Rosalia alpina není alpská růže ani růžový bavorák

Miloš stál na mohutném padlém buku a deklamoval jak na scéně Národního divadla. Byli jsme na Vihorlatu, na první výpravě v okolí Morského oka a byla optimální doba i počasí pro takové představení.

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 6. kapitola: Rosalia alpina není alpská růže ani růžový bavorák

To koukáte, hošani, co? To je jiný kafe než nějakej Carabus!“ Miloš stál na mohutném padlém buku a deklamoval jak na scéně Národního divadla. „Tady chodí Rozálky pěšky šestistupem. To zíráte na tesaříky? Cha!“

No, zírali jsme a Miloš si tu chvíli náležitě užíval.

Byli jsme na první dopolední procházce na jedné z pasek, kousek od cesty na Morské oko. Optimální doba a počasí se pro prezentaci tohoto nádherného tesaříka sešly a Miloš to věděl.  Ač jsme tady toho léta ulovili velké množství zajímavých broučích druhů různých čeledí, zůstane pro mě navždy Vihorlat spojen s Rosalií alpinou. Kdo by se intuitivně domníval, že se jedná o alpskou růži, bude na omylu, Rosalia alpina, neboli tesařík alpský je nádherný modročerný brouk, vyhřívající se za slunných dnů na přelomu června a července na kmenech starých buků. Má štíhlé téměř čtyřcentimetrové tělo, dlouhá černomodrá tykadla a celý je jakoby navlečen do sametového župánku. Zkrátka skvost, šperk v evropské hmyzí říši.

„Říkám ti to už, Jíro, poněkolikátý, nech ty černý nohatý, ošklivý střevlíky tatíkovi (pozn. střevlíci nejsou zdaleka jen černí a jsou půvabní) a dej se na něco krásnýho a ušlechtilýho! Viděl si už někdy tak hezkýho brouka?“

„Neviděl, Miloši.“

„No, tak vidíš.“

„Vidím, Miloši.“

„Nasbírej si jich tu aspoň třicet, tady jich neubude, jsou jich tu statisíce. Vybírej různé velikosti a barevné formy. Podívej se pozorně, nenajdeš dva se stejnou kresbou, každý je jiný, jako zebry. Větší s kratšími tykadly jsou samice, ty sbírej jen po vykladení, to poznáš, že ano, a menší s delšími jsou samci, no jako u všech tesaříků, ale to přece víš.“

Náčelník radil a poučoval a já jsem zíral a lovil.

Při této vycházce jsem tehdy poprvé ulovil i dalšího, velmi zajímavého brouka, zdaleka ne tak typického pro toto místo. Byl to nosorožík kapucínek, vědecky Orictes nasikornis, který si společně s roháčem nikterak nezadá s velkými a bizarními druhy tropických brouků. Měří téměř pět centimetrů a „od pasu dolů“ vypadá docela normálně. Na druhé polovině těla samců se však matička příroda vyřádila. Štít je přetvořen v jakousi obskurní chitinovou kápi a z hlavy vzhůru vyrůstá více jak centimetrový roh, který se šavlovitě stáčí ke hraně kapucky.

Larvy tohoto brouka se vyvíjejí v trouchu starých stromů, nebo častěji, zásluhou lidí, v hromadách pilin nakupených v blízkosti pil. To byl i případ naleziště mezi Remeskými Hámry a Morským okom.

Odnášel jsem si jich na základnu i několik živých, byli opravdu roztomilí, zvláště pak když po dlouhé přípravě donutili své mohutné tělo k letu, při kterém vypadali jako malé nemotorné helikoptéry.

Večer jsem k tomuto rozrůstajícímu zvěřinci přidal ještě několik roháčů, kteří usilovně nalétávali na lampu veřejného osvětlení blízko hájovny. Pod touto lampou jsme strávili dva večery, neboť přitahovala nejen zmíněné druhy, ale i řadu jiných tesaříků i střevlíků. Pro každého něco.

Vedle zmíněných brouků mne nejvíce fascinovali lišaji. Tyto velké noční motýly jsem pochopitelně znal, ale nikdy jsem je neviděl v takovém množství, a hlavně ne tolik druhů. Mezi všemi dominoval populární smrtihlav. Přestože je to díky kresbě na štítu evokující lebku i mezi laiky známý tvor, málokterý neodborník ho někdy viděl. Acherontia atropos, jak zní jeho vědecký název, potřebuje ke svému vývoji různé lilkovité rostliny a dospělí motýli sají nektar a také med z hnízd divokých i domácích včel. Navíc je to motýl tažný, který v Evropě tráví jen část svého života a vývoje a jeho pravou vlastí je Afrika a Blízký východ.

Litoval jsem, že nemáme lepidopterologickou (motýlářskou) výbavu, chtěl jsem v té době poznat a sbírat nejen veškeré skupiny brouků, ale i ostatní hmyz a toužil jsem si domů přivézt i různé nalezené a ulovené obratlovce, od obojživelníků přes hady a ještěrky po plchy a netopýry, které jsem občas vyhrabal z dutin starých stromů, které jsem, pod záminkou lovu brouků, systematicky prozkoumával.

Otec měl již o své specializaci jasno a snažil se mě též přimět k serióznějšímu zájmu o nějakou menší taxonomickou skupinu, což mu Miloš zcela vážně rozmlouval, a naopak mi pravidelně dělal přednášky z různých přírodovědných oborů. A bylo z čeho. Byl kromě své entomologické odbornosti velice solidním obecným zoologem a také geologem a botanikem. Navíc, jak už bylo řečeno, měl na rozdíl od otce dar vysvětlovat i odborné záležitosti velmi zábavnou formou.

