Halucinogeny, 1.část: psychedelika

Mohou více škodit, nebo pomáhat? Jsou nebezpečná pro všechny, pro někoho, nebo jsou to bezpečné relaxační prostředky? Politici je zakázali, aby nás chránili, nebo aby chránili zájmy výrobců alkoholu?

Drogová problematika je už mnoho let častým tématem odborných i populárních článků a knih. Protidrogová prevence se hojně prezentuje i na školách. Přesto se i v této oblasti objevují různá tabu i všemožné dezinformace, které někdy problematiku démonizují a jindy zlehčují. Zastávám názor, že prvním krokem osvětě je poskytnutí pokud možno nezkreslených informací.

Halucinogeny jsou skupina psychoaktivních látek, jedná se o přírodní nebo syntetické produkty různé chemické podstaty dělící se obvykle podle svého účinku do tří kategorií, na psychedelika, disociační drogy a delirogeny. Působí změny vnímání, myšlení, emocí a vědomí. Na rozdíl od ostatních psychoaktivních látek působí specifickým, níže popsaným způsobem.

Mnohé halucinogenní látky byly, a stále jsou, využívány různými kulturami při náboženských obřadech i jiných rituálech a jsou mezi nimi takové, které se staly významným elementem působícím i v naší civilizaci pod paušálním názvem drogy.

Psychedelika

Tento termín se používá pro látky s neurobiologickým a zároveň psychologickým efektem, který způsobuje změny myšlení, vnímání a také ovlivňuje emotivitu. Jedním z jejich specifik je, že tyto látky téměř nemění hladinu dopaminu v mozku, který je mediátorem závislosti a motivace. Nevyvolávají tedy závislost a zároveň se brání častému a trvalému užívání tím, že při opakované dávce se účinek díky mechanismu ztráty serotoninového receptoru, na který působí, výrazně snižuje.

Prakticky nemožné je i zdraví a život ohrožující předávkování těmito látkami. Myšlena je tím vlastní intoxikace organismu, ne druhotná rizika spojená s vysokou dávkou (např. rizikové chování, které může vést k úrazu). Týká se to také pouze netoxických psychedelik (LSD, mezkalin, psilocibyn aj.).

Psychedelické účinky se mohou měnit v závislosti na dávkování a prostředí, účinek může být krátký a intenzivní jako v případě (DMT) nebo zdlouhavý. Psychedelika mohou působit ve velmi nízkých dávkách (LSD, DMT) nebo také poměrně velkých (mezkalin). Některé mohou působit na jediný smysl, jiné působí obecně. Některé jsou vhodnější pro samotářské zkušenosti, jiné zvyšují empatii.

Mnoho diskusí se vede nejen o přirozenosti a účincích, ale také o jejich efektech. Je prokázáno, že tyto látky na jedné straně vyřazují „filtrační“ mechanismy mozku a tím vytváří jakousi „expanzi mysli“ a „rozšíření vědomí“.Podstatou je to, že psychedelika nejsou nositeli vlastního emočního efektu, ten si člověk utváří vlastně sám. Jinými slovy, nestaneme se někým jiným, pouze se nám rozšíří brána vlastního vědomí, případně otevřou neznámé komnaty „nevědomí“. Nikdo však předem neví, co v těchto jinak „zakázaných oblastech“ své mysli najde. Mohou to být (a častěji také bývají) „andělé“, ale také „démoni“. To jsou však již úvahy na hranici vědeckého vnímání působení těchto látek. Naopak objektivnější jsou specifická měření, která dokladují změny vnímání reality, přičemž se nabízí spíše filosofická otázka, co je vlastně tou realitou. Náš mozek prostřednictvím smyslů vnímá pouze určitou část všemožných spekter, jejich rozšiřování je lákavé, ale na druhou stranu možná „dobře ví, proč to tak dělá".

Dalším typickým a poněkud kontroverzní faktorem je skutečnost, že zážitek po použití psychedelika může dlouhodobě nebo i trvale člověka ovlivnit a do jisté míry i změnit. Studie a testy, které probíhaly do 70. let minulého století, ukazovaly, že se sice jedná víceméně o změny pozitivní (snížení agresivity, nadhled a pocit duševní pohody), ale přesto zůstává otázkou, zdali je obecně žádoucí měnit trvale u zdravých lidí způsob jejich vnímání reality.

Níže uvedené drogy se užívají různým způsobem.  Ty přírodní se většinou čerstvé nebo sušené žvýkají a jí, u těch umělých také převažuje perorální užívání (LSD se nejčastěji vyskytovalo (a stále asi vyskytuje) v podobě drogou napuštěných papírků.

