Opravdový čert

Tahle historka je stará osmnáct let. Hlavními hrdiny jsou moje tehdy čtyřletá dcera, můj tehdejší pes a já. Já v roli čerta, dcera v roli čertu předhozeného dítěte a můj pes v roli psa. 

Zajímavé jsou i osudy vedlejších postav této frašky. S Mikulášem, aniž bychom to tehdy tušili, jsme se toho večera viděli naposledy a anděl se stal mojí druhou ženou, čemuž v té době také nic nenasvědčovalo.  To sice s pointou příběhu nesouvisí, ale dokumentuje to citát přirovnávající život k bonboniéře, ze které nikdy nevíme, co vybereme.

                     Anežka se čertů nebála. Tedy, ještě dlouho před Mikulášem to všude prohlašovala. Tlumočila při té příležitosti názor své starší sestry. Jsou to jenom převlečení lidé, říkala. Říkala to i ten osudný večer, kdy se celá rodina sešla u mých rodičů a odkud jsem se já pod nějakou záminkou brzy vypařil.

                     Přípravy probíhaly u Mikuláše, a jelikož v té době nebyl ještě takový sortiment masek, výsledný dojem byl dílem umu a fantazie maskérů a na mně se druzí dva aktéři opravdu vyřádili. Za dvě hodiny ze mne bylo monstrum ve starém perziánu s kopytem, pytlem, řetězy a pravými buvolími rohy. Tvář jsem měl plasticky změněnou divadelními líčidly. Světec se taktéž vyvedl a působil velmi majestátně o andělu ani nemluvě, čert však byl ústřední postavou trojice.

                     Než jsme přes domluvené návštěvy došli k nám, zůstalo za námi mnoho vyděšených i počůraných dětí a jedna maminka si, s neskrývaným požitkem svého manžela, málem zahrála roli matky z Polednice. Dítě sice nebylo zalknuté, ale na několik hodin oněmělo.

                     S těmito „úspěchy“ a s několika promilem z honorářů jsme dorazili k nám. Otevřela nám má žena a zcela spontánně zařvala. Obě dcery, podle svědectví babičky, znejistěly. Bad se v zavřeném pokoji začal sápat na kliku.

Starší dcera zalezla pod stůl, ale Anežka zůstala stát v prostředku místnosti. Těžko říci, jestli strach přemáhala nebo jí znemožnil pohyb. Bez výzvy začala zpívat „Mikuláš ztratil plášť“. Když zjistila, že píseň čerta nezahnala, a ten se k ní přibližuje, udělala náhle něco, co nikdo nečekal. Vypálila ke dveřím do ložnice, otevřela je a zařvala: „Bade hlídej!“

                     Náš německý ovčák na nic nečekal a vypálil také. Čert byl první na ráně. Dodnes vidím, jak se při finálním skoku změnil jeho výraz. Vyskočil zabiják s vyceněnými zuby a doskočil přede mne naprosto zmatený pes. Rozpor mezi tím, co vidí, a co cítí, byl pro něho asi šílený.  Po několika vteřinách i mé nejistoty přeci jenom uvěřil čichu a začal se mi třít o kožich.

Anežka na nic nečekala a zmizela pod stůl k sestře. Mikuláš urychleně odříkal obvyklé repliky, anděl rozdal několik úsměvů, pod stůl byl předán koš s dárky a naše trojice byla vypakována.

                     Když jsem se asi za hodinu odlíčený vrátil, skočila mi dcera kolem krku a povídá: „Táto, byl tady čert, ale opravdovej čert, ne převlečenej!“

„A jak to víš, že byl opravdovej,“ vyzvídal jsem.

„Byl opravdovej, protože ho Bad nekousnul, ale lísal se k němu. To by žádnýmu převlečenýmu čertovi neudělal.“

                     Anežka pak měla v této věci až do nástupu do školy zcela jasno: po světě nechodí jen převlečení Mikulášové, čerti a andělé, ale také opravdoví, jako ti, co byli u ní.