Důchodová reforma VII -Rozdíl mezi průběžným a kapitálovým systémem

S potěšením zjišťuji, že pomaličku narůstá ve společnosti uvědomění si toho, že výchova dětí s důchody souvisí. V tomto článku srovnám základní dva přístupy k zajištění ve stáří.

Kapitálový systém:

V obecném principu je to jakékoliv hromadění aktiv, v případě fondového systému peněz uložených do finančního produktu. Jejich prostřednictvím se člověk stává spoluvlastníkem buď finanční pohledávky (dluhopisy), podniků (akcie) apod. Vyměřený důchod pak znamená postupný "prodej" těchto aktiv.

Z pohledu fondu v rutinním vyváženém stavu proces funguje tak, že plátci do fondu poskytují de facto peníze na okamžitou výplatu těm, kteří už jsou ve fázi čerpání (aby odpadly transakční náklady, kdyby za došlé hotové peníze se musela kupovat nová aktiva a v tomtéž objemu prodávat stará aktiva penzistů pro získání hotových peněz na jejich důchody). Fondy vytvořený značný kapitál by měl zajišťovat zhodnocování aktiv ke krytí inflace a růstu mezd.

Z hlediska bilance kapitálu je fondový systém více flexibilní v umístění aktiv. To je důležité zejména v dobách, kdy se v domovské zemi daří výrazně hůře než jinde na světě. Kapitál se může poměrně snadno (otázka je, s jakými náklady) přesunout do končin světa, kde vydělává více. Ovšem odliv kapitálu z domácí ekonomiky může její problémy ještě prohloubit. Navíc díky globalizaci se velmi rychle vyrovnává bilance výnosu a rizika, takže zajistit významně efektivnější zhodnocení aktiv není zdaleka tak jednoduché, jako v dřívějších dobách. Jako příklad může sloužit úroková míra u dluhopisů, kde pohyb kapitálu po celém světě balancuje poměr výnosu a rizika (rizikové země mají dluhopisy s vyšším úrokem a naopak). Lze tedy očekávat, že dlouhodobé výnosy fondového systému se budou velmi sbližovat a klíčový pro výhodnost bude poplatek za správu uložených aktiv.

Průběžný systém:

Z hlediska principu je úplně jedno, zda se zabýváme průběžným systémem našeho typu (solidární) nebo typu NDC (příspěvkově zásluhový). Tento systém pracuje na zcela odlišném principu "zhodnocení vkladů". Vklad do systému se rozděluje na dvě složky:

1) oddělení části výnosu své výdělečné aktivity ve prospěch populace v důchodu

2) výchově nové generace, která se bude stejným způsobem dělit s námi.

Princip zhodnocení je založen na předpokladu, že budoucí generace vytvoří více zdrojů, takže poměr zdrojů vytvořených novou generací k vytvářeným zdrojům generace předchozí je onen zhodnocovací poměr. V reálných číslech se nezhodnocuje formou zvýšení hodnoty odloženého kapitálu jako ve fondovém systému, ale růstem reálných mezd a populace.

Díky principu fungování průběžného systému je jeho fatální chybou, že obě složky nutné k jeho fungování v něm nemají totožné postavení. Zatímco první složka velmi významně vstupuje do výměry důchodu (zejména po úpravě k 1. 11. 2011 a plně v systémech typu NDC), druhá složka je zcela opomíjená a zásluhovost minimální. Politici k průběžnému systému přistupují stejným způsobem jako ke kapitálovému a tím jej deformují.

Co je lepší?

To je velmi komplikovaná otázka. Kapitálový systém velmi dobře funguje třeba ve Švýcarsku, které dokáže kapitál efektivně umístit a zhodnocovat díky využití po celém světě. Navíc švýcarská populace je poměrně stabilní a z hlediska generování vlastních zdrojů není tak efektivní (nízká reprodukce). Zcela protichůdná je situace např. v Chile, kde fondový systém funguje dobře pro fondy, ale dost neutěšeně pro důchodce. Přitom zde je potenciál dynamiky růstu ve společnosti vyšší než ve Švýcarsku. Pro konkrétní volbu systému je třeba zvažovat výhled konkrétní společnosti. Jelikož v ČR je ještě potenciál růstu (zejména v produktivitě, méně v reprodukci), měl by mít průběžný systém vysoký podíl. Kapitálový systém by měl pomoci vyrovnávat výkyvy v růstu české společnosti.

