Česko proti vládě

V dubnu naše milé „Česko“ demonstrovalo proti bídě, tento víkend si to chce vyřídit s vládou. Za reprezentanty Česka se prohlásili pan Rajchl, paní Zwyrtek Hamplová a bloger Vidlák, ale kdo je tím Českem v podobě anonymního davu?

Vyjádřit názor formou pokojné a řádně ohlášené demonstrace je počin zcela legální a demokratický, zarážející je pouze to, že se nějaká skupina organizovaná výše zmíněnými lidmi nazývá Českem. Doposud jsem si myslel, že ono „Česko“ je pouze poněkud nešťastným označením státního útvaru zvaného Česká republika. Jelikož Česká republika asi nemůže sama o sobě na Václavské náměstí přijít, dá se usuzovat, že tím jsou míněni její reprezentanti. Dovolím si rozporovat skutečnost, že tím skutečným Českem jsou lúzři (čímž mám na mysli lidi, kteří potřebují najít viníky svých neúspěchů, frustrací, dluhů a zpackaných životů), komouši (čímž myslím staré bolševiky, stejně jako mladou krajní levici), náckové (čímž mám na mysli krajní pravici, která někdy bývá od krajní levice téměř k nerozeznání), funkční negramoti (což je odborné  a sociologicky doložitelné označení pro cca 15% občanů mimo jiné neschopných si vytvořit vlastní názor) a pestrá směsice různě indoktrinovaných, zmanipulovaných a zfanatizovaných jedinců. Tím Českem nejsou ani vyčůránci, kteří díky souběhu různorodých problémů státu vycítili příležitost se skrze nespokojený lid politicky a možná i ekonomicky etablovat. Ne, nebavíme se o Česku, ale o specifické skupině obyvatel, které schopný vůdce dokáže zmobilizovat.

Na výzvě a všech propagačních materiálech souvisejících s demonstrací dominuje na pozadí české trikolory slovo „DEMISE“, která se má logicky vztahovat k vládě. K vládě, která vzešla ze svobodných a demokratických voleb, a která vzniká i zaniká v souladu s ústavními zákony, a proto ji v civilizovaném světě neustanovuje ani nesvrhává ulice.  V textu výzvy je pak řada různých požadavků, některé jsou zcela absurdní, jiné mají určitou relevanci a opodstatnění. Mnoho z nich má také veskrze odborný charakter a mě by tak docela zajímalo, který z minulých a budoucích účastníků těchto demonstrací se alespoň rámcově umí v příslušné problematice orientovat. Kdo tedy zmíněné požadavky koncipoval a kdo je na základě jakého mandátu předkládá? Navíc není vůbec jasné, na základě čeho jsou vzneseny, neboť typickým znakem požadavků je to, že není žádným způsobem zdokumentováno a vysvětleno, co a z jakého důvodu je konkrétně podle předkladatelů špatně a má být napraveno. Podívejme se na to podrobněji:

Požadavky jsou rozděleny do čtyřech skupin: energetika, svoboda slova, zahraniční politika a bezpečnost.

V oblasti energetiky jsou požadavky poměrně věcně uvedeny, není ovšem zmíněno, do jaké míry jsou jednotlivé kroky reálně možné, zákonné a není ani uvedeno, o jaká a čí odborná stanoviska se žadatelé opírají, přičemž je obecně známo, že se i v této oblasti odborná stanoviska různí.

V agendě požadavků týkajících se svobody slova nejde fakticky o nic jiného než o ničím a nikým neomezované právo šíření názorů a informací, a to bez ohledu na jejich relevanci a pravdivost. Z veřejného prostoru má zmizet pojem „dezinformace“, což neznamená nic jiného, než že ani prokázaná lež nemá být nazývána lží a s pravdou i lží má být rovnocenně nakládáno jako s informací či názorem.  V tomto ohledu je pak pozoruhodný požadavek, aby veřejnoprávním médiím bylo zakázáno názory externích osob zveřejňovat a názorové pořady vysílat.

Požadavky ze skupiny „zahraniční politika“ a „bezpečnost“ lze přes jejich obsáhlost snadno zestručnit do našeho přístupu k válce na Ukrajině. Jednotlivé body jsou zcela zřejmé: Nechceme válku, proto požadujeme mírové rozhovory, ukončení dodávky zbraní, konec přijímání válečných uprchlíků a jejich podpory, a nechceme žádné vojenské aktivity bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. S tím souvisí nerealizování plánovaných nákupů zbraní, tedy modernizace armády a omezování či přímo znemožňování působení spojeneckých vojsk na našem území, přičemž je tato skutečnost dávána do souvislosti se vstupem a přítomností vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a v letech následujících.

Fakticky tyto požadavky vyjadřují přání, aby Ukrajina kapitulovala, přenechala Rusku okupovaná území (mírové jednání s Ruskem vedoucí k nastolení předválečného stavu je naprostá utopie) a společně s ostatními evropskými státy očekávala, jak bude ruská imperiální politika pokračovat, přičemž máme slevovat z naší obranyschopnosti a veškeré vojenské počiny Aliance mají být vloženy do rukou RB OSN v níž má právo veta agresor a jeho účelový spojenec - Čína. V tomto kontextu mě napadá zcela jiná historická paralela, a to „mnichovská zrada“, vykoupení domnělého míru okupací Sudet a trestuhodné ignorování šířícího se zla.

Jak už jsem naznačil výše, nevím, kolik účastníků demonstrace se nad požadavky, které zformulovali svolavatelé akce, zamýšlelo, respektive kolik z nich je vůbec četlo, a uvědomují-li si tito lidé, že přes legitimitu vyjádření nespokojenosti je zcela absurdní požadovat změnu politické orientace země, kterou určuje vláda vzešlá z demokratických voleb, že svoboda projevu nemusí být v rozporu v s bojem proti dezinformacím, které společnosti škodí a často podporují naše nepřátele, a že v civilizovaném světě nemůže vládu svrhnout nějaký zfanatizovaný dav.