Po zveřejnění posledního příspěvku mi bylo vynadáno, že mnou popsané zkušenosti s Poláky nejsou dostatečně pozitivní, a že tedy na Polsko nevrhají příznivé světlo. Svůj první letošní příspěvek jsem se tedy rozhodla koncipovat jako reakci na onen bojovný přístup k mému příspevku a věnovat jej nejen pozitivům života v Polsku, ale také zásadám čtení blogových příspěvků (alespoň mých). A že na každém šprochu sice nemusí být pravdy trochu, ale každý šproch odráží svět a vidění pisatele ale i čtenáře.
Trochu paradoxně ale bohužel musím poznamenat, že po návratu z Vánočních prázdnin jsem na Polsku žádná pozitiva najít nedokázala. Když se mé já po jedenácti hodinách v autobuse dostane do společnosti lidí, kteří mají jiné vnímání osobního prostoru, nebývám nejšťastnější. Při snaze koupit si jízdenku se mi pán postavil tak těšně za záda, že jsem téměř mohla cítit jeho dech. Po výstupu z metra v centru Varšavy se na mě sesypali bezdomovci takovým způsobem, že jsem si odtamtud probojovávala cestu prakticky poloběhem. První závěr tedy je, pozitivní či negativní vidění světa závisí na počtu hodin strávených v autobuse. Jednou bych byla velice ráda, kdyby tomu bylo jinak, ale zatím bohužel rozvoj mých schopností tak daleko nesahá.
Za normálního dne si nicméně všimnete v Polsku úplně jiných věcí. Především toho, že Poláci jsou vychováváni k tomu, aby byli gentlemani. Mnohokrát se mi zde již stalo, že i naprosto neznámý muž mi podržel dveře, či mě nechal první nastoupit do tramvaje, místo toho, aby se snažil být na jediném volném sedadle první. Moji polští spolužáci mi nezapomenou podržet kabát, když se oblékám. A musím říct, že Poláci si pamatují pravidla společenského chování, která mnozí ostatní chlapci dávno zapomněli. Je to rozhodně osvěžující pocit.
Kouzelný kontrast je vidět při srovnání mého francouzského spolubydlícího, Martina, s prakticky jakýmkoli jiným Polákem. Martinova životní náplň se kromě party a lehčích drog patrně sestává z toho šířit okolo sebe nepořádek a čekat, kdo to uklidí. Když slíbil, že vytře podlahu, tak jeho postup vypadal tak, že se dostal do poloviny první místnosti, poté jej tato aktivita přestala bavit a všechno náčiní zanechal uprostřed místnosti. Samozřejmě, že jsem se nakonec vzdala. (Filosofická vsuvka – nejsem si jistá, do jaké míry lze vždy vinit rodiče, ale když si kluk neumí uvařit ani vajíčka a nikdy předtím neuklízel, obávám se, že v tom výchova má své prsty.) Naopak, když se dostanete do polské domácnosti, tak vidíte muže a chlapce, kteří se podílí na chodu domácnosti, jsou nápomocni a nesnaží se, aby jim jejich domov shnil pod jejich rukama. O pevné vládě polských žen, nemám žádné důkazy, ale nezdá se, že by se dalo tvrdit, že zde muži jsou příliš pod pantoflem a přesto evidentně neočekávají, že stráví svůj život se služkou.
Další úžasnou věcí je laskavost a pohostinnost prakticky všech lidí, co jsem zde potkala. Až na pár výjimek, se Vám zde lidé snaží vyjít vstříc a pomoci, jak to jen jde. Když jsem při svých cestách přespávala u Poláků, nikdy mi nedovolili spát na zemi a to i za cenu, že tam museli spát sami. Když v obchodech vidí, že bojuji s číslicemi anebo s čímkoli jiným, tak sami od sebe začínají mluvit anglicky a to i v případech, že to pro ně není nejsnazší. A neméně úžasné je to, že když už se s vámi Poláci baví, tak nemají daleko k úsměvu a smíchu, což dělá interakce s nimi vždy velice příjemnou zkušeností.
Nicméně nejvíce mě zde překvapili moji učitelé na škole. Moji učitelé ekonomických předmětů se dají rozřadit do dvou kategorií. Výuka učitelů první kategorie je prakticky stejná jako u nás a jde v jakémsi, řekla bych, západním směru. Jejich filosofie je: „Hlavním cílem všehomíra je vydělat co nejvíce peněz a spolupráce představuje pouze hrozbu, že vás někdo okrade.“ Jelikož tohle je pro mě obvyklý přístup známý z mé školy, vlastně mě nikdy nenapadlo, že i u ekonomických předmětů může být prostor k něčemu jinému.
Přístup ‚těch druhých‘ profesorů je obrácený. Ať už mluví o čemkoli, jejich filosofie vždy končí: „ … ale nezapomeňte být dobrými lidmi. Bez dobrých vztahů s ostatními stejně nedojdete žádného úspěchu ani štěstí.“ Uznávám, je to hloupý objev. A samozřejmě, je to něco, s čím rozhodně souhlasím, a více či méně úspěšně se to snažím i aplikovat ve svém životě. Nicméně poprvé zde se mi stalo, že i učitelé věnují pozornost tomuto aspektu. A vřele tento přístup vítám, protože mi přijde důležitý.
A zakončím na trochu obecné notě. Život v cizině přináší mnoho úsměvných chvil a je to výrazně intenzivnější život, než jaký znám z domova, protože člověk věnuje více pozornosti tomu, co se děje okolo. Intenzivnější nicméně znamená, že si člověk více všímá jak věcí, které nechápe, tak i těch, které obdivuje a za které je vděčný. Je to život smutnější ale zároveň i veselejší. Především ale každá zkušenost ať už dobrá či špatná, přináší mnoho příležitostí k zamyšlení a reflexi. A pokud byste někdy přemýšleli nad tím jít žít do zahraničí, pak vřele Polsko doporučuji – s otevřenýma očima a srdcem rozhodně nebudete litovat.
A závěrečné upozornění k příspěvkům expatů: Pohled ze strany cizince žijícího v jiné zemi je nutně neúplný, protože nakonec se stejně nikdy neproniknete tak hluboko do dané společnosti jako lidé, kteří se tam narodili. Nicméně je to i pohled úplnější, protože obsahuje perspektivu a nadhled, který člověk vůči své zemi často nedokáže plně rozvinout. Ale nakonec vždycky záleží ale především na tom, kolik hodin v autobuse strávil čtenář, a jak on přistupuje k tomu, co čte.
