První a druhá vzdělávací filosofická

Jelikož se mé studium pomalu blíží ke konci a já se probojovávám skrze zkoušky, tak bych se ráda pozastavila trochu u filosofického rozměru vzdělávání, zkoušek a vůbec toho, co může vést a vede k tomu, aby se člověk učil rád, efektivně a hlavně, aby s ním jeho nabyté vědomosti zůstaly. No a také musím přiznat, že učení a učení se je mé oblíbené téma (což tedy přiznávám jen potichu).

Tak nejprve ke zkouškám a ke srovnání s mojí domácí univerzitou. Doma jsem byla kdysi dávno nucena projít kurzem 'Podniková ekonomika'. Byl to jeden ze suverénně nejhorších předmětů, co mě kdy potkaly. Na zkoušku jsem se musela naučit zpaměti asi padesát různých vzorečků, které absolutně nemám nejmenší ponětí, co mohly znamenat. Prošla jsem proto, že jsem věděla, který údaj mám kam dosadit a protože mi pak vyšlo jakési číslo, které sice bylo správně, ale nikdy jsem netušila, co vlastně znamená. Asi vás nepřekvapí, že si z tohoto kurzu nic nepamatuji.

Jakousi náhodou jsem si zde v Polsku zapsala předmět 'International Corporate Finance', jehož obsah byl prakticky stejný. Hned na začátku kurzu nám učitel řekl, že vzdělávání se je od toho něco se naučit a ne se nervovat ze skládání zkoušek. Těsně před zkouškou nám tento profesor připomněl, že se nemáme stresovat, že tímto kurzem projdeme a že život a ani učení není od toho, abychom kvůli zkouškám nemohli spát. A několikrát zdůraznil, že si uvědomuje, že máme mnoho předmětů a že pravděpodobnost, že si někdy budeme pamatovat všechny detaily je menší než nulová a že jeho cílem je, abychom si zapamatovali tři čtyři hlavní myšlenky a abychom pochopili způsob myšlení, který se skrývá za celou touto disciplínou.

To s jakým pocitem jsem přistupovala k učení tentokrát bylo naprosto nesrovnatelné. Když víte, že vám nehrozí, že propadnete, tak se učíte snad, můžu i říct, že i s radostí. A to tohle rozhodně není předmět, který by ve mně sám od sebe vyvolával hluboký zájem. Před touto zkouškou jsem se neklepala nervozitou. A jelikož vím, že na celém světě není tak skvělý pocit, jako když učitel vidí, že se mu povedlo něco předat, tak jedna z motivací k učení byl i přístup tohoto profesora k nám. Po dlouhé době znovu ve škole hrál důležitou roli můj vztah k onomu učiteli. I teď když mám již po zkoušce, tak si pamatuji, o čem předmět byl a ony hlavní principy se mnou opravdu zůstaly a nevypařily se s odevzdáním testu.

A sladké tajemství – na MIT (jedné z nejlepších škol vůbec) nemají zkoušky vůbec. Začínám mít pocit, že motivavat ke studiu tak, že studentům budeme hrozit, že jinak propadnou, pramení z naší nedůvěry v daný předmět a v to, že by se někdo mohl učit dobrovolně. Což mi přijde trochu zcestné. Ale také vidím některé své kamarády, kteří se ke studiu nikterak nehrnou a jakási logika, která do mě byla od malička vtloukaná, říká, že kdyby nebyli zkoušky, tak že by nestudovali už vůbec. A jenom přemýšlím, jestli jsme neudělali chybu v základních předpokladech, se kterými k celé věci přistupujeme. Opravdu by lidé nestudovali, kdyby je na konci nečekaly zkoušky, u kterých můžou propadnout?

(Nefilosofická vsuvka. Pouze se chci podělit o druhý zajímavý přístup ke zkoušení. Jednalo se o předmět Poland in the European Union. Tam se po nás chce, abychom se naučili základní data, ale při zkoušce se učitel bude ptát na náš názor na dané věci/události. Samozřejmě člověk nemůže mít názor, pokud nezná ‚fakta‘, takže i v tomto případě je studium nevyhnutelné. Ale velice mě zaujala jeho filosofie – kdy on říká, že on sám všechna data zná a tudíž je nepotřebuje slyšet od nás, ale více jej zajímá, jaký postoj k daným událostem zaujímáme. Jakási zkouška z kritického myšlení. A jelikož už jsme všichni dospělí, je velice příjemné se nacházet v prostředí, kde si jsme s profesorem rovni. Ano, on zná více faktů, než my. Ale náš názor se počítá a někdo jej chce slyšet. To také poměrně zásadně mění motivaci k celému předmětu. A ruku na srdce, kdo z nás si pamatuje některé jiné datum než 1620 a kdo z nás si dokáže vytvořit smysluplný a kritický názor na vládu Habsburků v Čechách (podložený fakty a ne emocemi).)

