Očkovací tečka za pandemií se mění v pořádnou blamáž

Bylo by to opravdu pěkně, kdyby očkování vyřešilo pandemii. Ale čím dřív si přiznáme, že očkování není ta spása, v kterou jsme doufali, tím líp pro nás, koronavirus je pořád chytřejší než my. Nebo ti, co dávají ho dávají do oběhu  

            Vešel jsem do očkovacího centra a hned na mne dýchla nefalšovaná vánoční atmosféra.

Vůně čerstvého chvojí se mísila s vůní čerstvého sena, na němž ležela v jesličkách velmi věrně působící figurína právě narozeného Spasitele, jehož svým dechem zahřívala rovněž velmi věrně vyvedená hospodářská zvířata v betlémě, který ač nebyl živý, působil vkusně a decentně.

Celkově, nutno říct, působilo očkovací centrum jako oáza klidu uprostřed hektického vánočního shonu, k čemuž nepochybně přispělo i to, že zde nehrály žádné koledy. Člověk přece jen občas rád spočine v tichém zadumání nad pomíjivostí všeho, vyjma naděje, která přichází na svět v tyto, jinak tak temné dny, a k něčemu takovému je ticho bez koled jako stvořené.

Vygeneroval jsem si pořadové číslo a uvelebil se na jedné z mnoha pohodlných pohovek, abych vyčkal, než na mne přijde řada.

Vmžiku byla u mne sympatická robotická obsluha.

„Dáte si svařák zdarma? Čekání na vaši dávku vám tak uteče rychleji,“ zeptala se mne docela nenuceně.

„Ano, velmi rád,“ přikývl jsem a dodal, „mohu prosit víc skořice?“

„Ovšem, samozřejmě,“ přikývla obsluha a než jsem se nadál, byla zpátky i s mým svařákem.

Pomalu jsem jej upíjel a rozhlížel se po očkovacím centru. Byli zde i osamělí lidé bez jakýchkoliv příbuzných a blízkých, a byly zde i celé vícegenerační rodiny, nechyběly ani pochopitelně těhotné ženy, které bez přestání hleděly do mobilů.

„Nechtějí nic riskovat, dělají dobře!“ pomyslel jsem si a otřásl jsem se při pomyšlení, co by se stalo, kdyby se ani Panna Maria nedala očkovat třetí dávkou, jak by to asi námi všemi dopadlo, do jakého strašlivého pekla bychom se všichni propadli.

Svařáky jsem vypil celkem tři, respektive dopíjel jsem třetí, když se na světelné tabuli rozsvítilo moje číslo a zároveň mi přišla i sms, oznamující, že na mě přišla řada. Měl jsem jít do očkovací kabinky číslo 1313 ve třetím podlaží, nevím proč, ale to číslo mi bylo od začátku velmi sympatické. A velmi sympatická byla i vaxerka, asi čtyřicetiletá a podprahově plnoštíhlá, která mě v ní čekala.

„Tak co to bude?“ zeptala se, když mne usadila do očkovacího křesla před velké očkovací zrcadlo.

„Rád bych třetí dávku,“ odpověděl jsem.

„Uděláme jednou provždy tečku za těžkým průběhem?“ řekla s chápavým úsměvem a tónem, ve kterém nebyla žádná výčitka.

„Ano, uděláme jednou provždy tečku za těžkým průběhem,“ přikývl jsem a naprosto uvolněně pokračoval, „rozhodl jsem pro třetí dávku dnes o půlnoci. Probudím se a najednou vím, že udělám tečku za těžkým průběhem. Bylo to jako osvícení. Nebo to bylo skutečně osvícení.

Víte, trochu jsem přece jen váhal.

,Dvě dávky v sobě mám, tečku za pandemií jsem udělal.

Na co mi třetí dávku, proč pokoušet osud? Není mi dobře i tak, bez třetí dávky?

Jasně, že mi spousta lidí říkalo: ,Tak jsem dal, pičo, vole, tu třetí dávku, a fakt je to lepší. Dej ji taky, pičo, vole, a uleví se ti.‘

Ale nakonec je to rozhodnutí vždy jen a jen na vás.

A já váhal! Jak já váhal!

Ani když jsem se měl rozvádět, tak jsem tolik neváhal, jestli dělám dobře, že se rozvádím, manželství je přece taky doživotní, navždy definitivní svazek mezi mužem a ženou, z toho se člověk jen tak nevykroutí.“

„Vy jste rozvedený?“ nenuceně mi vaxerka skočila do řeči.

„Ano, ale zatím jen třikrát. Víte, mám tak trochu násilnické sklony, hlavně teď o Vánocích a nejvíce o štědrém dnu, na Boží hod vánoční už ani tolik ne,“ přiznal jsem se a pokračoval, „váhal jsem s třetí dávkou, až mne napadlo, jestli ta moje váhavost není až chorobná. Dokonce jsem už uvažoval, že vyhledám odbornou pomoc, protože u třetí dávky, třeba na rozdíl od první, jasně převažují pozitiva nad negativy.

Ale pak se vám dnes o půlnoci probudím a vím: ,Dnes udělám tečku za těžkým průběhem!‘

A co si slíbíte o půlnoci, to nemůžete porušit, jinak budete na věky zatraceni.

A tak jsem tady.“

„Dobře jste udělal. Bez třetí dávky by nikdy neskončilo to, co teď musíme zažívat. Třetí dávka, to je naděje, to je světlo v temnotách.

Máte rád Vánoce?“ zeptala se mne vaxerka.

„Ano, velmi. Prostě miluji, když se na vánočních trzích potkám s přáteli u kelímku svařáku a poklábosím s nimi o všem možném, o tom, na co celý rok není čas. Miluji, když je na každém rohu živý betlém, miluji, když můžu sednout do auta a jet na půlnoční někam do nějaké zapadlé vesnice, kde jsou kostelíky ještě na kopci, obklopené lesem křížů, jež vzklíčily z hrobů zasypaných čerstvým sněhem, který vypadá jako peřiny, takže máte sto chutí si na nějaký hrob lehnout a hezky se tou peřinou přikrýt, trochu si zdřímnout a ráno se probudit do nového, svátečního dne a vědět, že se nám zase narodil Kristus Pán.

Myslíte, že bude po třetí dávce všechno zase jako dřív?“

„Samozřejmě,“ usmála se vaxerka a plácla mne do stehna, „tak a je to! Právě jste udělal tečku za těžkým průběhem! Blahopřeji!“

Aniž bych si toho všiml, vpravila, do mého těla potřebné množství vakcíny, tomu se říká profesionalita.

Viděl jsem se v očkovacím zrcadle a viděl jsem, že se tvářím šťastně, že mne nic nebolí, a taky jsem viděl, že se tvářím hrdě a sebevědomě, jako každý, kdo udělal tečku za těžkým průběhem.

Poděkoval jsem a vyšel z očkovací kabinky.

„Ještě svařák, než se navždy rozloučíme?“ byla u mne hned robotická obsluha.

„Proč ne?“ usmál jsem se.

„Víc skořice, je to tak?“ pamatovala si obsluha, respektive její umělá inteligence.

„Ano, víc skořice,“ přikývl jsem, už ani nevím, odkdy si dávám do svařáku víc skořice, možná už od prvního svatého přijímání.