Bulteriéří láska

Seděl jsem na obrubníku, z nosu mi kapala krev a cítil jsem, jak mi povážlivě natéká horní ret. Tupě jsem se díval vzhůru na několik schodů, ze kterých jsem se před chvílí skutálel. Automaticky jsem kontroloval celistvost kostí všech končetin, když jsem ucítil cosi vlhkého na obličeji. Pomalu jsem se vracel do reality

Drsný jazyk periodicky vylézající z mohutné tlamy pod klenutým čenichem mě láskyplně slízával odkapávající krev a s každým svým výkmitem mne švihal přes záda silný ocas.

            „Co to děláš, Vojtíšku!“ říkala ta dáma a obezřetně ke mně scházela na plošinku mezi schodišti. Chtěl jsem říci, že nejsem Vojtíšek, ale včas jsem si uvědomil, že ta slova nejsou určena pro mě.

¨           Už jsem si jasně uvědomoval, co se stalo. Na vině byla moje slabost pro bulteriéry. Měl jsem a mám jen velké chlupaté psy a tak často tuto jednostrannost kompenzuji (asi aby to nebylo líto těm ostatním) zájmem o příslušníky ras z opačné strany spektra. Stalo se to i dnes.

            Při stoupání parkovým schodištěm jsem ho uviděl. Žíhaná srst, mohutně osvalený hrudník, velká klabonosá hlava s malýma mandlovýma očima – bulteriér jak ze škatulky. Nevím, jak hodnotil on mne, ale závěr si udělal jistý – přítel bulteriérů. Hned jak došlo k této neverbální názorové výměně, jsem na něho promluvil a šel mu naproti. On zůstal stát nad posledním schodem a vlnil celým svým gladiátorským tělem. Paní, kterou jsem koutkem oka zahlédl, nasadila sametový pohled a mile se na mě usmála.

            Ve stavu jakéhosi omámení jsem dostoupal až téměř k plošince, to už psisko nával něžných emocí nevydrželo a vyšlo mi v ústrety. Využilo skutečnosti, že schody téměř srovnaly jeho výškový hendikep a chtělo mne patrně políbit. Bulteriéří polibek, pokud ho člověk nezarazí, nevyhne se mu nebo ho netlumí, je něco mezi ranou boxera bez milosrdenství vypolstrované rukavice a dobře mířenou ranou paličky. Už se mi to několikrát stalo, ale vždy jsem se k psovi skláněl a tak jsem mohl instinktivně zvednout hlavu a tak to přinejhorším odnesl jen prasklý ret. Tady jsem však měl těžiště celé vepředu a uhnout hlavou nebylo kam. Rána to byla pekelná a pád ze schodů po ní ještě horší.

            Pejsek se celý nadšený na mě díval a asi si říkal si, že jsem nejen velmi přátelský, ale i neobyčejně hravý. Chvíli po dopadu mě začal křísit a patrně čekal, že se skutálím z dalších schodů. To už zasáhla ona dáma. Něžně vyčinila Vojtíškovi a projevila zájem o mé zdraví. Nabídla mi kapesníky, které však už byly zbytečné, protože mi krev brzy přestala téci a tu, co vytekla, jsem měl psím jazykem rozmazanou po celém obličeji.

            Stále jsem seděl na schodu a bulíček na mě dorážel. „Jen ho nechte,“ říkal jsem, „on to neudělal schválně, to byla moje chyba,“ omlouval jsem Vojtěcha. Paní to nerozporovala a po chvíli jsme už společně vyšli schodištěm do parku. Majitelka té neřízené střely sledovala, nemám-li příznaky otřesu mozku, já jsem sledoval půvabnou čtyřicátnici, jestli v jejím výrazu naleznu ještě něco jiného než soucit.

            Toto studium mě natolik zaměstnalo, že jsem si chvíli nevšímal odběhnuvšího Vojtíška. Právě když jsem měl pocit, že v tom pohledu nalézám něco inspirativního, projela jako blesk mýma nohama ukrutná bolest. Nestřežený bulteriér našel po včerejší bouřce asi pětimetrovou odlomenou větev, lehce ji zdvihl, rozběhl se a přetáhl mě s ní přes achilovky.

            „On by se chtěl s vámi o ní tahat, on to má moc rád. Dokud s námi žil bývalý manžel, tak se s ním takhle hrál, ale to víte, mě to tak nejde, někam by mě zahodil, on má totiž hroznou sílu.“

            Informace o Vojtěchově síle byla docela zbytečná, naopak zmínka o exmanželovi mi přišla užitečná. Abych získal čas, potlačil jsem bolest v patách, vzal jsem větev a jal jsem se s bulíčkem o ni přetahovat. Jestli jste něco takového se čtyřicetikilovým bulteriérem ve vlhké trávě dělali, je vám asi jasné, jak to muselo dopadnout. To, co jsem nestačil zašpinit na své garderobě při pádu ze schodů, to vzalo za své při této nerovné hře. Nízké těžiště, náhon na všechny čtyři a přes dvacet atmosfér mezi horní a dolní čelistí, to vše favorizovalo Vojtíška. Vymetl se mnou několik louží, kupku shnilé trávy a jakési mělké, rozbahněné jezírko. Nesl si vítězně větvičku a byl opravdu šťastný. Prožil pestrou vycházku.

            Posléze nebylo v rozporu s dobrými mravy se nechat v tomto stavu ošetřit a vyčistit v bytě majitelky. Možná by z toho mohla být i láska. Mezi mnou a Vojtěchem.