Poslední den v Poloninách

Z divočiny se každý pořádný cestovatel musí vracet raněný, vyhladovělý, nakažený zákeřnou nemocí a šťastný, tedy tak to říkal Miloš. U mě jistě platila první a poslední podmínka, ale u zbylých členů expedice snad jen ta poslední.

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 14. kapitola: Poslední den v Poloninách

Náš pobyt v Nové Sedlici se chýlil ke konci.

„Plán je splněn a výrazně překročen,“ bilancoval náčelník, paroduje novinové titulky a výroky stranických funkcionářů té doby.

„Jiřik je ňákej skleslej. Co pak ti je hošku?“ staral se Miloš, když mě spatřil před seníkem v předvečer odjezdu hledícího na zelené svahy Polonin.

„Asi to pro něj letos bylo málo akční,“ odpovídal za mě táta. „Nestihl absolvovat honěnou s medvědem a pád ze skály.“

„A neviděl jsem výra velkého,“ dodal jsem zcela vážně.

„Na tom chlapci se mi líbí, jak je skromný,“ vložil se do rozhovoru Milošek.

„To je proto, že jsme na Stužici nenocovali,“ vedl jsem si dále svou.

„No, málem se to povedlo, ale tvůj tatík se na poslední chvíli vzchopil a bylo po nocování. Ale tím se netrap, výr je moc plachý a vzácný, jedna noc v pralese to stejně nevyřeší. To bys tam musel zůstat alespoň týden.“

V tu chvíli jsem si předsevzal, že v budoucnu na Stužici ten týden strávím. Svému předsevzetí jsem nakonec za několik let dostál, aniž bych před tím tušil, jak náročná zkouška to bude.

Scénář večera před odjezdem byl jasně daný, slušelo se posedět s naším ubytovatelem, kterého jsme poslední dny zanedbávali. Byl jsem rád, že bylo dohodnuto, že zůstaneme u Hopčakových doma, místní hospoda pro mě již ztratila ono exotické kouzlo. Byl vlahý podvečer, takže jsme se po večeři přesunuli na lavičky pod ořechem, který vytvářel útulnou enklávu v jinak spíše účelově využitém prostoru kolem domu.

„Takové večery by si měl člověk dobře zapamatovat, aby z nich mohl čerpat v tý hlučný, upocený, uspěchaný Praze.“ A Miloš se evidentně nadechl k delšímu monologu:

„Tady to tak nevypadá, Josife, ale svět úplně zešílel. A nejdivnější na tom je, že si to všichni uvědomujou a nikdo s tím nic nedělá. Každýmu politikovi, lampasákovi a jinýmu prevítovi bych dal tady na stráni dva hektary půdy a starej se. Vona by je přešla chuť na válčení, vydírání a ponižování vobyčejnejch lidí. Něco smysluplnýho dělat a těšit se z toho, co udělám, to už ani nevíme, jak to chutná.“

„Ja hentemu vuobec něrozumiem,“ ozval se jinak spíše mlčenlivý Hopčak, „všeci odtial utěkajů do mesta a vy, ktorí žijetě v Prahe, byste chceli tuna kosit travu a sušit seno.“ 

„To bych moc chtěl,“ pokračoval Miloš, „ale nejsem si vůbec jistej, jestli bych to dokázal, nemyslím to kosení, to se dá naučit, ale takhle žít. Už jsme úplně zkažený. Já už se na sebe nemůžu ani podívat, jak jsem zkaženej. Fuj!“ Milošek začal teatrálně bědovat a pan Hopčak s paní Hopčakovou ho upřímně konejšili.

Poslouchal jsem tyto hovory a nevěděl jsem, co vlastně chci. Jestli chci hospodařit, nebo studovat hmyz, jestli chci žít v Praze, nebo kdesi na horách.

Do pozdně večerní nálady se z lesa ozývalo houkání, což mi připomnělo nespatřeného výra a s tím i závazek návratu v příštím roce. Tato skutečnost se před naším odjezdem samozřejmě probírala a odhodlání k návratu bylo všeobecné.

Myslím, že i Hopčakovi byli z našeho odjezdu upřímně smutní, zahrnuli nás do své rodiny, která evidentně trpěla velmi řídkými návštěvami vlastních dětí, pro které byla Nová Sedlice v jistém smyslu možná mnohem vzdálenějším místem než pro nás.

Odjezd ze Sedlice následujícího rána byl okořeněn dvěma skutečnostmi, jednak jsem si hned ráno ve stodole rozbil hlavu o jakousi část zemědělského stroje a jednak selhal odvoz policejním gazíkem. Otcův názor na nutnost šití tržné rány byl přehlasován v poměru tři ku jedné, ač se tátovi tato vrcholně demokratická metoda příliš nepozdávala. Odvoz do Sniny nakonec zprostředkoval Hopčakův soused. Cesta dřevařským tahačem byla pohříchu ještě zoufalejší než na korbě policejního vozidla. Řidič trajleru byl sám o sobě nevrlý člověk, takže když mu během cesty začal Miloš vyčítat, jak může vozit tak krásné pokácené stromy z lesa, chtěl nás vysadit již krátce za Zbojem.

Ani v Humenném tradičně prázdný rychlík Laborec nebyl tentokrát prázdný, ale naopak přeplněný z vojny se vracejícími vojáky. Moji parťáci jejich euforii sice chápali, na nekomfortní, dvanáctihodinovou cestu to však nemělo žádný vliv. Do Prahy jsme dojeli zbědovaní až hanba, což Miloš Kybal komentoval slovy: „Z divočiny se cestovatel musí vracet raněný, vyhladovělý, nakažený zákeřnou nemocí a šťastný.“ U mě jistě platila první a poslední podmínka u zbylých členů expedice snad jen ta poslední.

(následuje III. díl, Tatry a Poloniny)