Na rybách a s rybami

Nemohl proběhnou den, aby se něco mimořádného nestalo, jako by snad úlovky nebyly dostatečně vzrušující událostí. Druhý pokus odplout po Tise do Maďarska málem vyšel, protože proud byl dnes výrazně silnější…

Tenkrát na blízkém Východě II. díl, 4. kapitola: Na rybách a s rybami

Ráno bylo podmračené a hned jak jsem vylezl z chatky, zjistil jsem, že hladina řeky povážlivě stoupla. Připravil jsem si snídani a vyrazil na ranní obchůzku. Kopíroval jsem okraj lesa, který mne okouzloval. Sledoval jsem nádherné chocholaté dudky hopkající mezi starými duby, rorýsy naletující na hladinu slepého ramene a jakési velké dravce, které později dosud spící zoologové shodně určili jako orlovce říční. Docela mě pobavil i nález několika jedinců Cicindeli soluty panonici, díky podmračenému nebi klidně lezoucích po pískové duně vzdálené více jak kilometr od jejich „jediného zdokumentovaného stanoviště.“

Když jsem se po dvou hodinách vrátil, moji parťáci právě u řeky prováděli velmi opatrnou ranní hygienu. Naši noví přátelé vybírali vhodné místo k náhozu a velmi litovali, že nemohou rybařit ze zcela nedostupného písčitého ostrůvku. Nevím, co jim Miloš na toto téma říkal, ale dívali se potom na nás se značnými rozpaky. Nicméně varianta, že bych plaval opět na ostrov byla rázně zamítnuta.

Miloš si objednal k obědu hlavatku a vyrazili jsme na dosud nepoznané lokality v okolí Veľkých Trakan. Na zpáteční cestě jsme byli ještě u sedláka dokoupit zásoby, a to i pro naše přátele, kteří již nechtěli opustit své pruty.

Hlavatka se sice nekonala, ale po příchodu do tábora starší z obou rybářů právě porcoval asi metrovou štiku. Nikdy jsem do té doby tak velkou rybu v přírodě neviděl. Chlapi se smáli, a když jsem je následoval k vodě, ukázali mi v čeřenu ještě asi o půl metru většího sumce. Byl to rybářský ráj. Ihned jsme se domluvili, že odpoledne budu s nimi rybařit. Táta s Milošem na to nic nenamítali, měli každý naplánovanou jinou aktivitu, přičemž ani jedna z nich mě v té době příliš nebavila.

Po výtečném obědě, vyrazil můj otec k bahnitým břehům „vyšlapávat“ střevlíčky, Miloš „sklepávat“ na okraj lesa a já jsem dostal prut a vyrazil jsem s rybáři k řece. S rybolovem jsem již měl určité zkušenosti, ale sestávali se z různých barbarských, pytláckých technik. S řádným prutem a umělou návnadou jsem pracoval poprvé. Stejně tak i metoda lovu třpytkováním byla pro mě do té doby neznámá.

Začátky byly, jak to tak bývá, těžké, ale činnost to byla překvapivě zábavná a hlavně akční. Vůbec jsme se nepodobali „tichým bláznům“ na březích rybníků absolvujících své dva záběry denně. Ryby na třpytky braly i v kalné řece jak pominuté. Pouštěli jsme bez valného zájmu zpět do vody kusy, nad kterými by v Čechách mnozí rybáři křepčili radostí. Žádnou rybu toho dne jsme již nevzali, k večeři byl sumec, kterého Miloš připravil v alobalu s bramborami, rajčaty a paprikami nakoupenými u sedláka. Můj otec, který ryby zcela odmítal jíst, si dal tradičně vepřovou konzervu.

Nakonec večer došlo i na již několikrát zmíněnou Hlavatku podunajskou. Nebyl to žádný rekordní úlovek, přesto jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Byla nádherná. Jako velký duhový pstruh se leskla v právě na chvíli vyšlém slunci. Poté, co jsem ji směl pustit zpět do řeky, jsem dostal také náležitý výklad.

