Cesta do hlubin hlupákovy duše

Bývá těžké pochopit člověka s jinými názory, jinou morálkou a jiným vnímáním světa. Může jím být bigotní věřící, šiřitel bludů, stejně jako obhájce putinovského režimu. Na ty všechnyjsemměl a mám tendenci nahlížet jako na hlupáky.

Záměrně jsem použil tři poněkud nesourodé příklady. Jako ateisticky vychovaný a exaktně vzdělaný člověk jsem dlouho hledal cestu k věřícím lidem. Když se mi to do určité míry podařilo, pokoušel jsem se sám v sobě vypořádat i s různými esoteriky, okultisty, pavědci, fanatickými obhájci bludů a konspiračních teorií. Tam už jsem tak úspěšný nebyl. Aktuálně mám problém třeba s lidmi, kteří hájí ruský režim, obhajují ruskou agresi nebo jen propagují “mír”, který není z mého pohledu ničím jiným než zradou a bláhovým útěkem před globálním nebezpečím.  

Řeknu bez okolků, že jsem v mládí nahlížel na věřící lidi na jednu stranu jako na takové prosťáčky a na straně druhé jako na vyčůránky, kteří skrze náboženství manipulují s lidmi a zajišťují si pro sebe dobré bydlo, což, ruku na srdce, byl obraz třeba středověkého křesťanství, stejně jako islámu, a to i toho současného. Přiznám se, že tak dodnes nahlížím na ortodoxní věřící, kteří hájí absurdní dogmata a zcela ignorují zcela prokázaná vědecká fakta, třeba evoluci. Posléze jsem se (asi přičiněním Prozřetelnosti) dostal do poměrně úzkého kontaktu s různými kouzelníky a čarodějnicemi a zjistil jsem, že mnou dosud opovrhovaní bigotní věřící byli jen takový odvárek.  

Nerozuměl jsem, proč lidé zhruba po třech stech letech existence moderní vědy (mám na mysli systematickou moderní vědu; vědecky uvažující jedinci, kteří často na hony předběhli svou dobu, tu byli už v hlubinách starověku) se lidé upínají ke zcela nevědeckému vnímání světa. Existenci boha sice nelze vědecky popřít ani dokázat, ale je to v zásadě iracionální konstrukt, nikoli empiricky obhajitelná skutečnost, a není snad ani nutné rozebírat stanovisko, že z docela pochopitelných důvodů je náboženství tvořením bohů či jednoho boha člověkem. Moderní náboženské představy ale nejsou v konfliktu s vědou a já jsem se s nimi posléze smířil, a to na základě tradic (mám na mysli ty hezké tradice, ne násilnou katolizaci, inkvizici, pedofilní kněze, islámské teroristy nebo kastovní segregaci) a také etických a morálních hodnot, ke kterým v sekulárním světě většinou náboženství evolučně dospělo.  

S ezoterií, pavědou a se vším, co se na takové vnímání světa nabalilo, je to daleko složitější a pro mě ještě nepochopitelnější. Bůh je bůh, lidé věří, nebo nevěří, a když víra není v konfliktu se zdravým rozumem, není třeba nic dokazovat ani vyvracet, ale popírat náhled na svět v rámci vědeckého poznání, a naopak ho vnímat na základě čar a kouzel, je pro mě docela divné. Pozastavím se ještě u slova “ezoterismus”, což je hodně široký pojem, zahrnující z badatelského hlediska zajímavé spektrum duchovních směrů, jakými jsou třeba kabala, novoplatonismus nebo svobodné zednářství, takže je možná lepším výrazem “okultismus”, jenž pracuje s různými domnělými záhadnými silami a principy, z nichž mnohé jsou docela paradoxně na počátku 21. století často téměř společenskou normou.  

