Staré rány nerezaví

Polsko přede mnou otevírá jednu zcela zásadní otázku. Měli by lidé odpouštět a zapomínat křivdy, které na nich byly spáchány? Anebo by se měla minulost připomínat, abychom nezapomněli a nedělali stejné chyby stále dokola? A jak dlouho toto připomínání opravdu funguje a za jakých okolností vede k lepší budoucnosti? 

Po necelých dvou měsících zde mám za sebou návštěvu tří koncentračních táborů a nespočet ghett, nehledě na to, že můj průvodce začíná popis každého města tím, kolik v něm kdy žilo Židů a jak toto číslo kleslo po druhé světové válce.

Vím, že moje následující poznámka vyzní mnohem hůře, než jak jí myslím, ale po dvou měsících musím říct, že je úleva, když vás občas nepronásledují zástupy mrtvých Židů kamkoli se vydáte. Jsem daleka jak tvrzení, že se nic nestalo, tak že to není důležité, či že bychom se o tom neměli učit, ale nedokážu si ani představit, že žiju s permanentním uvědoměním toho, jaká nenávist v lidech dřímá a co si dokázali způsobit.

Zastavím se tedy krátce u jednotlivých koncentračních táborů, které jsem zde zatím navštívila, z nichž každý pro mě každý představoval úplně jinou zkušenost.

Osvětim na mě nechala úplně jiný dojem, než jsem původně čekala. Kromě úvodní brány, kterou, předpokládám, každý z nás zná, je to místo neuvěřitelně normální. Jedná se o bývalá kasárna, zděné budovy a všechny baráky vypadají jako každý druhý věžák, který znám z Prahy. Dýchne na vás hrůza z pomyšlení, že věci, které se staly tam, se mohou stát v kterémkoli jiném zcela normálním místě. Když jsem procházela za krásného podzimního odpoledne mezi těmito budovami, uvědomila jsem si, jak moc mám tyto hrůzy spojené s konkrétně vypadajícími místy (rozumějte, s místy, která ani zdaleka nepřipomínají mé běžné prostředí.)

Nikdy jsem sama sobě nedovolila si uvědomit, že lokace není onen determinující faktor. V Osvětimi totiž byste si mohli snadno myslet, že jste na jakémkoli jiném teď již opuštěném sídlišti. A jsou to především výstavy v jednotlivých budovách, které jsou věnované osvětimské historii, které vaší pozornost udržují u toho, co se zde dělo. Nicméně právě u těchto výstav se začínají mé veškeré pochybnosti o tom, k jakému účelu je dnes toto místo využíváno a zda opravdu vede k lepší budoucnosti.

Kromě čistě faktických informací zde totiž máte i mnohé artefakty vybrané s naprosto jasným záměrem – emocionálně vás zdeptat a ukázat vypnutým prstem na viníka. Aby vše bylo dojímavější, tak se velmi zdůrazňuje vše, co se váže k dětem či ženám a tudíž má větší šanci zdeptat i ty části vaší duše, o kterých jste netušili, že je máte. (A než mě úplně odsoudíte, prosím sledujte mou myšlenku do konce. Já samozřejmě nepopírám, že se tu staly strašné věci a to i ženám a dětem, které by z podstaty věci měly být ochraňovány.)

Druhou extrémně negativní zkušeností, která se k tomuto váže, byl náš průvodce, který úporně trval na tom, že to byli Němci, kteří jsou zodpovědní za všechny hrůzy. V každé druhé větě neopomněl zdůraznit právě to, že viníci a bestie byli Němci, a Poláci byli trpící a oběti. Na poznámku, že by bylo výrazně vhodnější držet se označení nacisté, jelikož ani tehdy se nejednalo o celý národ a nedá se říct, že by na ostatních stranách neexistovali kooperující a kolaborující lidé, náš průvodce prohlásil, že to Byli Němci a že je důležité si uvědomovat, že to byli oni, kdo vše způsobili a vše můžou.

A ač souhlasím s tím, že nelze a nemělo by se popírat, že nacistické hnutí přišlo z Německa, jsem stejně tak přesvědčena, že by k tomu měl být přidány i všechny další okolnosti a vysvětlení toho, co se v Německu dělo a jak k celé situaci došlo. A zároveň mi přijde zcela nepatřičné obviňovat celý národ a všechny jeho příslušníky ať minulé, či současné a zdůrazňovat vlastní roli oběti a téměř se v ní až vyžívat. Což mě vrací zpět k oněm výstavám – opravdu slouží zdůrazňování toho, co se stalo dětem, k něčemu jinému, než k emocionálnímu utvrzování se v tom, jak strašní byli oni a jak ublížení jsme my?