Z výše uvedeného je jasné, že účinky psychedelik jsou velmi individuální a předem těžko předvídatelné, a to jak ohledně dávky, tak i vlastního prožitku. Přestože se, jak bylo uvedeno, nejedná o látky návykové ani toxické, jsou zřejmá různá rizika. V případě drog získávaných konzumenty v přírodě je nebezpečí záměny rostliny (houby) a také je pro laika zcela nemožné určit „bezpečnou dávku“. Různé rostliny a plodnice mohou mít různý obsah účinné látky, což platí o to více v případě konzumace sušené drogy. Předávkování může pak znamenat velmi nepěkný prožitek a nebezpečí úrazu (pří útěku, domnělém letu apod.). Za úvahu stojí jistě i fakt, zdali se chci trvale změnit a jestli to bude pro mě i pro moje bezprostřední okolí pozitivní změna.  Zcela zásadní riziko však hrozí lidem, kteří mají zjevnou nebo i zcela skrytou psychickou poruchu, případně pouhou specifickou dispozici. U nich mohou psychedelika nastartovat stav onoho „vypuštění démonů“.

V případě zakoupení (nebo darování) drogy jsou rizika podobná, přičemž ještě přibývá riziko „špinavé drogy“, užití zcela jiné (často nebezpečné a návykové) látky a také začlenění se do kriminálního řetězce. Prodej a přechovávání těchto látek a také pěstování příslušných rostlin je v ČR zakázané.

Jiná situace je však v případě léčby závislostí a duševních poruch. Přestože se jednoznačně prokázala účinnost psychedelik na léčbu alkoholismu a především pak jejich účinnost při léčbě specifických psychických poruch (zvláště depresí), bylo jejich testování na lidech koncem 20. století zastaveno.

Důvody byly sociálně – politické a souvisely s bojem proti toxikomanii. Objevila se však i řada alternativních a konspiračních teorii. Například je to názor, že vlády států nestojí o to, aby jejich občané byli neagresivní, v pohodě a nad věcí, a také že do restrikcí zasáhla loby výrobců alkoholických nápojů, kteří by přišli o vyléčené zdatné konzumenty a možná i o některé konzumenty vůbec. Lze si představit, že legální užívání psychedelik by u některých lidí vytlačilo konzumaci alkoholu, a to i díky výše uvedené nenávykovosti, relativní bezpečnosti a smysluplnosti pouze občasného a “řízeného“ užití.

V současné době se však i u nás obnovuje výzkum s testováním na lidech a výsledky se zdají být nadějné. Například disociativní anestetikum ketamin má kromě analgetického účinku význam i psychiatrii a klinické psychologii a je již legálně použitelný v psychedilcké dávce na léčení deprese. Působí však jinak než výše uvedená psychedelika, mezi která mechanismem svého účinku nepatří.

Zástupci psychedelik

Psylocibin  (O-fosforyl-4-hydroxy-N,N-dimethyltryptamin)  je látka obsažená v halucinogenních houbách, které jsou od nepaměti užívány středoamerickými indiány. Z našich hub jsou to zejména lysohlávky.

Mezkalin 2-(3,4,5-trimethoxyfenyl)ethanamin) je droga pocházející ze středoamerických kaktusů peyotl a San Pedro, která byla a stále je užívána k rituálům středoamerických indiánů.

DMT- (Dimethyltryptamin) je velmi účinný halucinogen, který se vyskytuje v různých rostlinách Jižní a Střední Ameriky. Z u nás rostoucích rostlin má jeho nejvyšší obsah tráva Chrastice rákosovitá.

Salvinorin A je látka, kterou obsahuje šalvěj divotvorná, rostoucí v hornatých oblastech Mexika a byla též hojně využívána mexickými indiány kmene Mazatéků. Má velmi složitou a ostatním přírodním psyedelikům nepodobnou chemickou strukturu.

LSD (diamid kyseliny lysergové) je nejrozšířenějším syntetickým halucinogenem (původně jde ale o přírodní látku, produkt obilné sněti Paličkovice nachové), v 60. letech byl oblíbenou drogou hippies a také byl využíván v psychiatrii k výcviku psychoterapeutů.

DOM (2,5-dimethoxy-bromamfetamin) je dalším uměle vyrobeným psychedelikem, které se používalo v šedesátých letech v USA.

V současné době známe desítky dalších přírodních i syntetických halucinogenů, které nelze vždy ani jednoznačně označit za psychedelika, protože jejich účinky nejsou dostatečně prozkoumány.