Je třeba mít na paměti ještě jeden důležitý fakt. Přechod od kapitálového na průběžný je velmi snadný, naopak je to ale velký průšvih, je to velmi drahé. Představme si, že bychom chtěli kompletně nahradit průběžný systém kapitálovým. Museli bychom zcela dofinancovat důchody dnešních důchodců a poté všech, kteří již nastoupili do pracovního procesu (v klesající míře, lidem těsně před důchodem plně, lidem na začátku pracovní kariery zlomek). Ekonomicky aktivní populace by měla mít nárok v průměru na polovinu důchodu z průběžného systému, stejně tak i populace již v důchodu (zde se zase budou snižovat náklady vymíráním). Dnešní důchodce stojí 2,3 mil. Kč, tudíž by na jednoho člověka připadal transformační náklad 1,15 mil. Kč. A osob, kterých by se to týkalo, by bylo 7,5 mil. Celkové transformační náklady tedy činí 8,6 biliónu Kč. Z toho lze snadno odvozovat transformační náklady při záměru převést na kapitálový systém polovinu důchodů (4,3 bil.) nebo čtvrtinu (2,15 bil. Kč). O tom, jak obrovská suma to je, si uděláme představu tím, že se jedná o dvojnásobek českého HDP nebo šestinásobek současného státního dluhu. Případně, v nákladech na osobu vychází 850 tis. Kč na člověka včetně kojenců a důchodců.

Průběžný systém má ještě jednu výhodu, lze jej zavést téměř okamžitě. Ideální řešení po velkých ekonomických otřesech, válkách a dalších katastrofách. Vybudovat kapitálový systém je dřina na generace s rizikem, že jeden černý pátek celý systém ochromí.

A co kombinace?

Kombinace je podle mého názoru nejvhodnějším řešení v situaci, kdy společnost očekává určité obtíže ve svém vlastním růstu, jak produktivity, tak reprodukce (výchovy nové generace). Zásadou by ale mělo být, aby posilování kapitálového systému neprohloubilo obtíže při při reprodukci a produktivitě. Tomu se lze vyhnout tím, že náklady na kapitálový pilíř ponesou ve lehce zvýšené míře ti, kteří jsou odpovědni za obtíže v růstu nebo alespoň vyrovnané bilanci společnosti z hlediska funkčnosti průběžného pilíře. Pokud by zátěž nesli i ti, kteří k růstu přispívají, mohlo by to tento růst podvázat a tím problém prohloubit v sestupné spirále společnosti. A to je přesně případ vládou připravené reformy.

Jak vyvážit obě složky průběžného systému?

Nechceme-li podvázat růst populace, je potřeba zrovnoprávnit druhou složku průběžného systému, tj. výchovu dětí v zásluze. Řešení je přistoupit k výchově dětí jako k plnohodnotné investici do budoucnosti společnosti. Jako každá jiná investice by měla být daňově uznatelným nákladem na jedné straně a na druhé straně by investorovi měla nést podíl na zisku. To lze poměrně snadno zajistit tím, že z daňového základu bude odečteno dané procento příjmu za každé dítě jako daňově uznatelný náklad. Z této částky tedy rodič nebude odvádět ani sociální pojištění, ani daň z příjmu. Na straně výnosu investice by byla ve výměře důchodu zohledněna péče vyšším zápočtem bonusu za každý rok péče o každé dítě úměrně vyměřovacímu základu. Zároveň by se vyměřovací základ manželů slučoval, aby základ pro výpočet důchodu obou manželů byl stejný a lišil se pouze dobou péče o děti a dobou pojištění.

Jak vyvážit průběžný a fondový systém?

Toto řešení klade o něco větší nároky na kapitálové zajištění důchodů osobami bezdětnými a s jedním dítětem. Ve skutečnosti tím zcela logicky nahrazují svou investici do budoucí generace investicí na kapitálovém trhu. Pro průběžný systém to znamená, že v době, kdy bude v důchodu generace s málo potomky, bude podíl průběžného systému nižší a zdroje budou doplněny z kapitálového systému. Jakmile by se do důchodu opět dostala generace s větší porodností, podíl rizikovějšího a nákladnějšího fondového systému automaticky poklesne. Systém je demograficky natolik odolný, že ustojí i velmi výrazné změny v porodnosti právě díky automatickému zvýšení podílu fondového systému.

Jde tedy o velmi efektivní samoregulační koexistenci obou systémů, neohrožující schopnost reprodukce populace zatížením rodičů povinností vstupovat do kapitálového pilíře (vázat prostředky, které potřebují na výchovu, v penzijních fondech). Řešení umožňuje lidem svobodně se rozhodnout, zda se chtějí na stáří zajišťovat formou výchovy nové generace nebo vstupem do kapitálového pilíře. Oboje něco stojí. Není tedy nespravedlivé ani vůči rodičům, ani vůči bezdětným.

Řešení doporučované Bezděkovou komisí, ale i řešení navržené vládou je diskriminující pro rodiče. Funguje totiž tak, že rodiče jsou povinni se téměř plně rozdělit o výnosy své investice do průběžného systému (investice do dětí) s bezdětnými, ale bezdětní se o výnosy své investice do kapitálového pilíře s rodiči jaksi dělit nemusí vůbec.