A má druhá filosofická otázka se týká pravidel (čímž to se omlouvám těm, které s tímto tématem obtěžuji již po několikáté, snažím se jej rozřešit již nějakou chvíli a někteří mí kamarádi tak již padli za oběť mým sáhodlouhým monologům snažícím přijít na to, na kterou stranu se přiklonit.) Jednou větou by se věc dala shrnout asi jako problém, zda jsou tu pravidla pro lidi anebo lidi pro pravidla.

Úvodem upozorňuji na to, že jsem rozhodně pro pravidla. Myslím si, že bez z nich společnost nemůže efektivně fungovat a pokud se pravidla porušují, tak přestávají dávat smysl, nikdo neví na čem je a rázem se ocitáme ve světě ovládaném chaosem. A další odstavce budou znít jako výmluva, proč by se se mnou mělo zacházet jinak, ale to rozhodně není to, co tím myslím. Takže čtěte to s vědomím, že jsem rozhodně pro pravidla a pro rovné zacházení.

Nicméně k tomu, co se zde stalo. Spousta malých a dobře míněných rozhodnutí mě dovedlo k tomu, že jsem si zde zapsala předmět 'Advanced Macroeconomics', což v zápětí dokázalo, že mnoho dobře míněných kroků může vést k naprosto špatnému závěru. Co jsem totiž ze sylabu nedokázala vyčíst je, že ostatní studenti studují ekonomii již čtyři roky jako hlavní obor, se vší matematikou a dalšími předměty, které k tomu jsou potřeba. A já jsem jim po jednom semestru ekonomie u nás ani v nejmenším neměla šanci stačit.

Jenomže podle pravidel Visegrádského fondu, který mi na pobyt zde poskytl stipendium (čímžto vyjadřuji vřelé díky), bych měla získat alespoň 30 kreditů, abych ono stipendium nemusela vrátit. Takže teď si představte můj stres: máte před sebou zkoušku, na jejíž úspěšné zakončení vám chybí čtyři roky předchozího studia, věnujete jí tolik času, že když vám přijedou na návštěvu rodiče, tak musíte přiznat, že neznáte žádnou pořádnou hospodu, kam je vzít a své spolužáky prakticky neznáte, protože neděláte nic jiného, než že se snažíte dohnat ony čtyři roky. A pořád to nenese žádné výsledky. Po dvou měsících se už jen hystericky smějete, protože smát se je lepší než se nesmát a vaše naděje, že vás tahle zkouška nebude stát živobytí na celý semestr, je naprosto mizivá.

Takže zajdete za profesory. Všechno jim vysvětlíte a prosíte, jestli můžete udělat něco navíc, napsat nějakou práci, spočítat nějaké (jednodušší) příklady navíc anebo cokoli. Celý váš svět se scvrkne na ekonomii, stipendium a naději, že ve vašich profesorech bude silnější soucit než spravedlnost. A jejich odpověď zní, že přístup ke všem studentům musí být stejný. (Což jim samozřejmě nevyvracíte, protože to naprosto chápete a rozum vám napovídá to samé. Jenomže jste zrovna v situaci, kdy byste soucit potřebovali více.)

Je to neskutečně zajímavý pocit být odkázaný na soucit někoho, koho neznáte. Je to zlehka stresující, ale řekla bych, že pro život přínosné. Obávám se, že se musím přiznat k tomu, že ve mně je asi také více spravedlnosti než soucitu. A pomalu začínám chápat, proč všichni starší lidé, kterých si vážím, se vždycky přiklání na stranu soucitu.

Nicméně, tenhle příběh má šťastný konec, protože jsem se narodila pod šťastnou hvězdou. Soucit se mnou našla paní z Visegrádského fondu (která byla neskutečně nápomocná od samého počátku a více o ní příště) a našla se cesta, jak tento předmět nemusím splnit a stipendium nemusím vracet. Celý vtip nicméně spočívá v tom, že kdyby se mnou našli soucit mí profesoři, tak bych vypracovala všechno možné navíc, pracovala bych, co by mi síly stačily, protože asi není silnější motivace, než když se nějaký člověk rozhodne mi věnovat více pozornosti a času, než by mi mělo po právu náležet. Ve chvíli, kdy jsem od nich dostala zprávu, že neexistuje možnost, aby přístup ke mně mohl být jiný, tak jsem se vzdala, protože jsem v tu chvíli věděla, že nemám šanci. V onom jiném světě bych se nevzdala, protože existují věci, které člověka motivují lépe než pravidla. (Ještě k dovysvětlení – to, co odstuduji tady, se mi nepočítá do normálního studia doma a kvůli systému u nás na škole, nebudu žádat o uznání žádných předmětů a oficiálně se tedy již nikde známky zde získané nepromítnou a nikdo už nikdy nebude vědět, že jsem tento předmět studovala a to jsem jim také vysvětlila.)

A závěrem tedy rozhodně vítám jakoukoli diskusi ať už k prvnímu či druhému filosofickému problému. Jakékoli vaše názory na zkoušky a systém motivace anebo na pravidla nejen ve škole, jsou více než vítané a doufám, že s vaší pomocí i já sama v sobě dokážu tyto otázky rozřešit. Aneb zkoušky a pravidla v životě nejen studenta hrají důležitou roli a více hlav více ví.