Jak se fotí krokodýli

 K tomuto blogu mě inspiroval článek Karla Ábelovského o krokodýlech. On to pojímá více ze svého herpetologického a teraristického hlediska, já přidávám jen takovou úsměvnou cestovatelskou příhodu. 

Už jsem se zde minimálně dvakrát vyznal ze své lásky k Yucatánu, který společně s Cejlonem považuji za takový snový cestovatelský ráj. Tou kouzlo spočívá v tom, že na relativně malém prostoru je zde nahuštěno velké množství pro nás exotických památek, je tam nádherná a pestrá příroda, exkluzivní podmínky pro koupání a lenošení, dobré možnosti cestování, vynikající místní kuchyně, nadprůměrná bezpečnost, milí domorodci a pominu-li dopravu tam a zpět, je pobyt v těchto destinacích levnější než u nás doma.

Yucatán disponuje pobřežím Atlantiku, které je klasickým Karibikem s bílými plážemi a korálovými útesy. Pokud se vydáte pár desítek kilometrů od přelidněných turistických center jako je Cancún, tak můžete prožít nefalšovanou tropickou romantiku oněch bílých pláží s palmami bez živé duše. Vnitrozemí je prošpikováno mayskými ruinami, a když z povinnosti zhlédnete Cuculcanovu pyramidu v Chichen Itzá a Uxmal, tak se můžete dostat i do mayských měst, kde ještě ani nezačal archeologický výzkum, a kde si bez jakýchkoli omezení můžete hrát na Maye. Na jihu u hranice s Guatemalou se rozprostírá regulérní tropický prales (tam již je dobré se poradit, kudy a na jaké místo se podívat, to kvůli pašeráckým stezkám). Ve vnitrozemí je možné sestoupit do různě velkých zatopených podzemních jeskyní - cenotes, ve kterých je v parných dnech osvěžující koupání. Na opačném pobřeží Mexického zálivu pak najdete výrazně méně letovisek, ale zato rozlehlé přírodní rezervace, z nichž ta největší je u města Celestúnu. Její součástí je laguna s obrovskými hejny vodních ptáků (zvláště plameňáků) a se specifickou flórou a faunou. Tam žijí, mino jiné, i krokodýli.

Pozorování místních krokodýlů si není třeba představovat jako nějakou mimořádně dobrodružnou akci. Prostě si půjčíte od nějakého místního rybáře pramici (lze si ji najmout i s průvodcem, což někdy může vypadat jako jediná možná varianta, ale není) a vyrazíte po laguně opatrně podél břehu k hejnům plameňáků. Při té příležitosti na břehu i ve vodě můžete shlédnout mnoho jiných zvířat. Yukatánští krokodýli nejsou nikterak fotogeničtí, natož agresivní. Občas zahlédnete, jak se něco přesune ze břehu do vody a tu a tam nějaký cocodrilos vytrčí z vody hřbet a ocas. Píšu „krokodýli“, ale v lagunách pacifického pobřeží je to kajman brýlový Caiman crocodilus, kterého si prohlédnete spíše až po setmění (to už je lepší s průvodcem, který z loďky na vytipovaných místech posvítí silnou baterkou na břeh, kajmani na chvíli otráveně zapózují a pak zmizí ve vodě). Tito krokodýlci obyčejně nemívají mnoho přes dva metry. Na jiném místě jsem pozoroval i druhý zdejší druh, krokodýla amerického Crocodylus acutus, který je výrazně větší, ale většinou jsem fotil jen takovou čáru na hladině. Pouze velká náhoda mi dopřála prohlédnout si asi metrové mládě z bezprostřední blízkosti. Třetím yucatáským druhem je populární aligátor americký Alligator mississippiensis, ale s tím jsem se zde patrně  nesetkal. To mládě jsem náhodou zahlédl v hledáčku teleobjektivu, když jsem pátral, kdy a kde se vynoří jeho asi čtyřikrát větší bratříček a cíleně jsem se pak dostal rákosím až k němu, aniž jsem ho podařilo vyplašit.

K nejzajímavějšímu setkání s krokodýlem však došlo, jak to tak bývá, zcela nečekaně a na zcela nečekaném místě. Po příletu jsme povinně trávili dva dny v Cancúnu a otráveni přelidněnými plážemi jsme se večer před odjezdem do vnitrozemí vydali na večerní procházku bulvárem Cuculcán a posléze docela příjemnou cestou procházející golfovým hřištěm, které vyplňuje prostor mezi silnicí lagunou asi v dvoukilometrovém pásu. Minuli jsme několik hráčů, a když jsme došli k jednomu z posledních greenů před lagunou, u vzorně střiženého trávníčku jsme uviděli zapíchnutou dřevěnou tabulku s vyobrazeným krokodýlem.  Neodpustil jsem si jakousi repliku ze Saturnina (měl jsem i stativ fotografického přístroje) a bezstarostným tónem jsem dodal, že to asi bude nějaký reklamní trik firmy Lacoste, protože plaz na ceduli byl vzorně stylizován do polohy známé z triček a tenisek. V té chvíli jsem zahlédl velkého ptáka, jak se snesl do průseku mezi mangrovy, které oddělovaly hřiště od vody. Snadno jsem přelezl provazový plůtek a vstoupil do porostu s připraveným fotoaparátem, očekávaje, že tam spatřím volavku. Opravdu tam byla, ale když jsem zaostřil, díval jsem se už skrze objektiv na stejný obrázek, jako byl na té cedulce, pouze ve zvětšení 1:10. Do zorného pole se vešla jen zubatá hlava. Byl jsem dva metry od tříapůlmetrového krokodýla (původně jsem tvrdil pětimetrového – strach má velké oči), který se klidně vyhříval na velkém plochém kameni u cesty. Po prvním leknutí mě, bůh ví proč, napadlo, že není živý, ale vycpaný, že to je prostě nějaká golfová atrakce nebo recese. Teprve když otevřel tlamu, tak jsem usoudil, že živý bude a asi dost nedůstojně jsem prchl „do bezpečí“ za provazem. Než jsem stačil vysvětlit pobledlost své tváře a neustálé pohledy na místo, ze kterého jsem se právě urychleně přesunul, přišel k nám jeden z golfistů, a zeptal se, jestli je José na svém kameni.  Odvětil jsem, že pokud je Pepík krokodýl, tak patrně ano. Toho dobrého člověka to potěšilo, protože, jak uvedl, když přelézal přes lano, mu něco nese. Nedalo mi to, a opatrně jsem nahlédl, co se tam bude dít. José celý rozradostněný právě ze vzduchu bravurně lapil velkou rybu, kterou mu ten golfista asi z půlmetrové vzdálenosti hodil. Říkal jsem si, že jestli ho teď podrbe, tak letím domů a s mexickou divočinou nechci mít nic společného. Nepodrbal, a tak jsme následující den vyrazili vstříc mayským památkám a necvičeným krokodýlům. Ten od "Lacosta" byl už pro mě uzavřenou kapitolou.