Zdánlivě rozumní lidé standardně využívající všechny produkty velmi vyspělé vědy se radí s kartářkami, hltají horoskopy, nosí u sebe léčivé kameny, točí siderickými kyvadélky a sdílí bludy numerologů, samozvaných léčitelů a různých jiných šarlatánů. Je řada teorií snažících se vysvětlit, proč se i vzdělaní lidé žijící ve vědeckotechnické civilizaci vrací do říše nadpřirozena, tajemných kultů a jakési pavědecké moudrosti. Jednou z nich je ta, která říká, že jde o nahrazení nevědeckého náboženství zdánlivě vědeckým “náboženstvím”. Může to být ovšem i tím, že současné vědecké poznání je ve všech oborech laikovi (i odborníkovi jiného zaměření) prakticky nepřístupné a věda se dost možná “zdiskreditovala” i určitou arogancí. A konečně “pohádkový svět” je prostě ve všech ohledech jednodušší a příjemnější. Je tak docela těžké, aby vědecky založený člověk našel společnou řeč s okultistou (a to i tím, který se za žádného okultistu nepovažuje), a naopak si nutně každý o tom druhé musí myslet, že právě on je tím hlupákem, a to i přesto, že není pochyb o tom, kdo bude mít jasnou argumentační převahu. Na tu se totiž nehraje.  

Mohlo by se zdát, že výše popsaná problematika až tak nesouvisí s konspiračními teoriemi, dezinformacemi a propagandou, na které je založena sympatie ke zločinným ideologiím, zločinným režimům a jejich zločinným skutkům. Já bych naopak řekl, že princip je stále stejný, jen nastal posun z víceméně neškodné sféry do sféry, která skrze veřejné mínění může zcela zásadně tento svět ovlivňovat. Věří-li někdo, že vedle sil poznaných a měřitelných fungují ještě nějaké tajemné síly nepoznané a neměřitelné, že naše životy ovlivňují vesmírné objekty vzdálené mnohdy tisíce světelných let, které pouze svou polohou zjitřují lidskou fantazii, že někdo umí předpovědět budoucnost, která je výsledkem nekonečného množství mnohdy nahodilých interakcí, tak klidně může věřit tomu, že je jinak všechno, co se k nám ze standardních zdrojů informací dostává. A nakonec to může vést k tomu, že zdánlivé zlo je vlastně dobro a opačně, že principy lidskosti, svobody a demokracie jsou vlastně horší než bezcitnost, útisk či diktatura. 

Pokud se v rámci náboženství daří nalézat ony morální hodnoty a etické principy, což rozhodně není nic, co by vznikalo samo od sebe, jsem přesvědčen, že je na základě vzájemného pochopení a respektu snadné soužití věřících a nevěřících. Naproti tomu se domnívám, že zcela zásadním atributem postmoderní doby je onen “okultismus”, který se z roviny společenské nadstavby, tedy jakéhosi hobby, přesunul do obecného chápání světa, tedy do ekonomie, politiky, a hlavně médií, kde permanentně škodí tím, že vše relativizuje a ve finále stírá rozdíly mezi pravdou a lží nebo dobrem a zlem. 

Myslím, že nikdo neví, jak tento trend zvrátit, a je otázka, je-li vlastně obecný zájem se o to pokoušet, a nikdo také neví, kam až se můžeme v tomto ohledu dostat. Je těžké přesvědčovat ty, kteří přesvědčováni být nechtějí, kteří mají svou pravdu, která ač nemá žádné racionální základy, je pro ně neotřesitelná. Je sice těžké vyjadřovat k takovým postojům respekt, ale zjevný despekt či nějaká forma dehonestace rozhodně nic neřeší, naopak to vede jen k větší zatvrzelosti nebo i radikalizaci. Pokud je možné nevnímat věřícího člověka jako hlupáka zamrzlého ve středověkých dogmatech, je jistě možné výše uvedený druh lidí chápat jako ty, kteří byli z různých důvodů a různými způsoby ovlivněni, neměli příležitost si skrze výchovu a vzdělání své názory vytříbit, kteří byli indoktrinováni nebo jsou prostě jen “produkty” doby, která je takovému přístupu nakloněna. Kritika by naopak měla směřovat hlavně na adresu těch, kteří tyto lidi oslovují, zneužívají a také používají k naplnění svých vlastních zájmů, a to jak finančních, tak i politických.