Při sledování roztáčející se spirály všeobecného společenského blbnutí, které nás obklopuje, si člověk klade do hnízda otázku, kdy tohle všechno skončí. A taky jak jsme vůbec mohli dopustit, že to došlo až tak daleko.
Blázinec v N. patřil k těm nejkrásnějším ústavům pro choromyslné, jaké jsem kdy viděl.
Z venku připomínal ponurou zchátralou kartouzu obehnanou nejen zpustlým parkem, ale taky nádherně ostnatým, sympaticky zrezivělým drátem.
A pod tímto tak příznačnýn zevnějškem se skrývalo skutečné peklo. Cimry připomínající cely, na nichž se tlačili lidé svázaní do svěracích kazajek, zřízenci, kteří sami připomínali šílence, když odváděli pacienty na elektrické šoky. A největší sál, snad bývalá jídelna, v tomto blázinci byl přeplněný klecovými lůžky, v nichž se povlečení měnilo maximálně jednou za sto let.
Prostě nádhera.
Však taky v čele tohoto blázince stál prof. K., skutečná kapacita ve svém oboru, ověnčená mnoha akademickými tituly a vyznamenáními, včetně slovenského Řádu bílého dvojkříže I. třídy.
„Máte to tady moc pěkné, není na světě lepšího blázince!“ vysekl prof. K. poklonu, když jsem v jeho pracovně popíjel černou kávu, klasického turka, o kterém si pacienti mohli jen nechat zdát ve svých šílených snech.
„Dělám všechno, co je v mých silách, aby si tento ústav, v jehož čele stojím, zachoval zdravého ducha,“ skromně podotkl prof. K.
Dobře si vzpomínám, s jakými vznešenými pocity jsem odcházel z tohoto blázince, děkuje Bohu, že mi jej umožnil navštívit.
O to větší zděšení mne zachvátilo teď, když jsem po dvaceti letech navštívil blázinec v N. znova.
Jeho stará budova, připomínající kartouzu, byla zbořena a místo ní jsem nyní celý zkoprnělý hleděl na jakousi vzdušnou, nesnesitelně světlou budovu, na jejíž střeše rostla doopravdická tráva!!!
„To má být blázinec!?“ nechápal jsem, co se to děje.
Zpustlý, bezem a kopřivami zarostlý park taky zmizel, místo něj mne obklopovala upravená zahrada, v níž nechyběl včelí domek a vodní prvek!!!
A aby toho nebylo málo, zmizel i ostnatý drát, takže mezi blázincem a jeho okolím nebyla žádná hmatatelná hranice, žádný ostrý předěl!
Vyděšený tím na nejvyšší míru, vběhl jsem do budovy blázince a bylo mi, jako bych se ocitl v tom nejhorším možném snu…
Po ponurosti nikde ani stopy, ať jsem dělal, co jsem dělal, nepodařilo se mi nikde zahlédnout oprýskanou omítku či potlučené dveře, i mříže z oken zmizely!
Ti tam byli i pochmurní ošetřovatelé, místo nich jsem potkával jen samé usměvavé lidi, ochotné mi kdykoliv naslouchat!
„Proboha, kde to jsem?! Tohle přece není blázinec!“ chytil jsem se za hlavu, jako bych já sám právě zešílel, protože nikdo nikoho nedával do svěrací kazajky, ani nezavíral do klecových lůžeka, bohužel, což mě nejvíce vyděsilo, ani neodváděl na elektrické šoky.
A asi jsem možná skutečně zešílel, protože jako šílený jsem se rozběhl do ředitelny blázince, abych v ní, jak se dalo čekat, nenalezl profesora K. (ten by nikdy nic takového nedopustil!), ale jakousi ženskou.
„Co jste udělali s blázincem! Kde je blázinec! Jak jste to mohli nechat dojít tak daleko, že už se lidé neodvádějí ani na elektrošoky!“ vykřikl jsem na tu ženskou.
Ale ženská, jak to tyhle školené agentky umí, protože jsou k tomu vycvičené, zůstala v klidu.
„Vy hledáte blázinec?“ zeptala se mne.
„Ano, blázinec, který tady byl před dvaceti lety. Bylo v něm všechno! Svěrací kazajky, elektrošoky i klecová lůžka! Kam se poděl? Mluvte! Mně nenamluvíte, že toto je blázinec!“ stěží jsem se ovládal, když jsem praštil pěstí do zdi, „jak jste to mohli nechat dojít tak daleko! Zrušit svěrací kazajky, elektrošoky i klecová lůžka? Jak chcete teď zavírat blázny do blázince, když je to všechno pryč?“
Ale borka se pořád usmívala, můj křik ji vůbec nerozhodil.
Vstala, přistoupila ke mně a zeptala se mne: „Tak vy byste chtěl zavírat blázny do blázince? Dávat jim svěrací kazajky, elektrické šoky, zavírat je do klecových lůžek?“
„Samozřejmě! Co chcete jiného s blázny dělat, než je zavírat do blázinců?!“ zahromoval jsem.
A ženská jako by čekala právě na tato moje slova.
Vzala mi hlavu do dlaní, přiložila si ji na svoji hruď a řekla: „Vy můj blázínku! Na světě už není třeba žádných blázinců, o jakých sníte. Není jich třeba, protože svět je dávno jeden velký blázinec, tak daleko to už zašlo.“
To, co mi řekla ta žena, znělo vlastně docela logicky, protože na sobě měla kožich a pod ním už vůbec nic.
