Možná budeme 2. světovou válku hodnotit realističtěji, až tu nebudou žádní její pamětníci

Zcela nezávislý pohled budeme moci získat, až obecné mínění nebudou ovlivňovat lidé, jejichž náhled je poplatný tomu, co jim bylo čtyřicet let vtloukáno do hlavy. Většina mladých lidí je snad již vůči „sovětské" propagandě imunní.

Nejen v souvislosti s Koněvovou sochou, ale i s blížícím se pětasedmdesátým výročím osvobození a koncem 2. světové války se začínají opět přetřásat různá hodnocení událostí, které válce předcházely, stejně jako události válečné a poválečné. Zaregistroval jsem názor, že jakmile zemřou i poslední pamětníci oné doby, tak se ona obecná hodnocení počnou odchylovat od historických reálií.  S tímto postojem nemohu souhlasit, přestože nechci ani doslova tvrdit to, co je vyjádřeno v názvu tohoto článku.

Tímto poněkud kontroverzním konstatováním jsem chtěl pouze upozornit na to, že zkoumání historie vyžaduje určitý odstup. Autentická svědectví pamětníků (nemusí být nutně osobní, ale mohou být i písemná či filmová) mají smysl především v detailech, které nám přiblíží příslušnou dobu a její události z osobního hlediska, a které také podporují určitý emocionální aspekt historie. Třeba lidé, kteří prošli koncentračními tábory, nám jediní mohou zprostředkovat onu hrůzu, která by měla zůstat trvalým mementem. Řadoví účastníci dějinných procesů však obyčejně nemají informace, které by objasňovaly pozadí událostí a později ani žádný zvláštní přístup k archívům, ve kterých by se našla fakta, která by vše řádně vysvětlovala. Spíše je to naopak, běžní pamětníci hodnotí onu dobu většinou na základě tehdejších, zcela pochopitelných pocitů a emocí, které v nich dodnes přetrvaly.

V případě 2. světové války byli její pamětníci vystaveni různorodým informacím během války samotné, a hlavně pak poválečné dezinformační kampani, která zásadním způsobem zkreslila i historické reálie. Tu jsme zažili i my, kteří válku nepamatujeme. Dobře si vzpomínám, jak se ve škole vyučovala tato část naší historie, tedy na to, jak se nám snažil komunistický režim náležitě vymývat mozky. Důvody jsou obecně známé a známé je i to, jakou metodiku tento režim používal.  Vše se odvíjelo od poválečného bipolárního rozdělení světa. Lídr našeho tábora musel být i z historického hlediska glorifikován, kontroverzní události byly zatajeny a nezatajitelné bylo překrucováno. Opačný tábor byl patřičně kritizován a nekritizovatelné bylo obestřeno mlčením.

V tomto ohledu není 2. světová válka ničím výjimečným. Takto se v nesvobodné společnosti prezentují dějiny odjakživa. Seriózní výklad historie nám tak zprostředkovávají spíše dokumenty, písemná svědectví a různé archeologické nálezy, které ve své době vůbec neměly ambici poskytnout nějaký reálný obraz doby a jejich dějů pro následující generace.  Naopak, záznamy ve formě kronik a jiných dobových hodnocení a popisů jsou často velmi neobjektivní, účelové a není ojedinělé, jsou-li zcela lživé. Důvody jsou pořád stejné, dějepisci a kronikáři byli úkolováni a placeni těmi, kteří měli moc, a kterým také záleželo na tom, aby historický obraz jejich činů i jich samotných byl takový, jaký si sami přejí.

Historie se ovšem zkreslovala i z ušlechtilejších pohnutek. Různé výmysly a jistým způsobem prezentované nepodložené hypotézy měly také probudit vlastenecké emoce, národní sebevědomí a podobně. I to ještě moje generace stihla. Jirásek, Palacký a mnozí jiní pohádkáři byli ještě v 70. letech minulého století prezentování jako seriózní historici. Změna nastala až ve chvíli, kdy drtivá většina odborníků a část veřejnosti přestala pociťovat potřebu tendenčně výklad našich (i cizích) dějin prezentovat, respektive takovou prezentaci přijímat. I mezi odborníky však přežívají demagogové a bohužel je i nemálo konzumentů, kteří se s historickou realitou smiřovat nehodlají.

