Období 'Po návratu'

Nikdo nikdy nemluví o období ‚po návratu‘. Než se někam vydáte na dlouhou cestu, tak se vždycky najde někdo, kdo vám vysvětlí, jaké jsou možné nástrahy dlouhého pobytu v zahraničí. Každý vám řekne, že venku na vás bude čekat pět základních období, které jdou od nadšení, přes stýskání, nenávist všeho cizího až ke konečnému přijetí. Nikdo vám ale neřekne, ani vás dvěma slovy nevaruje, co se stane v období ‚po návratu‘.

A tak jsem se téměř po roce ocitla v Praze a zůstávám minimálně do konce studií. Poté, co jsem žila v prostředí, kde všechno bylo nové, zajímavé, kde jsem žila intenzivně v přítomnosti. Doba, kdy každý víkend vyplňovala cesta za poznáním oné nové země. Doba, kdy se v mém životě objevovalo mnoho nových lidí, kteří se skoro vždy chovali mile a ohleduplně. Lidé, se kterými jsem si teprve nastavovala vztah a tak ohleduplnost a zaujetí, vždy přehlušilo uvědomění si toho, že v každém vztahu vždy musí přijít vědomé přizpůsobení se požadavkům druhého, pokud má daný vztah fungovat.

Poté, co všechno bylo vzrušující a nové, jsem se ocitla ve světě, kde nemám vlastní pokoj a kde mám jen půjčených pár poliček. Ocitla jsem se ve světě, kde nemám vlastní židli. A kde sice mám více oblečení, protože mohu znovu nosit všechno, co jsem musela nechat doma, ale kde toužím nakonec jenom potom, abych měla pouze tolik věcí, co se vejde do jednoho kufru.

A teď mi nerozumějte špatně – ten pokoj, kde můžu spát je krásný, a po více než čtyřech letech mám teď neustále plnou ledničku a navařeno a židli si můžu ukrást od sestry. Mám tu milující rodiče a lepší kamarády, než bych mohla získat kdekoli jinde a přesto nemůžu psát beze slz o době, kdy jsem jedla pouze brambory s kyselým zelím (zní to hrozně, ale je to dobré, levné, rychlé a moje typické zahraniční jídlo), o době, kdy jsem měla pouze maličkatý pokojíček, který ale byl pouze můj, a kde jsem každý den mohla žít dobrodružství.

Nikdy Vám nikdo neřekne, co se stane ‚po návratu‘, kdy se všechno začne pomalu vracet k pohodlné rutině a život se postupně vrací k tomu, co býval předtím, a kdy sice máte všechno, co si jen můžete přát, ale kdy se ze všeho nejvíce chcete probouzet s novým očekáváním. Kdy najednou pociťujete podobné chvění a nadšení pouze, když plánujete další cestu. A kdy doma neumíte najít to samé, co jste zažívali v zahraničí. 

Věřím, že se člověk postupem času smíří s tím, co má kolem sebe a kdy se dostane do dalšího období ‚přijetí života doma‘ – tedy pokud někdy ještě nějaké ‚doma‘ bude. Zdá se, že z těch, kteří po návratu z ciziny a chtěli znovu co nejdříve vyrazit ven, alespoň polovina nakonec doma už zůstala. Nicméně u všech, co znám, zůstala touha, kterou nepřemohl ani vztah, ani práce. A to nemluvím pouze o lidech, kteří odjeli z Čech ven, ale i o těch, kteří přijeli ze zahraničí do Čech. Zdá se, že nezáleží tolik na tom, kam člověk jede, ale hlavně na tom, že se dostane do něčeho nového, co je vzrušující svou novostí.

Nikdy nikdo nemluví o období ‚po návratu‘, ale pokud se někam chystáte na delší dobu a pokud se ukáže, že jste alespoň trochu jako já, tak věřte, že se vám bude lépe odjíždět za dobrodružstvím, než se vám bude vracet zpátky. A že po návratu zjistíte, že v sobě máte něco, co ti, kteří nezažili to samé, nemají. A že už zdaleka nemůžete sdílet všechno s těmi, kteří nemají stejnou zkušenost.

Kdysi se jeden z mých známých podivoval mým cestám a tomu, že pokud můžu, tak se snažím někam jet. A myslím si, že odpověď leží v tom, že život v cizí zemi působí podobně jako drogy – udržuje vás to neustále v přítomnosti. A přítomnost je návyková. Když plně uvědomujete každý detail svého teď, tak už nikdy nechcete nic jiného. Bohužel známá místa vyzývají k tomu, aby je mysl přeskakovala a utíkala kamsi jinam. 

Ale když se zaměřím na své lepší já a když se snažím, tak se dokážu přenést i přes to, že nemám vlastní židli, a když se moje mysl obrátí od negativního k pozitivnímu, tak hned vím, že jenom díky tomu, že jsem zpět zde, tak mohu plánovat své další dobrodružství. Můj další sen je Cesta do Santiaga de Compostela. Téměř 800 kilometrová pěší pouť.

Tentokrát mé nové dobrodružství vyžaduje přípravu a dlouhodobý plán předtím než vyrazím. Od minulého víkendu jsem plně odhodlána vydat se každý týden alespoň dvakrát týdně na výlet, vypořádat se s jakousi neukotveností a najít dobrodružství i ve své zemi.

A tak se od zápisků ze zahraničí posunu k zápiskům z Čech a všechny, kteří mají chuť vyrazit na výlet, vřele zvu, aby se ke mně připojili. Nikdo vám nikdy neřekne o období ‚po návratu‘, ale jsem plně odhodlána jej proměnit na období ‚před dalším dobrodružstvím‘.