Kupa věcí, které mě naučila Praha

Už více než půl roku jsem jedním z více než milionu obyvatel Prahy. Počet dnů se pomalu, ale jistě blíží k hranici dvou stovek a já začínám pozorovat změny, které na mě zdejší „ovzduší“ páchá. Ne, neberte tenhle článek jako výsměch, ale spíše jako výčet věcí, které mladou vyjevenou prvandu v jejích pražských vysokoškolských začátcích překvapily, ohromily, rozesmály, popřípadě rozbrečely

1.  Jako turista jsem nechápala spěch lidí na eskalátorech v metru. To do vás vrazil nerudný pán v obleku, do boku se vám zaryl rohem svého notebooku a nezapomněl přidat několik peprných slov o tom, že „se stojí vpravo, ty blbko!“ Jako kdyby ho ty tři minutky do příjezdu další soupravy metra měly zabít. Dneska, když s jazykem na vestě utíkám na seminář do školy, mi těch 180 sekund přijde neskutečně důležitých. Beru schody po dvou a opravdu nechápu, jak někdo může stát nalevo… ale s těmi sprostšími slovy zatím šetřím J

2. Už vím, že chodit v pražském centru po kočičích hlavách v podpatcích umí jen cizinky. Já to vzdala po několika nezdařených pokusech, které div neskončili na chirurgii některé z pražských nemocnic. Teď běhám v centru v teniskách a jen závistivě sleduji ladnou chůzi těch nadanějších J

3. Nevbíhám do vozovky, když se řítí prázdný taxík, protože se to téměř jistě rovná sebevraždě. Naopak si to ale dovolím ve chvíli, kdy veze zákazníka… každý pražský taxikář je totiž vděčný, když se mu může taxametr díky pomalému chodci na přechodu točit o pár chvil dýl.. :)

4. Nejsem překvapená, když si řidič autobusu za jízdy pustí přenosnou televizi (!!) s večerními zprávami na Nově (aneb „více na našem webu tn.cz“), popřípadě má naražená sluchátka. O tom, že občas bývá překvapený on, když se z vedlejší ulice vyřítí houkající sanita, kterou neslyšel, už radši pomlčím…

5. „Žebrák“ na ulici, který z kapsy vytáhne nejnovější model mobilního telefonu… to už je téměř pražský kolorit, že? J

6. „To mi hlava nebere,“ nechala se nedávno slyšet mamka při návštěvě Matičky měst ve chvíli, kdy jí míjela slečna, která si sukni buď zapomněla, ale spíš asi nevzala záměrně. K tomu snad jen dodávám: „Zvykneš si, mami,“ a to nejen na občas bizarní styl oblékání, ale i na podivná individua močící v metru nebo houfy lehce ovíněných a nevoňavých lidí, kteří postávají na veřejných místech.

7. Slýchávala jsem „V Praze je blaze, ale draze.“ S prvním bezezbytku souhlasím. Počáteční fázi „Maminko, já chci domů!“ vystřídalo nadšení. A ani s drahotou to není tak horké. Obvzlášť ve chvíli, kdy máte spolubydlící, která se po pěti letech už vyzná J

8. Po prvních několika týdnech jsem se stala přeborníkem v práci s mapou. „Sejdeme se v osm na Kubánském náměstí, jo?“ Následoval zběsilý úprk k internetu, zadávání názvu a snaha o zapamatování si přibližné trasy. I přesto se chybička občas vloudila. Naštěstí ne chybka typu - A:„Stojím pod koněm.“ B: „Já taky.“ A: „Tě nevidím.“ B: „Já tebe taky ne.“ A: „No, ale jseš na Václaváku?“ B: „Ne, u Žižky. Proč?“

Jo, Pražákům, těm je hej, ti v Praze nezablouděj… J