To, co jsem uvedl výše, platí pochopitelně jen o historických reáliích, jejich hodnocení je už něco zcela jiného. Hodnocení historie je pochopitelně značně subjektivní a více než s fakty souvisí s morálkou, charakterem a světonázorem hodnotitele. Některá kladná i záporná hodnocení se vyjadřují snadno, náhled na Hitlera, když se vrátím ke světové válce, nenabízí slušnému člověku mnoho alternativ. Náhled na účinkování Sovětského svazu v téže době je mnohem složitější. Je zde nesporný fakt, že Sovětský svaz zásadním způsobem přispěl k porážce hitlerovského Německa, tedy onoho nezpochybnitelného zla, ale tentýž stát si ovšem před i po válce počínal velmi podobně. Sovětský vůdce Stalin byl stejnou zrůdou jako Hitler.  Na jeho rukou není jen krev okupantů, ale i milionů nevinných lidí. Jak se k tomu postavit?

Myslím si, že mnoho historických postav a událostí není již potřeba hodnotit vůbec. Ta mez, kdy je hodnocení ještě smysluplné, a kdy už ne, je možná dána právě těmi žijícími pamětníky, jenž jsou jedním z pojítek s naší přítomností. Nemusíme se již rozhodovat (přestože to mnozí s gustem dělají), jestli jsou husité božími bojovníky, nebo loupežníky a vrahy. Byli asi těmi i těmi, ale události druhé světové války a dob poválečných stále v naší společnosti rezonují a v Rusku jsou jakýmsi základem jeho novodobých dějin a zdrojem národní hrdosti, bohužel asi jedním z mála zdrojů. 

K tématu 2. světové války se vyjadřuje mnoho lidí, kromě historiků jsou to nejen ti seriózními historiky poučení, ale také jedinci papouškující výklad, který nekoresponduje s historickou realitou, ale s nějakou aktuální ideologickou hrou. K tématu se vyjadřují i lidé, jejichž jedinou kvalifikací je to, že byli „u toho“. Je těžké, a do jisté míry i neetické, oponovat dnes devadesátiletému účastníkovi Pražského povstání, který se pohoršuje nad odstraněním Koněvova památníku. Pro tohoto člověka je Koněv symbolem osvobození, tedy symbolem ukončení osobního šestiletého traumatu, který si bude připomínat do konce života.  V této souvislosti je však třeba vzít v potaz i to, že jsou lidé trpící „posttraumatickým syndromem“ způsobeným traumatem trvajícím 40 let, které bylo okořeněno událostmi roku 1968.  Kdo je v právu?

Logickým řešením tohoto schismatu je snaha o opatrnost při používání striktních hodnocení a také historických symbolů. V této souvislosti mám pocit, že často opakujeme chyby našich předků. Tíhneme k jednostranným hodnocením a symboliku v podobě názvů míst a institucí, památníků a soch uplatňujeme hned, jak příslušná osobnost zavře oči. Žijeme v době, kdy se dají  osobnosti i události uctít skrze média, ale je možné vést tímto způsobem i určitou polemiku. Postavení sochy a přejmenování náměstí žádnou polemiku neumožňuje, respektive umožňuje jí jenom v tom v smyslu, má-li být přejmenované opět přejmenováno a socha odstraněna.

Posledním aspektem, který souvisí s historickou pamětí, je lidská paměť jako taková. Jsou možná lidé, kteří umí i vzdálené vzpomínky interpretovat zcela přesně, ale já osobně mám v tomto o sobě vážné pochybnosti. Lidský mozek má schopnost některé vzpomínky vytěsnit, jiné přikrášlit, a dokonce i změnit, a to i podvědomě. Což teprve, jsme-li k tomu nějak vědomě motivováni?  V roce 1989 jsem byl již několik let dospělý, mohu dobře a snad i věrně popsat atmosféru této doby, ale konkrétní události mám však již trochu v mlze a vykládám je spíše na základě později získaných informací. O pozadí událostí a politických procesech změny režimu moje vzpomínky nevypovídají vůbec nic.   

Nejsem si jistý, jestli je třeba očišťovat veřejný prostor (fyzický i virtuální) od symboliky, která vyvolává střety různých pamětí, a zvláště pak různých emocionálních hodnocení. V řadě případů je asi dobrá určitá zdrženlivost, na druhou stranu existují historické příklady zcela odstrašující, stejně jako jednoznačně pozitivní. Ty by měly být také takto prezentovány. Pokud se někdo chce ptát, které to jsou, a kdo o tom má rozhodovat, tak si myslím, že na to stačí obyčejný lidský rozum a cit. Věřím, že v zásadních otázkách umí dobré od špatného odlišit téměř každý. Ve všech ostatních případech mají promlouvat jen ověřená fakta.