Satanské verše

Džibríl Farišta a Saladín Čamča se ocitnou v letadle, které je uneseno teroristy a pak zničeno explozí kdesi nad Lamanšským průlivem. Oba zázrakem přežijí, ovšem prodělají proměnu: Džibríl se změní archanděla a Čamča v ďábla.

To je počátek a rámec románu Salmana Rushdieho, který i po třiceti letech od prvního vydání vyvolává mnohé emoce a často slouží i jako příklad náboženského fanatismu, který může dovést věřící až k potřebě fyzické likvidace toho, kdo znesvětil podstatu jejich náboženství.  Britsko-indickému autorovi přinesl román slávu, která byla ovšem draze vyvážena strachem o život a lety strávenými v utajení pod ochranou policie. Je tak poněkud smutné, že se o popularitu knihy i jejího autora více zasloužil ájatollách Chomejní, který nad ním prostřednictvím fatwy vynesl ortel smrti, než skutečnost, že román ve stylu magického realismu je klenotem světové moderní literatury.

Je zjevné, že na rozdíl od některých satiriků nebylo autorovým prvořadým záměrem provokovat muslimy, přestože si neodpustil provokativní přejmenování proroka Muhammada na Mahounda (hanlivá zkomolenina Muhammadova jména evokující výraz pro „honícího psa“ potažmo  „sprosťáka“) a část příběhu se odehrává v jakési snové rovině v nevěstinci v Mekce, jehož majitel jako reklamní tah pojmenoval své pracovnice po manželkách Proroka. V podniku se ukrývá i uprchlý bývalý zapisovatel Prorokových slov. Ten se přiznává, že zapisoval nepřesně, ale Prorok si z důvodu své negramotnosti nemohl ničeho všimnout. V románu vystupuje také Muhammadova nejmilejší žena Aiša, ovšem jako epileptička s prorockými vidinami. I sám Chomejní se tam patrně našel v osobě zlého imáma žijícího v izolaci v Londýně.

Nedávno jsem si po několika letech román opět přečetl. Dobře si pamatuji, že když jsem ho jako student četl poprvé, byl jsem jím byl úplně fascinován. Fascinovala mě mimo jiné i forma tohoto díla, která může naopak někoho jiného znechutit a od čtení knihy odradit. Od té doby se ve světě změnilo mnohé. Zásadně se změnil pohled na islámský svět, a to i proto, že se i ten opět změnil. Román počal vznikat krátce po íránské islámské revoluci, která byla vlastně první předzvěstí obrácení do té doby probíhajícího principu sekularizace islámu ve většině islámských a muslimských zemí. Přelom 80. a 90. let 20. století byl stále ve znamení pohledu na islámské státy z hlediska toho, jsou-li aktuálně prosovětské nebo prozápadní. Ono se to po 2. světové válce docela měnilo, což se netýkalo jen arabských zemí a Blízkého a Středního východu obecně, ale i Izraele. Na každý pád měl pro běžné Evropany tento svět stále spíše charakter kouzelného orientu v podobě Pohádek tisíce a jedné noci, než jako ohniska budoucích celosvětových problémů.

To neznamená, že by zde byl klid. Ten tu nebyl nikdy, ale i na arabsko-izrealské války se asi většina lidí dívala jako na cosi, co je daleko, čemu moc nerozumí, a co je mezi náboženstvími, etniky a státy, které také moc nechápe. Pak se toho ale stalo během krátké doby mnoho. Po íránské islámské revoluci se rozpadl se Sovětský svaz (a celý východní blok), vznikly postsovětské muslimské státy, v Iráku se ze z "perspektivního" Saddáma Husajna počal stávat diktátor a později i nepřítel. Žádné dřívější problémy  nikdo nevyřešil, naopak se k nim přidali nové. Sekulaizace islámských států se počala měnit ve zcela opačný proces, což byl zásadní výsledek pozdějšího Arabského jara. Přestože náboženská ortodoxie ani fundamentalismus nemusí vždy nutně vést k radikalizaci věřících, v tomto případě tento proces nastal, což se dotklo i komunit žijích v Evropě, a když se zvedla migrační vlna, situace se ješt více vyhrotila.   