Náš průvodce se vyžíval v něčem, co bych popsala asi šíření nenávisti skrze zdůrazňování vlastního zranění a donucení ostatních k lítosti. A já nechci tvrdit, že to co se stalo, bylo zanedbatelné. Nicméně stojím v ostré opozici k tomu, aby se místa tragédií stávala místy, kde se bude podporovat ublíženost a pracovat na dalším šíření nenávisti.

Nakonec jsem tedy strávila většinu prohlídky plná spíše hněvu k tomu, jak se s takovýmito památníky zachází a k čemu slouží. Odcházela jsem smutná nejen z toho, co se tenkrát stalo, ale i z toho, že místa, která by měla vést k podpoře soucitu, tolerance a odhodlání znovu nic podobného nedopustit (ať už by kdokoli měl mít jakoukoli roli), tak bohužel mohou v praxi vést k přesnému opaku.

Abych se nicméně teď dostala k oněm dalším dvěma táborům – Březinka je úplně jiná než Osvětim. Březinka je přesně ono místo, který si představíte pod označením ‚koncentrační tábor‘. Táhne se téměř od obzoru k obzoru a právě tam na vás dolehne příšerný rozměr, kterému se té nenávisti dostalo. Teprve tady na vás vše dolehne a cítíte se téměř ztraceni na nekonečné ploše poseté připomínkami něčeho, co ve vás vyvolává takový smutek a hrůzu, že se můžete sotva pohnout dál. Místo, kde jediná šance, jak dojít až na konec, je vytvořit si v sobě síto, které nedovolí, aby se k vám všechno dostalo.

To nejhorší mě nicméně čekalo v táboře Majdanek, který je kousek od Lublinu (tedy na severovýchod od Osvětimi a Březinky a na jihovýchod od Varšavy). Ačkoli je to jeden z největších táborů, které kdy byly postaveny, nestala se z něj taková turistická atrakce jako z předchozích dvou. A zde slova turistická atrakce myslím bohužel opravdu vážně – v Osvětimi a Březince vás čekají fronty před jednotlivými expozicemi (nehledě na frontu před samotným vchodem), musíte se opravdu snažit, abyste v davu neztratili svou skupinu, a bohužel máte pocit, jako byste se nacházeli na jakémkoli jiném turisticky exponovaném místě.

Majdanek je jiný. Je to koncentrační tábor přesně tak jak stál mezi lety 1941 a 1945, jsou tu zřízeny trvalé expozice, některé budovy jsou otevřeny s vysvětlujícími popisky, přesně všechno, co byste čekali - ale není tady vstup, nejsou tu průvodci, nejsou tu davy turistů. Zážitek je o to silnější. Celou prohlídku jsem se cítila někde na hranici mezi omdlením, zvracením a pláčem. Nepotřebuji vystavené dětské botičky, aby se mě v hloubi duše dotklo to, co jsem viděla v místech ‚sprch‘, v budovách, kde vězni bydleli, či abych ocenila jejich sílu a statečnost.

Co nicméně nedokážu pochopit, je, že v okolí Majdanku jsou vystavěna sídliště. Lidé tu žijí svůj každodenní život na dohled tomuto táboru. Já sama se nepovažuji za příliš přehnanou citlivku, nicméně mi zcela uniká, jak tu lidé mohou zůstávat. Jak dokážou žít každý den konfrontováni připomínkou na tak bolestivou minulost? Jak si dokážou zachovat soucit a uvědomění toho, co se stalo, aniž by je to vnitřně rozleptalo?

A byl náš průvodce pouze příkladem člověka, kterému přijde nevhodné vůči tomuto místu otupět a aby nemusel každý den bojovat s bolestí, kterou toto místo vzbuzuje, tak se obrátil k hněvu, protože ten mu dovolí být emocionálně přítomný, ale zároveň i zamezí tomu, aby mu toto místo postupně snědlo jeho srdce zaživa?

Polsko je nepochybně jednou ze zemí, kde se staly strašlivé zločiny na lidech, kteří si to nikdy nezasloužili. Zločiny, jejichž hloubka naprosto uniká pochopení. Zároveň ale nedokážu pochopit ani to, jak dokážou na těchto ranách trvat, připomínat si je a žít v jejich neustálé a nepolevující přítomnosti a zásadní otázkou, kterou neumím vyřešit je, zda toto je cesta ke šťastnější budoucnosti, kde nezáleží na národnosti či náboženství, ale kde skutečně záleží pouze na tom, kolik štěstí dokážeme přinést do života lidí okolo nás v rámci těch podmínek, ve kterých žijeme (ať už z jakýchkoli důvodů).