„Seš hluchá?“ aneb (Ne)podstatné zážitky z tábora

To, že se s námi paní zima definitivně loučí, nepoznám podle počasí. Překvapivě ani podle kalendáře. Začíná mi to být jasné v okamžiku, kdy mi kamarádka oznámí, že již zaplatila dětem letní tábor. A to se stalo zkraje tohoto týdne. Její děti pojedou do osvědčené táborové osady již počtvrté a neskutečně se těší. Ptala jsem se proto syna, zda nechce jet také. "Nechci" dostalo se mi vyčerpávající odpovědi. Nepřemlouvala jsem ho. Sama jsem byla stejná, i když důvody mého nezájmu byly přece jenom poněkud odlišné.

Neuměla jsem si třeba představit, kterak budu mezi cizími dětmi na neznámém místě 24 hodin denně po dobu několika dní. To je vcelku pochopitelné, že? V mém případě se však přidala ještě obava, abych nebyla mezi zdravými vrstevníky se svojí nedoslýchavostí poněkud za exota. Navíc mě děsilo, že bych měla jít v noci plnit bobříka odvahy, případně mít dokonce noční hlíku. Jakmile se zešeřilo a já neměla zrakovou kontrolu, dostávala se má zvuková orientace a porozumění řeči téměř na nulu. A pak: kam a kdy bych odkládala sluchadla v případě návštěvy plaveckého bazénu nebo rybníka? Jak známo, technika se s vodou nesnese...

Na táborech jsem proto byla všehovšudy dvakrát. Jednou ještě na prvním stupni základní školy, podruhé jako mladá slečna, která si jela do táborové kuchyně vydělat své první peníze. Na obojí nevzpomínám zrovna nadšeně.

Poprvé a naposledy

Protože jsem vyrůstala mez slyšícími a byla na tuto společnost poměrně dobře adaptovaná, rozhodla se maminka využít nabídky svého zaměstnavatele a poslat mě na podnikový dětský tábor. 

Hned v den příjezdu za mnou přiběhla stejně stará dívenka.

"Ten kluk se ptá, co to máš za uchem?" vyhrkla na mě a ukázala na opodál stojícího chlapce.

Ach jo. Maskovala jsem sice sluchadla dlouhými vlasy, abych alespoň první den nebyla ničím jiná, ale děti jsou holt všímavé. Nicméne na základě dosavadních zkušeností jsem dívce problematiku vysvětlila, jak nejlépe jsem uměla. Holčička pokývala hlavou a odběhla přetlumočit nový poznatek dál. Informace se začala šířit táborem rychlostí blesku a má nedoslýchavost se stala žhavým tématem dne. Řada dětí začala následně "zkoušet," co slyším a neslyším, aniž by mi o této skutečnosti řekli. Bylo mi však z nápadně "nenápadných" pohledů mým směrem, ze šeptandy a ukazování jasné, že se těším jisté oblibě. Ale nebyla jsem žádné ořezávátko, psychicky jsem to, myslím, zvládala docela obstojně.

Zlom nastal na jedné z každodenních pěších túr. Jelikož neumím chodit courem a volím spíše svižnější tempo chůze, pravidelně jsem se dostávala do čela pochodujícího zástupu. Nikomu a ničemu to nevadilo. Alespoň do té doby, než jsem po pár kilometrech nechtěně nabrala poněkud jný směr. 

"Romanoooo, vrať seeeee!" volaly za mnou děti, kráčející o notný kus dál. Jejich křik jsem samozřejmě slyšela. Ale že je adresován přímo mně, to mi došlo, až když mi udýchaná spojka dala herdu do zad.

"Ona je fakt hluchá," frajersky okomentoval můj návrat ke skupině jeden z hochů.

Následoval hurónský smích ostatních, včetně nepříliš vzdělaného personálu (!). Dotklo se mě to natolik, že jsem si přála odjet domů.

Od té doby vím, jak tenká je vazba mezi fyzickou a psychickou stránkou osobnosti. Ještě, než na mě vyšla noční hlídka, dostala jsem teploty, bylo mi zle a tábor jsem opustila po pár dnech. (Netřeba dodávat, že v domácím prostředí jsem byla záhy zdravá jako rybička). Po této zkušenosti mě již nikdo na podobné akce nikdy nedostal. Dnes toho docela lituji. Třeba bych podruhé narazila na pestřejší program a hlavně na zkušenější a vzdělanější lektory, kteří by dokázali citlivě naložit s faktem, že je mezi dětmi také někdo s určitým zdravotním handicapem. Dnes bych tak mohla s radostí vzpomínat na zážitky, příhody a dobrodružství, která s sebou prý tábor přináší.

Těší mě alespoň, když vidím, kterak se - pomalu, ale jistě - posunuje celospolečenské vnímání zdravotně postižených osob. A to i ve vztahu k letním táborům. Rodiče mají dnes obecně daleko více možností, kam v létě upíchnout své dítko. Mohou ho například přihlásit do integračního tábora, kde se nedělají rozdíly, zda je někdo tlustý nebo tenký, vysoký nebo malý, slyšící nebo neslyšící, zda vidí nebo má vadu zraku, zda je chytrý nebo má problémy se cokoliv naučit. Má to sice - jako všechno - své plusy a mínusy, ale pro drtivou většinu účastníků je takový pobyt maximálně přínosný. Fakt škoda, že za mého dětství byly podobně koncipované tábory ještě ve sféře fantazie.

Přeji vám krásný den a příjemné čekání na jaro!