Ozvěny oslav 28. října

Představte si, a stát se to mohlo, že by tento svátek nebyl na Hradě v režii Petra Pavla, ale Andreje Babiše. Pro mě tragikomická představa. Zemanovské hulvátství a klausovská nadutost by byly povýšeny, a obohaceny o "babišimus". 

Babiš se bohudík prezidentem nestal, a tak do výběru oceněných, hostů a organizace zasáhl někdo jiný, a ten se také zhostil tradičního projevu. Rozumím tomu, že někomu není Petr Pavel sympatický, a také chápu, že ne každý se s jeho minulostí dokázal vypořádat tak lehko jako já, ale hodnotit celou akci vysloveně negativně může snad jen nějaký zapšklý zemanovec, bolševik (což může být totéž) nebo někdo podobný. Pan prezident si na rozdíl od svých předchůdců s nikým nevyřizoval účty (naopak napravoval jejich resty; myšleno ocenil osobnosti, které z nízkých pohnutek bývalí prezidenti neocenili a také ty, kteří by si od nich, zvláště od Zemana nevzali ani suchou kůrku, natož pak metál), byl optimistický a důstojný. A pokud má někdo potřebu srovnávat rétoricky vytříbeného Zemana s v tomto směru výrazně chudším Pavlem, doporučuji si rozpomenout na to, kolik prvně jmenovaný vyslal do světa lží, osobních útoků, sprosťáren a zcela nepatřičného a prezidenta nehodného balastu.

Jako vždy se pochopitelně našli tací, kteří na prezidentovi a nové hradní garnituře nenechali nit suchou a nevýznamné chyby patřičně rozmázli (např. nevhodný, nicméně jazykově přípustný způsob přečtení zkratky RAF z úst hradní kancléřky). Ozvala se též „módní policie“, ale to už jsme ve světě bulváru, kam patří i výroky obou bývalých prezidentů a bývalého premiéra, u kterých bych očekával, tedy naivně očekával, že i přes své někdy i pochopitelné výhrady budou taktně mlčet. Například Andrej Babiš (alias Bureš) se opřel do paní Marty Kubišové, kteréžto nesahá ani po kotníky, od koho že si to převzala vyznamenání. Tato osmdesátiletá dáma s ním však zametla stejně, jako zamlada s jinými hochy, kteří se ji také snažili „vychovávat“ (až ji shledali nevychovatelnou, a tak se ji raději mstili).  

Samotnou kapitolou jsou pak zmíněná vyjádření Klause a Zemana. S určitou nadsázkou bych řekl, že oba dva by měli být už dávno separováni na nějakých uzavřených odděleních bez možnosti se jakkoli mediálně prezentovat. Možná by byl virtuální prostor ochuzen o jejich „moudra“, ale nepřijde mi vhodná doba (ona taková asi nebyla nikdy) pořád někoho proti někomu naprosto zbytečně štvát. Už jen skutečnost, že Institut Václava Klause uspořádal vlastní oslavu s projevem exprezidenta, mluví za vše, a s kým se na státní svátek sešel Zeman vypovídá také o mnohém: „Rajchl, Paroubek, Vodička a Konečná, to je, Miloši Zemane, opravdu konečná!“

Nemám v povaze někomu pochlebovat a vůči politikům naopak rád sáhnu k sarkasmům a k satiře, a to včetně těch, se kterými obecně ideologicky souzním, ale sleduji-li zcela neadekvátní dehonestaci vlády i prezidenta (což není totéž) od nové opozice a různých „starých struktur“, zmocňuje se mě, přes všemožné výhrady k mnohým koaličním politikům, téměř ochranitelský pud. Nechci na tomto místě hájit politiku vlády, ale s fungováním prezidenta jsem spokojen, respektive vnímám obrovský kvalitativní posun od jeho předchůdce i od současného působení předchůdce jeho předchůdce, což se z mého pohledu promítlo i do proběhlé oslavy státního svátku.