Jak dlouho bude trvat, než katolická církev získá stejně špatné renomé, jaké má islám?

Katolická církev není společenství lidí. Lidé ji tvoří, kdo také jiný, ale je to instituce, firma. Její podstata je specifická, funguje ale jinak, než běžné organizace, spolky a firmy. Jako taková se více podobá politické straně.  

Tímto konstatováním rozporuji určitá tvrzení jiných blogerů, ale ne proto, abych zpochybnil skutečnost, že zločiny církevních představitelů nelze obecně kvalifikovat jako zločiny církve, ale proto, abych rozporoval určité argumenty na obhajobu katolické církve v rámci aktuálních kauz.

Ani přirovnání k politické partaji nemíním nijak dehonestačně, konečně na podstatě politických stran není samo o sobě nic špatného. Církve jsou specifické principem společné víry, nicméně více je charakterizují určité konkrétní ideje, výklad víry a rituály. Na základě toho se determinuje určitá množina "sympatizantů".

Sami církve se jako společenství lidí sice definují, ale to asi platilo jen v počátečních dobách křesťanství, kdy příslušníci nové víry byli minoritní komunitou, a do jisté míry to snad může platit pro malé křesťanské církve, které jsou i regionálně ohraničené, nikoli pro katolickou církev jako takovou. Ta je po všech stránkách institucí s jasnou organizační strukturou s hodnostáři se specifickými úkoly a kompetencemi a také s velmi rozličnými „členy“.

Ono „členství“ si zaslouží mohutné uvozovky, protože třeba zmínění katolíci nejsou žádnými členy, protože přece církev není žádným společenstvím, kterého by někdo mohl členem být. O „členství“ s výrazně subtilnějšími uvozovkami lze mluvit v případě farních spolků a podobných komunit, které naopak vykazují veškeré znaky společenství.

Aktuální skandály kněží v katolické církvi jsou nepochybně selháním konkrétních lidí. Takové případy se stávají i v jiných institucích a hlavně v rodinách, ve kterých jsou řešené případy možná jen špičkou ledovce, jehož potopená část je obestřena mlčením. Podobné to bylo i v případě katolické církve, i tam pochybili ti, kteří místo mlčení a krytí ohavností měli tyto případy řešit. Protože je ale církev institucí, je logické, že je to chápáno i jako systémové selhání.

Podstata věci se tak jeví docela jasnou: zvrhle, nebo jen nevhodně (ne všichni, co nějak pochybili, někoho rovnou znásilnili) se chovající kněz, jeho nadřízený, který ho kryl, a instituce, která nebyla schopna nějaké sebereflexe, jež by systémově takovým případům zamezila, nebo je alespoň minimalizovala. Na základě tohoto principu se dlouhá léta „tlakoval kotel“, který aktuálně vybuchl.

Tato skutečnost má zásadní vliv na to, že když se v jednu chvíli rozkrývají případy za desítky let, vypadá to tak, jako by každý druhý kněz byl zvrhlík, což zcela jistě neodpovídá realitě. Papež František, který našel odvahu tento problém radikálně řešit, nemohl obecně postupovat jinak, nemohl instruovat systém, aby se příslušné kauzy dál tutlaly a řešily se se postupně po dobu mnoha let, aby veřejné mínění nebylo příliš pobouřeno.

Bohužel takovou taktiku chtěli asi přijmout někteří naši církevní hodnostáři v čele s kardinálem Dukou. V jistém smyslu to lze pochopit, ale bagatelizováním problému a určitou neochotou veřejně problémy řešit udělali to nejhorší, co mohli udělat. V tomto případě by i přehnaná sebereflexe byla asi lepším řešením.

Když se vrátím na začátek článku k podstatě křesťanství, tak se lze zeptat: Kdo jsou to křesťané, a co jsou zač křesťanské církve? Jsou to ti, kteří se pro svou víru nechali žrát lvy? Jsou to ti, kteří násilně obraceli na víru „barbary“ na dobitých územích? Jsou to ti, kteří byli staletí nositeli vzdělanosti a kultury? Jsou to ti, kteří mučili a vraždili domnělé odpadlíky a čarodějnice? Jsou to ti, kteří žili v rozporu s Písmem a živili jen své mocenské ambice? Jsou to ti, kteří bez ohledu na své své zájmy léčili nemocné a krmili chudé? Jsou to aktuálně ti, kteří vnímají církev jako politickou sílu nebo jsou to ti, kteří se vrací ke kořenům a chápou církev jako instituci sloužící lidem? A konečně, jsou to ti, kteří zneužívají svého postavení k páchání ohavností nebo ti, kteří poskytují lidem útěchu?

Pochopitelně, to všechno jsou křesťané, a tak můžeme vnímat i církve. Aktuálně hodně záleží na tom, jak se katolická církev s touto krizí vypořádá. Věřící nepozbudou své víry, ale důvěra a prestiž církve může být významně poškozena, a to nejen v očích ateistů a příslušníků jiných náboženství. Současný stav islámu je názorným příkladem toho, jak se za dvacet let obecně respektovaného náboženství stala pro část veřejnosti euroatlantického prostoru zločinecká organizace se zvrácenou ideologií i rituály. Katolická církev není organizací pedofilů, stejně jako ani jiná náboženství nelze posuzovat podle excesů jedinců, skupin či historických zločinů a zvráceností. Ovšem každé náboženství a každá církev musí v dnešní době úzkostlivě dbát na svůj mediální obraz. Drtivá většina lidí totiž nemá jiný zdroj informací.