„Já si ještě pamatuji pana doktora Obenbergera, Heyrovskýho, to byl brácha toho, co dostal tu „Nobellovku“, Baltazara, Pfefra,“ říkával Miloš mému otci, „to byli nějaký odborníci a neznali, Jiřiku, jen to svoje, Obengerger byl kromě řady broučích čeledí světově uznávaný odborník na mravence, termity a všekazy. A všechno stíhal. Nech Jíru, ať se vrtá ve všem!“

Tak a podobně domlouval Miloš tátovi při večerech pod lampou, jak nazýval naše noční lovy na veřejné osvětlení spojené s takto specifickými hovory. Na Vihorlatu jsem se seznamoval s řadou broučích druhů, o jejichž existenci jsem do té doby ani netušil, nebo jsem je znal jen z odborných knih, kterými mě otec hojně zásoboval.

„Svět hmyzu je fascinující ve své pestrosti a tajemný a záhadný ve své skrytosti a nenápadnosti, zameditoval si nahlas Miloš, jen pomalu a obtížně začínáme chápat vztahy mezi velkými obratlovci, kterých se na příslušném území vyskytují řádově desítky nebo stovky druhů, co se však děje ve společenstvích bezobratlých, kterých jsou na stejném území desetitisíce, či statisíce druhů s miliardami jedinců v zásadě vůbec netušíme. Laik zaregistruje jen náhodně tu motýla na květu, tu slunéčko sedmitečné usednuvší na pestré oblečení, my broučkaři cíleně objevíme víc, a to na otevřených i skrytých místech, ale i tak jen paběrkujeme z povrchu systému, který se jaksi zdráhá poznání. Lidi fascinují velká či bizardní zvířata, jako jsou slon, žirafa nebo třeba ptakopysk, ale málokdo tuší, jak neuvěřitelné kreace vytvořila příroda mezi druhy několikacentimetrovými či několikamilimetrovými.“

Co by se stalo, fantazírovali jsme tenkrát s Milošem, kdyby se všichni ti podivuhodní brouci stokrát zvětšili. Jak by se proti nám na písečném svahu postavil dvoumetrový svižník (zmíněná Cicindela), proti kterému by krokodýl, či tygr byli jen zcela neškodní mazlíčci.

Počátek léta na Vihorlatu nabízel pro mě jedinečnou exkurzi do tohoto světa, neboť v zachovalých obrovských lesích tohoto pohoří bylo vše jinak než ve víceméně kulturní krajině středních Čech nebo českých hor. Většina druhů, se kterými jsem se tehdy seznamoval, v Čechách také žije, ale natolik vzácně a roztroušeně, že ani týdny a měsíce výzkumu nenaplní objem poznaného za jeden, jediný den v takovémto prostředí.

Typickým příkladem je již zmíněný tesařík alpský. V literatuře se uvádí jeho výskyt na několika místech v Čechách, a to i na Malém Bezdězu na pomezí středních a severních Čech. Poprvé jsem ho tam nalezl až před několika lety, tedy zhruba třicet let od našeho prvního setkání na Vihorlatu, přičemž na Bezděz jezdím bezmála čtyřicet let docela pravidelně. Činím tak z pohnutek mykologických, ale nikdy ve správném období zcela pochopitelně neopomínám prohlídku starých bukových kmenů.  Ale až po třech desítkách let jsem tam tyto tesaříky pozoroval, což názorně dokumentuje skutečnost, kolik na daném místě musí být exemplářů nějakého hmyzího druhu, abychom měli alespoň teoretickou naději nějaké spatřit. A to, prosím, je Rosalia alpina brouk velký a neobyčejně nápadný.

Ale vraťme se k Vihorlatu a k jeho fauně vážící se často ke starým bukovým porostům. Řada druhů brouků se vyvíjí, jak už bylo naznačeno, ve stromech. Někteří ve větvičkách, jiní v kmenech, někteří ve zdravých rostlinách, jiní v trouchu padlých stromů, někteří pod kůrou, jiní ve vlastním dřevě, další pak v listech, v parazitických houbách, v kořenech, humusu lesní půdy, v bylinách symbiotizujících se stromy, v hnízdech a doupatech zvířat, vázaných na stromy a byliny a tak dále…Tomu všemu jsme si zvykli říkat ekosystém. Obecné chápání je opět nastaveno na velkého obratlovce, třeba medvěda, pro kterého se ekosystémem rozumí bukový les Vihorlatu. Ekosystémem ve vztahu k malému “bezobratlovci“ je však jeden strom, kubík půdy pod ním nebo třeba kadibudka za hájovnou v Remetských Hámroch. Jenom v této obskurní zchátralé stavbě jsme nalezli asi deset druhů dřevokazných brouků, prokazatelně žijících pouze ve ztrouchnivělých prknech, ze kterých byla postavena. Takové a podobné zajímavé sondy do světa hmyzu, nám připravoval Miloš Kybal v prvních dnech této expedice.

Od té doby do dnešních dnů mi přijde směšné a pošetilé úsilí některých lidí nalézt mezery v teoriích vědců a ty pak zaplnit vlastními fantastickými a tajemnými spekulacemi. Nemyslím, že takové mezery nejsou, a že se vědci nemohou mýlit. Naopak. Mýlí se často, ale jejich omyly napravují většinou jiní vědci, přičemž si pod pojmem vědec dokážu představit jakéhokoli hloubavého a systematicky postupujícího nadšence, a to i bez akademického vzdělání a vědeckých titulů. Myslím, že právě a pouze jakási posedlost a obrovské penzum odborné práce jsou těmi krůčky k poznání. Různá pseudotajemství a pseudozáhady mi pak přijdou zcela nezajímavé v porovnání s tajemstvími přírody splétanými stovky miliónů let, které jsme dosud poodhalili je z nepatrné části.