Magickým světem s Umbertem Ecem

Je to už hodně let, kdy se mi do ruky dostala první kniha Umberta Eca. Od té doby mě jeho romány, eseje a díla s tématikou sémiologie a estetiky provázejí stále a nejen jako čtenáře.

Kdybych měl krátce definovat, tohoto slavného italského autora, řekl bych, že je to studnice vzdělanosti, moudrosti a nadhledu, ale také hravosti a fantazie.

Eco svůj první román psal až ve svých zhruba padesáti letech, do té doby se co by universitní profesor věnoval středověké estetice, sémiologii a literární vědě. Před tím však působil i jako novinář a vydavatelský redaktor.  

To, že započal dráhu romanopisce v poměrně pokročilém věku, mu patrně umožnilo zhodnotit všechny znalosti a zkušenosti, které mnoho autorů získává (nebo také nezískává) v průběhu své literární tvorby. Proto také jeho první román Jméno růže je nabitý historickými reáliemi a informacemi o středověké společnosti, kultuře a teologii. Kdyby však v tomto románu bylo jen toto, nestal by se ze dne na den světovým bestsellerem.  Eco vymyslel krásný, takřka detektivní příběh a zasadil do něho fiktivní postavy, které jsou pro nás živé, ale zároveň jsou i historicky věrohodné.

 Jméno růže mě sice zaujalo, ale až ve Foucaultově kyvadle jsem Ecovi propadl.  Tento svůj druhý román autor zasadil do současnosti nebo nedávné minulosti, ale historické odkazy, jak na období působení Templářského řádu, tak na genezi tajných spolků a náboženských a  esotrických  společností, ve mně vyvolaly potřebu číst desítky dalších knih, abych ho byl schopen jaksi „strávit bezezbytku“.  To stejné platí i o dílech, která následovala.

V té to souvislosti mě napadlo, jak je možné, že jsou tyto romány populární tak obecně. Setkal jsem se s řadou lidí s prachbídnými historickými a literními znalostmi, kteří jeho knihy milují stejně jako já, který jsem si musel pracně a časově náročně doplňovat vzdělání četbou mnohdy i těžko čitelných knih.I v tom je však Ecova genialita.  Jeho romány je možné číst mnoha způsoby.  Lze použít jen základní příběhovou kostru s vtipnými a čtivými dialogy, stejně jako studovat stránku po stránce se slovníky a stohy publikací na nočním stolku.

V době mé četby (a studia) Foucaultova kyvadla se také stalo něco velmi zvláštního, skoro by se dalo říci, že až nepravděpodobně podivného.  Jako bych sám vstoupil do mysteriózního příběhu románu. Začal jsem žít s ženou, která měla velmi blízko k esoterickému vnímání světa, a jejím prostřednictvím jsem se dostal do komunity lidí, o které jsem si myslel, že si ji Eco vymyslel. Ale ti čarodějové, vědmy, věštci a léčitelé byli zcela reální v Praze, stejně asi jako jim podobní v Ecově Miláně.  Druhá záležitost byla ještě podivnější. Přestěhovali jsme se do domu, ve kterém v bytě pod námi bydlel pan Zdeněk Frýbort, překladatel Umberta Eca a italské literatury vůbec. Nějaký čas jsem ho potkával, vždycky si hrál s naším psem, který byl v té době odrostlým štěnětem, a já jsem ho ani nepřiřazoval ke jménu, které mi bylo ze schránky a zvonku nějaké povědomé. Až po čase se to náhodou objasnilo. Od té doby jsme se stýkali mnohem častěji.  Začalo to tak, že nám přinesl pochoutky pro psa, já jsem mu pomohl se stěhováním starožitného nábytku a jeho italská žena nás pozvala „na špagety“. Pak už jsem k němu docházel často. Měl jsem pocit, že poslouchám jakéhosi reinkarnovaného Umberta Eca. To slovo jsem však použil špatně, Umberto Eco je přes pokročilý věk stále živ a svěží, kdežto pan Frýbort před třemi lety zemřel. Nutno říci, že bez jakéhokoli zájmu veřejnosti, ale to je asi úděl překladatelů.

Nedávno jsem dočetl nový román (osobně bych řekl, že je to spíše novela, a to nejen tak desetinovým rozsahem předchozích děl) Nulté číslo v překladu Anežky Charvátové a její překlad se stejně jako u Pražského hřbitova (ten přeložil Jiří Pelán) od Frýbortových překladů dosti liší. Připadají mi jaksi méně sžité jak s Ecem, tak s italským prostředím, ale uznávám, že nemohu být objektivní. V Nultém čísle je i patrné, že více jak osmdesátiletému autorovi už přeci jen trochu dochází síly na onen mohutný historický a dějový záběr, nicméně i tak je to dílo zajímavé a dost možná velmi aktuální.

Umberto Eco, potažmo Zdeněk Frýbort mají společně na svědomí ještě jednu skutečnost, která není nikterak podstatná pro svět, ale je podstatná minimálně pro jednoho jejich obdivovatele. Jistý Jiří Turner se onehdy po letech „tvůrčí impotence“ rozhodl, že se také pokusí něco psát.