Opustíme-li na chvíli svět islámu, tak z knih, které popisují události vzniku křesťanství jinak, než je obecně prezentováno církvemi, je hodně, a to jak v beletrii, tak i v literatuře faktu. Je to pochopitelné, protože právě s těmi fakty z této doby je to dost špatné, což patrně provokuje autory, aby s tímto tématem volně pracovali. Jsou i díla, která Ježíše karikují a zesměšňují události a jiné postavy té doby. Nikdo se však v současné době autory alternativních výkladů týkajících se Ježíše Krista a vzniku křesťanství asi běžně nepokouší sprovodit ze světa. 

Nechci omílat obecně známé skutečnosti o velmi rozlišném vztahu věřících muslimů a věřících křesťanů k dogmatům svých náboženství, ale nelze pominout velmi rozdílný vznik monoteistických náboženství. Souvisí to s judaismem jako zásadní a jednoznačnou inspirací křesťanství i islámu. V židovském náboženství se prolíná mytologická a symbolická rovina Tanachu, což je „rozšířená verze“ Starého zákona, a praktičtějšího Talmudu, jenž se dá zjednodušeně označit jako souhrn tradic a norem.  Souvisí to také s křesťanstvím, jehož vznik se těžko vysvětluje jako nutnost Židů vytvořit si jiné náboženství. Pominu-li striktně náboženský výklad, že se „stal zázrak“, tak reálný člověk Ježíš patrně nechtěl vytvořit jiné náboženství, to vzniklo až později na základě Ježíšova příběhu, ať už byl reálně jakýkoli.

Pomineme-li i onen nadpřirozený prvek vzniku Koránu (podle tradice ho„nadiktoval“ Muhammadovi Alláh prostřednictvím anděla Džibríla), tak důvody ke vzniku islámu jsou patrně s křesťanstvím podobné, ale mechanismus byl poněkud jiný. Fantastické je pouze to, jakou rychlostí se toto náboženství rozšířilo a kolik oddaných příznivců získalo. Ještě za života Proroka se stal islám dominujícím náboženstvím celého blízkovýchodního regionu. V tomto kontextu je nutno uvést, že dominantní roli získalo křesťanství až téměř tři sta let po svém vzniku. Sice již ze šedesátých let 1. století je doložena křesťanská komunita v Římě spojená s autentickou osobou sv. Pavla z Tarsu, stejně jako její likvidace císařem Neronem v roce 64. n. l., ale rozhodně se v této souvislosti nedá mluvit o nějakém významném společenském postavení křesťanství.

Křesťanská teologie se tvořila dlouhá staletí a křesťané se rozdělili do mnoha směrů, ze kterých povstalo mnoho církví, které se odlišují nejen rituály, ale také pohledem na období vzniku křesťanstvía rozdílně chápanou roli Ježíše Krista, z čehož vyplývají velmi různorodé teologické principy. Islám, ač to tak obecně nepůsobí, je také rozdělen, a to nejen na šíity a sunnity, ale na řadu směrů a sekt. Je podivuhodné, jaké zdánlivé maličkosti křesťanské církve a islámské skupiny a proudy (muslimové nemají církevní organizační strukturu jako křesťané) rozdělují. O to více je zajímavé, jak jsou zpochybňovány základní principy obou náboženství, jak jsou vnímány základní knihy - Bible a Korán, Tanach a Talmud, a jak jsou definováni oba proroci, Ježíš a Muhammad a konečně jak chápán Bůh, který je logicky pouze jeden nazývaný Alláh, Hospodin či Jehova. A právě různé neortodoxní náhledy mohou být chápány jako nové „satanské verše“, které útočí na samu podstatu náboženství.

Začněme od konce: Všichni věřící, jak označení napovídá, by měli věřit v Boha. Pominu-li to, že každý věřící může mít svou individuální představu o nejvyšší bytosti, je obecný náhled vcelku jednotný a odlišnosti spočívají pouze v tom, do jaké míry Bůh aktuálně řídí a ovlivňuje tento svět. Je to spektrum názorů na jehož jednom konci je Bůh, bez kterého se nepohne ani list, a na druhém konci pasivní Hospodin, který vše stvořil, ale nyní pouze „přihlíží“. V této souvislosti má smysl mluvit jen o církevních dogmatech, ne o názorech volnomyšlenkářů, kteří vnímají Boha jako princip, či jakési universum na lidech nezávislé a také nepoznatelné. To platí obecně pro všechna tři monoteistická náboženství a  logicky s tím souvisí i forma komunikace. Je nutné se modlit k tomu, kdo řídí mé kroky a vcelku zbytečné k tomu, kdo aktuálně již nic neovlivňuje.

