VÁNOČNÍ BLOG: Jak jsem ohluchla, 4. část aneb Tichý zázrak.

Ohluchla jsem a podstoupila operaci, která mi mohla do budoucna ztracený sluch částečně navrátit.  Z hospitalizace jsem byla propuštěna den před Štědrým dnem. Těšila jsem se. Těšila jsem se domů, na svátky, těšila jsem se, že v důvěrně známém prostředí a pod kouzlem vánoc stane se alespoň malinký zázrak a pooperační SIRÉNY v mé hlavě se prostě VYPNOU!

23. prosince 2009

Příjezd domů. Řev sirén. Synkovo uvítání skokem do náruče. „Něco Ti, maminko, zazpívám,“ pravil můj malý miláček, naladil své dětské piánko, roztomile se soustředil a začal hrát. Řev sirén. Řev a řev. Nerozuměla jsem! Nerozuměla jsem vlastnímu synovi, který pro mě zpíval! Nedokázala jsem odezírat! Potlačila jsem slzy a radovala se ze svého šikovného dítka. Řev sirén. Cítím lásku, dojetí, smutek, zoufalství a naději. Synonyma celých tehdejších vánoc.

Cítím tehdy, když nemůžu kvůli tinnitu spát a celé noci pozoruji blikající stromeček. Cítím tehdy, když ze stejného důvodu několikrát za noc kontroluji spokojeně oddechujícího syna. Cítím tehdy, když už mám pocit, že to nevydržím a každou chvíli se zblázním. Cítím podporu manžela. Cítím, tedy jsem.

A dny se vlečou. Nekonečně dlouhé dny. Přesto však přešly vánoce, přešel Silvestr, začal nový rok. Sirény (bráním se tady používání lékařského termínu tinnnitus) nepřestávají řvát a ze mě se stává robot: automaticky umývám nádobí, automaticky odvážím a přivážím syna ze školky, automaticky mu dávám najíst, vyvíjím činnost. Baterky uvnitř však pomalu docházejí. Celé dopoledne jen sedím, hledím, a bojím se pohnout. Jako kdyby měl sebemenší pohyb vyvolat explozi. Sedím, a tiše doufám v zázrak.

Zázrak!?

Leden/únor 2010

„Tak jak, slyšíte něco?“ optal se mě po šesti týdnech od operace pan inženýr, když mi poprvé nasadil a zapojil tolik očekávaný řečový procesor. Ne, toto nebyl zázrak. Otázku jsem mu hlavně odezřela z úst. V první chvíli mi mozek nedokázal pracovat natolik, aby rozeznal, zda již doopravdy něco slyším, nebo zda si to jenom myslím. Řev sirén pokračuje. Pomalu se však mění na hluk, připomínající túrování motorů. A zrovna za tento malý zázrak jsem neskonale vděčná! Děkuji, děkuji, děkuji!

Cítím se zvláštně. Dočista jako malé dítě, které objevuje svět zvuků. Každý den v týdnu, stráveném na klinice, se propojuje řečový procesor s počítačem, a na základě mého subjektivního rozpoznávání tónů se nastavují programy, s kterými se dodnes učím slyšet. Nejprve rozeznávám pouze pár základních zvuků, postupně se přidává srozumitelnost lidské řeči, bublání vody, ševelení listí v korunách stromů.

Denně přicházejí nové podněty, nové identifikace a nové radosti. Dny se mění v týdny, týdny v měsíce a následující vánoce mám již možnost slyšet synkův zpěv doslova na vlastní ucho. A víte co? Písnička ze školky se stává naší rodinnou vánoční koledou. Pokaždé, když ji společně zpíváme, cítím směsici pokory, dojetí a lásky. Ano, tinnitu jsem se sice úplně nezbavila a pravděpodobně již nikdy nezbavím, ale naučila jsem se s tím žít. Slyšící se ze mě také nestane, pořád budu „ta“ se sluchovou vadou. Cítím však vděčnost. Vím totiž, že stačí málo a může být daleko, daleko hůř.

[…]Podívej, kocourku, to je sníh,

vločky Ti padají na kožich,

když jsi dnes ráno v košíku spal,

někdo nám louku pocukroval,

už pa-dá, už pa-dá a bíla je ce-lá za-hra-da.[…]

Přeji všem špetku toho zázraku a pevné zdraví. Přeji víru, naději a lásku po celý příští rok.