovitě Pseudonophthalmus pilosellus poloninensis

Píši-li „jeskynní“, je to poněkud zavádějící, protože se tento konkrétní druh v jeskyních nevyskytuje, snad proto, že v Poloninách žádné jeskyně nejsou. Patří však stejně jako jeho příbuzní vyskytující se v jeskyních a v krasových závrtech mezi brouky žijící velmi skrytým způsobem života.  

Zmíněný druh si zde za svůj mikrosvět „zvolil“ obrovské balvany a adekvátní kubíky půdy pod nimi a tomuto prostředí se absolutně přizpůsobil. Jelikož svůj biotop nikdy neopouští, přestal pro něho mít postupně význam zrak a ztratil i pigment. Patrně se náhradou za zrak u něho rozvinuly do netušené míry jiné smysly, ale o způsobu života těchto tvorů se neví prakticky vůbec nic.

Náš „slepák“, jak jsme mu familiérně říkali, měl žít v Poloninách nad hranicí lesa pod kameny vážícími metráky. Jestli se vyskytuje i pod těmi tunovými, se vlastně pouze spekuluje, protože to doposud asi nebyl schopen nikdo ověřit.

Když jsem se před příslušnou výpravou na „slepáky“ dotazoval na metodiku lovu, bylo mi Milošem řečeno, že odborníci doporučují postupy ne nepodobné metodám stavitelů soch na Velikonočním ostrově. Není proto divu, že jsme vyráželi toho dne vyzbrojeni kromě základní výbavy i železnými páčidly, palicemi a dřevěnými klíny, které nám pan Hopčak ochotně zapůjčil.

Pláň, na které se povalují příslušné kameny, se nalézá na severní straně masivu Kremence v nebezpečné blízkosti státní hranice a leží tak mimo veškeré cesty.

„Měli bychom začít těmi největšími, dokud jsme při síle,“ konstatoval Miloš a významně se opřel o kámen, o kterém se nedalo předem říci, je-li kamenem, nebo skálou srostlou s pohořím.

„Zešílel si, Miloši, to bychom nezvedli ani jeřábem,“ pronesl nevěřícně táta při pohledu na náčelníka rýpajícího pajcrem do paty skalního útvaru. Vysloužil si však tím jen Milošův několikaminutový monolog o životě a skutcích Thora Heyerdahla mající za cíl mu sdělit, že pesimisté a poserové nikdy nic nedokážou.

Takto morálně posíleni jsme se jali obnažovat základnu domnělého kamene. Po čtvrthodinovém snažení jsme se přesunuli k útvaru asi stokrát menšímu, se kterým jsme bojovali poctivou čtvrthodinu. Nebylo pod ním, vyjma několika mravenců, vůbec nic. Stejné to bylo s následujícími asi pěti kameny, jen technika se zlepšovala a s ní i čas potřebný k odvalení.

„Jsou moc malý, pod nimi nic nebude,“ pronesl ten, který před dvěma hodinami nabádal k exemplárnímu potrestání pesimistů. 

„Tak co zkusit třeba tenhle,“ otec poklepával páčidlem na kámen třikrát větší než předešlé, ale nepřesahující lidské rozměry. Práce to byla šílená. Skutečnost, že nikdo nepřišel o žádnou končetinu ani její část nelze vysvětlit jinak než nevědecky. Miloš byl, dle svých slov, ochoten v okamžiku převalení balvanu konvertovat k pravoslaví, ale neučinil tak proto, že pod balvanem opět nic nebylo.

„Eště je asi malej,“ pronesl do trojhlasého funění.

„Do většího nejdu, to je vo zdraví,“ nedal se táta. „Třeba tu vůbec nežijou. Kdo ti, Miloši, vlastně tohle místo doporučil, přiznej se?“

„Nedoporučil mi ho nikdo jiný, než sám pan docent Kult!“

„Miloši, starý pan docent Kult tady odvaluje půltunový balvany?“

„Neodvaluje, ale odvaloval, zamlada, a dvakrát větší, byl totiž sokol.“

„No, tak to mu tady u toho asistoval Nikola Šuhaj, to by tak časově odpovídalo. Tak mi tady blbnem na základě sto let starých informací. To je výborný.“

„Sto let je pro genezi druhu pouhý okamžik, hochu.“

„Moje geneze je pro tuto chvíli zde právě u konce, pane Kybal. Ty můžeš pokračovat, hele, Jíra už pokračuje.“

„Máš štěstí, že máš někoho, kdo dokáže v těžkých chvílích držet prapor vaší rodiny. Jdu ti na pomoc, Jiřiku!“

Pomoc byla marná, s kamenem jsme ani nehnuli. Miloš se náhle zahleděl dolů ze svahu a brýle se mu zamlžily.  

„Víš, kdo je největším přítelem člověka, Šelesnik?“

„Pes,“ odpověděl jsem bez rozmýšlení.

„Gravitace, hochu, gravitace. A její pomoc my tady a teď využijeme.“

Vyhlídnutý obrovský balvan na rozdíl od ostatních vězel v poměrně prudkém svahu nad dolinou, která již prokazatelně nebyla na našem území.

„Pošleme ho expres rekomando Rusáčkům,“ chechtal se pod fousy budoucí terorista.

Otce k nám přilákal z úžlabiny, kde se věnoval lovu jiných střevlíčků, hurónský řev. Přišel právě v okamžiku, kdy jsme s Milošem obřadně lehkým dotykem poslali podklínovaný balvan do údolí.

„Nebojte, zaboří se na támhletý plošince, je moc těžký,“ komentoval Miloš situaci, vida naše trochu ustrašené pohledy. Kámen však v souladu s původní deklarací právě velkou rychlostí opouštěl území Československa.

„Pánové, padáme odtud,“ zavelel náčelník

 „A co slepáci?“ připomněl jsem původní smysl celé akce. Docela jsme se zapomněli podívat do kráteru, který tu po balvanu zůstal.

Malí světložlutí broučci byli na téměř černém podloží vidět okamžitě. V několika vteřinách skončili v exhaustoru. A když už žádní jiní nebyli objeveni, bylo podruhé zaveleno k ústupu.

Na základnu jsme se v rámci jakési bojové hry vraceli po partyzánském způsobu úbočím mimo cestu. Milošem prorokované tanky a letectvo sice nebyly nikde vidět, ale ten se do své teroristické role tak vžil, že nám poměrně obtížnou cestu zpříjemňovaly vizionářské teorie o množství zničených kasáren a muničních skladů sovětských pohraničních vojsk. Před Sedlicí měl již vržený kámen vědeckými výpočty podloženou ničivou sílu toho šutru, který kdysi ukončil éru dinosaurů.

„Usněmež s pocitem dobře odvedené práce,“ zaslechl jsem už v polospánku místo obligátního přání dobré noci pokaždé v jiném jazyce. Usnuli jsme asi všichni hned vyčerpáním a do snů nám vcházeli, (vlastně vlézali) malí, žlutí a docela slepí broučci.