Velmi rozdílný a také komplikovaný je vztah ke svatým knihám. Korán měl po svém vzniku několik verzí, které se však záhy sjednotily a celou historii islámu se muslimové řídí prakticky stejným textem. Ten je posvátný, neměnný a dle muslimů i nepřeložitelný. Rozdíly jsou jen v jeho výkladu a hlavně ve výkladu hadísů a síry. Bible naopak prodělala velmi pozoruhodný vývoj. Nejstarší texty Starého zákona jsou možná více jak čtyři tisíce let staré a nejnovější pochází z počátku 3. stol. n.l. Ucelenou podobu však dostala Bible až ve 4. stol. n. l., a to rozhodně ne hned takovou, jakou ji známe dnes. Bible má nesčetně verzí překladů a podob, přestože její  základní podoba je již dlouho neměnná.V tomto smyslu je již dlouho dobu neměnný Tanach (jako základ Starého zákona) i Talmud. Z pohledu ortodoxních židů mají židovské posvátné knihy podobný charakter jako Korán, jsou co by texty seslané bohem neměnné a neměnitelné, naopak zastánci moderních směrů židovství pracují z texty velmi volně a kriticky, což je v islámu prakticky nemyslitelné. 

Židé na rozdíl od křesťanů a muslimů na svého mesiáše stále čekají. Muhammad a Ježíš si nejsou příliš podobní, tedy alespoň co se týká náboženského výkladu. Muhammad byl vždy chápán jako reálný člověk, který se jako člověk narodil a jako člověk také zemřel. I jeho život postrádá (ne zcela) výrazný sled zázraků a nadpřirozených událostí. Ve své podstatě byl dle náboženské tradice Alláhem vybrán, aby naplnil jeho záměr, což také učinil. Z ateistického pohledu to byl náboženský a společenský reformátor a dobyvatel. Ježíš jak známo se jako Boží syn za nadpřirozených okolností narodil, kázal a konal zázraky, zemřel jako člověk, ale vstal z mrtvých a stal se bohem. Z ateistického pohledu to byl charismatický kazatel, ve kterém jeho stoupenci spatřovali židovského Mesiáše a až po jeho smrti se začalo pomalu vytvářet nové náboženství, jehož nosným prvkem byla právě osoba Ježíše a jeho božská podstata.

Vždy mi přišlo zajímavé z pozice jakéhosi nezaujatého pozorovatele posuzovat, jestli jsou všechna tři abrhámovská náboženství v nějakém zásadním rozporu. Je-li Bůh, musí být jen jeden, není ničím proti ničemu, že každá komunita má svého Proroka a své posvátné texty. Všichni věřící provádí nějaké rituály, které jsou sice rozdílné, ale mnohdy méně, než se obecně míní. Krajní proudy každého konkrétního náboženství se od sebe liší více, než od extrémních podob jiného náboženství. Ortodoxní muslimové jsou si dost podobní s ortodoxními židy a konečně i s některými křesťanskými sektami. Totéž platí o muslimských, židovských i křesťanských mysticích. Není proto divu, že se v historii setkávali, vzájemně obohacovali a chovali k sobě vzájemný respekt.  V teologické rovině tak existují daleko menší rozdíly, než v rovině společenské, proto se také asi vrcholní představitelé náboženství shodnou lépe, než lidé různé víry z jedné ulice, což samozřejmě může bít i tím, že hlavy církví a náboženských proudů jsou lidé nejen vzdělaní, ale někdy i moudří a tolerantní. Problém tedy není ani tak v náboženství, natož pak ve víře, ale v tom, jak se která společnost náboženství utvářela a jak to které náboženství utvářelo společnost.

Satanské verše a s tím i své „satany“ mají všechna náboženství. Projevili se v historii a projevují se stále. Jejich jména jsou: netolerance, pocit nadřazenosti a nedostatek nadhledu a pokory. Pokud jste Satanské verše  Salmana Rushdieho nečetli, vřele to doporučuji, dá se z nich a z jejich osudu a z osudu jejich autora  vytěžit daleko více, než by se mohlo zdát.