Hlavní zájem však rybáři věnovali, malým rybkám, které chytali zvláštně konstruovanou velkou vrží a kromě hlavatky se zajímali i o jesetery. Jejich lovu však prý neprospívala vzedmutá hladina řeky, způsobená vydatnými dešti kdesi v Karpatech.

Nemohl však proběhnou den, aby se něco mimořádného nestalo, jako by snad úlovky nebyly dostatečně vzrušující událostí. Nadšeně jsem celé odpoledne pomáhal s nahazováním vrže, kterou jsem byl bez problémů schopen dopravit daleko od břehu. Stalo se tak to, co se stát muselo. Po jednom zdařilém odhozu mě opět strhl proud a já se řítil do průlivu mezi břehem a ostrůvkem. Rybáři na břehu byli zděšeni, neboť nade mnou převzali na otcovo přání dohled, ale řešit vzniklou situaci nedokázali, protože jsem se od nich vzdaloval rychlostí trénovaného běžce, kterýmžto oni dva rozhodně nebyli. Křičel jsem na ně, že je vše v pohodě, že se za chvíli vrátím od slepého ramene, ale buď mi nerozuměli, nebo nevěřili.

Druhý pokus odplout po Tise do Maďarska málem vyšel, protože proud byl dnes výrazně silnější a více mě tlačil do středu toku. Minul jsem očekávaný konec ostrova a proud neočekávaně neslábl. Krauloval jsem ze všech sil šikmo ke břehu a bylo by se mi to brzy podařilo, kdybych se nepotkal s jakousi se mnou plovoucí větví. Na chvíli mě srážka paralyzovala a za okamžik jsem byl s bolavou nohou opět v proudu, tedy blíže k Hungárii.

Po chvíli se však proud konečně uklidnil a nutno říci, že bylo již načase. Vyškrábal jsem se na zcela zarostlý břeh a začal jsem hledat cestu zpět. Vůbec jsem netušil, jak daleko jsem odplaval, zdali sto metrů nebo půl kilometru. Navíc mi dost krvácela zraněná noha, což jsem si ve vodě vůbec neuvědomoval. Navíc tlaková níže přešla z Karpat nad Tisu a začalo pršet.

Se čtyřčlennou záchrannou misí jsem se setkal na půl cestě.

„To nemůže být den, jediný den, aby se něco takového nestalo,“ rozčiloval se hluboce rozrušený otec.

„Celej já,“ komentoval situaci naoko lhostejný Miloš.

Naši přátelé rybáři neříkali nic, jen se lehce chvěli.

Cesta zpět byla nepohodlná a reprezentovala opět překonání slepého ramene, což otec učinil s vyplaveným adrenalinem zcela bez problémů. Vzdálenost tábora od výstupu na břeh byla však sotva čtvrt kilometru.

V kempu se prioritně řešila moje noha. Táta razantně odmítal mé „to nic není“ a hodlal mě dopravit k lékaři na zašití rány.

Štěstěna nám však byla nakloněna, mladší z rybářů se jaksi ostýchavě v poslední chvíli před odjezdem přiznal, že je lékař. Měl s sebou dokonce slušnou výbavu, včetně šitíčka, jak vtipně komentoval Miloš. V podobě jakéhosi aerosolu se mi dostalo i lokální anestesie, kterou jsem samozřejmě odmítal, načež jsem ji velmi rád přijal.

Od vlastní procedury šití otec okamžitě odešel, já jsem to pozorně sledoval a Miloš radil. Vše proběhlo rychle a bez problémů a na konec jsem dostal ještě jakousi injekci, asi proti tetanu. Otec se okamžitě dotazoval na pooperační stav:

„Co by teď, prosím tě, měl a neměl dělat. Asi by to neměl namáhat a taky by to neměl namáčet, že?“

„Jak na to tady koukám,“ pravil lékař „já bych to neřešil, to bys ho tady musel přivázat ke stromu. Ty stehy mu nepopraskají a jak mu zamezit přístupu k vodě, to fakt nevím. Jirko, neřeš to,“ domlouval operatér otci.

Měl zcela pravdu, večer jsem už s nimi stál u řeky a nahazoval přívlač v touze ulovit si svou vlastní hlavatku.