Jak také může fungovat vládní semafor aneb sedm malých forem boje se zarputilým virem

Pan Suchý snad promine, že zneužívám zkratkového slova – akronymu, kterým kdysi otcové zakladatelé vtipně nazvali legendární divadlo. Toto slovo se však skloňuje i v souvislosti s šířením nákazy, a tím i s bojem proti ní.

Boj ideologický

Představa, že porazíme nákazu čistě ideologickými prostředky se jeví jako zcestná, protože ani v Číně se to moc neosvědčilo a v Rusku už vůbec ne. Chvíli to vypadalo, že ideologickou masáží uspějí soudruzi Lukašenko a Kim Čong-un, ale to, co v jejich zemích slaví úspěch, není ideologie, ale pouze její důsledky. Pokud lidé nemohou vycestovat ze země, respektive když vycestují, už se tam nevrátí, a cizinci ji téměř nenavštěvují, je skoro vyhráno. S ideologickým bojem to zkoušel i Donald Trump, a to v tom smyslu, že onemocnět „na koronavirus“ je neamerické a nevlastenecké, ale povídejte to těm v mrazících boxech. Takže tady si příklad neberme.

Boj kompetenční

Mohlo se na počátku boje zdát, že pokud se vyřeší otázka, kdo je oprávněný se s COVID -19 utkat, jsme na dobré cestě zvítězit. Než se počalo bojovat s virem, byl tedy sveden boj o to, která laboratoř získá akreditaci, a která ne, které ministerstvo bude včele se svým ministrem lepším bojovníkem, který epidemiolog je epidemiologovatější a kdo vlastně má rozhodovat a kdo koho poslouchat. V jistých ohledech tento zápas trvá, neboť se aktuálně vede kompetenční spor, kdo umí lépe chytrou karanténu, jestli je to armáda nebo nějací civilisté. Realita bude taková, že v malém rozsahu ji umí každý, ve velkém nikdo, ani Mosad ne.

Boj mediální

Tento boj byl prohrán v okamžiku, kdy jsme se díky médiím dozvěděli, že nějaký koronavirus existuje, že se k nám dostal, že se už někdo nakazil a že také na něj někdo umřel.  Kdybychom to nevěděli, žádná epidemie by nenastala. Lidé by si v klidu onemocněli, tu a tam někdo v neklidu umřel a život by šel dál.  Nikdo už nespočítá, kolik lidí onemocnělo a zemřelo na úlek a kolik na smrtelné choroby, se kterými se neléčili, aby nedostali chřipku. V jistém smyslu však mediální boj slaví úspěch, neboť v každém okamžiku přesně víme, kolik je v Kropáčově Vrutici nakažených, kolik nemocných a kolik mrtvých. Ptát se, k čemu je taková povědomost dobrá, se považuje za projev anarchismu.

Boj vědecký

Před pandemií to někdy vypadalo, že pomalu nastává soumrak vědy. Vědci odtržení od lidu, reality a běžných problémů kdesi nad čímsi bádají, o čemž nás občas v krátkém televizním šotu někdo poinformuje, my se shovívavým úsměvem zavrtíme hlavou a vydáme se ke kartářce. Je zajímavé, jak málo senzibilů, věštců, čarodějů a léčitelů všeho druhu se sofistikovaně pustilo do boje s „kovidem“. Mám pocit, že zaspala i tradiční čínská medicína a úspěch slavila až tradiční čínská „medicína“ v podobě stanného práva. Naopak ti mimoňové z fakult a výzkumáků přišli po týdnu s nanomateriály na roušky s respirátory z tiskáren a dá se předpokládat, že očekávanou vakcínu nepřinesou lidstvu báby kořenářky, ale špičkové vědecké ústavy.

Boj náboženský

To jsem se dostal na tenký led, protože vlastně vůbec nevím, jestli se církve, náboženské instituce a řadoví věřící pustili do boje ještě nějak jinak než jako lidé. Možná, že ne, protože nákaza se dá chápat jako projev boží vůle, boží varování či přímo trest boží.  Ono to tak být vlastně musí, protože existuje-li „aktivní“ bůh, děje se vše, tedy i pandemie, pod jeho dohledem a z jeho vůle. O tom, že tato nákaza, může být varováním a zdrojem poučení, není asi vůbec třeba pochybovat, a to bez ohledu na náboženské přesvědčení.  

Boj lidový

Lze namítnout, že každý boj je vlastně lidový, protože ho vedou lidé, ale v tomto případě je míněn boj prostého lidu (rozumí se lidu prostého nějaké moci). Lid si pod dohledem moci státní počal bojovat sám, mnohdy mu nic jiného ani nezbylo, a poté, co dohled ochabl, si zase sám počal vytvářet podmínky proto, aby bylo proti čemu bojovat. Ukázalo se, že je u nás dobré vsadit na kreativitu a poněkud naivní na zodpovědnost. Potvrdilo se to, co mnozí tušili: Potřebujeme stát. Stát, jehož aparát řídí naše kroky, a stát, jemuž můžeme vyčinit, když je řídí blbě nebo se prostě nedaří. Platí stará zásada, že vždy musí být někdo, na koho je možné svést neúspěch. O podíl na úspěchu se přihlásí každý.

Boj hybridní

Bylo nám již opakovaně sděleno, že jsme ve válce, a jelikož žijeme v 21. století, musí to být nutně válka hybridní. Asi není potřeba moc přemýšlet o tom, co to znamená, protože všechny války, které se kdy vedly, byly hybridní, tedy že se vedly i jinými možnými prostředky, kromě klacku, meče, flinty či bomby.  Rozdíl je pouze v tom, že v různých dobách byly v tomto smyslu různé možnosti. V případě nákazy tedy bojujeme všichni, jak se dá, což je správné, protože bojovat, jak se bojovat nedá, se bojovat nedá. Takže ne aby vás něco takového napadlo!