Není žádný trumpismus ani zemanismus, jsou jen lidé, kteří se neměli stát prezidenty

Někdy mě chování a skutky státníků svádí k tomu, abych na základě jistých podobností paušalizoval, ale podstata bude možná pouze v tom, že špatní lidé zatížení různými obsesemi a osobnostními vadami nemohou být dobrými politiky.

Myslím si, že jsou politikové, kteří svým odpudivým chováním, vystupováním a sebeprezentací mohou diskreditovat i obecně pozitivní nebo docela neutrální skutky a přijatelné názory a postoje. Stane se tak, že náhle můžeme mít problém akceptovat skutečnost, že Země obíhá kolem Slunce, když se náhodou takový politik k heliocentrickému principu vyjádří. To je pochopitelně naše chyba, ale daleko větší chybou je, že se takto kontroverzní lidé do politiky dostanou, a ještě v ní udělají závratnou kariéru korunovanou důležitostí a mocí, jakou mají hlavy států.

Říkám si, jak je vůbec možné, že se lidé, jako je aktuálně (snad) končící americký prezident, vrcholnými politiky stanou. Abych byl správně pochopen, nemluvím teď o názoru na republikány a demokraty a nemluvím ani o všem, co se za Trumpova prezidentství v Americe událo, ale pouze o tom, kdo se prezidentem stal. Třeba bude počiny republikánských prezidentů včetně Donalda Trumpa s odstupem času historie hodnotit lépe než období vlády demokratů, ale nedokážu si představit, že by mohl být jakkoli pozitivně vnímán Donald Trump jakožto osobnost.  

Myslím si, že až se bude v budoucnu posuzovat období, kdy byl prezidentem Miloš Zeman a vládl Andrej Babiš, bude se z hlediska vývoje státu mluvit o tom, co ani jeden z nich významně neovlivnil, ale dost možná zazní, že tito lidé změnili skrze své osoby vztah občanů k politice. Už nyní je patrné, jak politiku ovládl populismus, jak kontroverzní politikové rozdělili společnost, jak politika zhrubla, jak se vulgarizovala, jak se skrze beztrestné a amorální počínání politiků stala oním svinstvem, za které nemá být považována, a jak se tím pádem znevěrohodnila. Zvláště ten posledně uvedený aspekt mi přijde mimořádně důležitý, protože souvisí s emocemi občanů vůči státu.

Patrně nás fascinují kontroverzní osobnosti a jsme schopni je obdivovat, a tudíž i volit, přestože si dobře uvědomujeme právě onu negativní podstatu jejich kontroverznosti. Domnívám se, že obecně vzato nevznikl žádný rozumný důvod k tomu, aby se někdo jako je Andrej Babiš stal premiérem, Miloš Zeman prezidentem českým a Donald Trump americkým. Před patnácti lety by to kdekomu přišlo jako „mission impossible“, ale sešel se rok s rokem, a byla z toho pro všechny zmíněné nejen „mission possible“, ale i přesvědčivé vítězství, které je vyjádřením vůle tak velkého množství občanů, že se to zdá být až neuvěřitelné.  

Ohlédneme-li se zpět, historie je plná takových neuvěřitelných „misí“. Je zajímavé, jak kdysi Napoleon uchvátil moc ve Francii, a ještě podivnější je, že se mu to podařilo opakovaně. Už skoro sto let kroutíme hlavou nad tím, jak se mohl stát vůdcem kulturního a vzdělaného národa Adolf Hitler. Lze snad pochopit, že Rusko ovládl Lenin, ale jak se mohl stát jeho neomezeným vládcem nevzdělaný gruzínský švec se zločineckými sklony, to zůstává rozum stát, a vydáme-li se po stopách mnohých dalších kontroverzních politiků, budeme nacházet různé, ale ve své podstatě podobně neuvěřitelné příběhy.

Můžeme si říci, že tak to prostě je, co s tím naděláme? Smiřovat se s tím ovšem nemusíme, protože v historii nefigurují coby významní politikové jen zločinci, různé amorální kreatury, nabubřelí slavomani a sebestřední hlupáci, ale i lidé moudří a ctnostní, kteří sice také mnohdy chybovali a všechny jejich skutky nejsou hodnoceny všemi pozitivně, ale v zásadních věcech neselhávali jako lidé, jako osobnosti. Naopak jsou dodnes velebeni, a to často ne za činy, které často hodnotíme podle jejich důsledků, ale za to, kým byli a jaké vzorové vlastnosti a osobnostní prvky se k nim váží.

Někdo může uznávat principiální politickou orientaci zmíněných politiků, lze ale najít v Trumpovi, Zemanovi či Babišovi (a mnohých jiných) nějaký osobnostní vzor? Mně se to tedy nedaří. Naopak mám pocit, že i jejich dobré státnické počiny často znevažuje podstata jejich osobností. Můžeme být v mnohém kritičtí k počinům Masaryka, Havla či Obamy, ale ti naopak v mnohém jako vzory sloužit mohou. Podotýkám: v něčem a jako vzory, ne jako kulty. Chybovat mohou všichni, chytří i hloupí, dobří i špatní, ale jsem přesvědčen, že principiálně dobrou politiku mohou dělat jen dobří lidé. Možná není vůbec špatné se nad tím zamyslet u každých voleb, respektive obecně u každé volby.