Nekoktej. Jsi v rádiu.

„Co děláš dnes večer?“ zablikala na mě jednou takhle před polednem pracovní zpráva.  Okamžitě si představím mimořádnou firemní poradu. Ne, ne, porada byla přece předevčírem. Že by mi unikla nějaká akce? Ani to se mi nezdá pravděpodobné. „Nic zvláštního. Proč?“ odpovím tedy otázkou.

Z následující odpovědi vyplyne, že je naše paní ředitelka pozvána jako host do internetového rádia a já bych ji měla doprovázet a pohovořit do éteru k posluchačům o tom, jak se mi žije se sluchovým postižením. Nestačím se ani leknout. Od rána den BLBEC! Nic nejde, jak by mělo jít, nic nevychází, soustředění na práci se nedostává, protože myšlenky se vracejí k uplynulému víkendu nebo naopak zalétávají až do slunečného času jarně – letního (který si, potvora, dává pěkně na čas), a teď ke všemu ještě NĚJAKÉ rádio.

„Nešlo by oslovit jiného kolegu?“ píši sice nesmělý dotaz, ale zároveň již, tušíc odpověď, zjišťuji spoje, hlídací a jiné možnosti, kombinuji nekombinovatelné, protože – co si budeme povídat – některé nabídky se prostě neodmítají. Potvrzuji tedy účast a využívám svých manažerských schopností v oblasti interní rodinné politiky: objíždím nezbytné pochůzky v rekordně krátkém čase, nakupuji potraviny, vyzvedávám dítě ze školky, předávám dítě, domlouvám nezbytné, vracím se do své domácí kanceláře, uklízím nákup, tisknu materiály a ve stanoveném čase již sedím ve vlaku a ujíždím do 150 km vzdálené Prahy. Během cesty mám dost času na zklidnění vystresovaného organismu a ujasnění si, o čem budu případně hovořit.

Á propo, to jsem vám zapomněla říci – tento živý vstup v rádiu je totiž mojí premiérou. Absolvovala jsem sice pár cvičných rozhovorů v rámci vzdělávání, ale naživo je prostě naživo, a pro mě úplně jedno, jestli jde o státní rozhlas nebo malé, internetové rádio. „Hlavně nekoktat a mluvit k věci,“ modlím se. Vzápětí se zarazím. CO KDYŽ NEBUDU ROZUMĚT? Při komunikaci jsem stále závislá na odezírání, a jak si vybavuji, moderátoři mají většinou ústa krytá mikrofonem, ne? Leknu se, a aby toho nebylo málo, napadne mě další drobnost: celoživotní vada sluchu se podepsala na zabarvení mého hlasu, vím to. Mnohokrát jsem již musela odpovídat na dotazy, jaké jsem národnosti, případně z jakého kraje pocházím, že mám takový přízvuk. Tak bezva, pomyslím si, to se posluchači pomějou.

Opouští mě humor.

Večerní Praha je fajn. Všade všechno bliká, svítí, pulzuje životem. O místě, kde se nachází rádio, už se to tak docela říct nedá. „Trochu morbidní prostředí,“ vyslovím nahlas myšlenku, která mi prolétne hlavou při pohledu na tmavou ulici před námi, lemovanou stromořadím a rodinnými domky. Stromy vrhají strašidelné stíny a v žádném z okolostojících domů se nesvítí. Přímo ukázkové místo pro učebnice kriminalistiky. Naštěstí nás po pár metrech chůze upozorní modrý nápis nad vchodem jednoho z domů, že jsme na místě. Ufff.

S očekáváním vstupujeme do dvoupatrového domku, abychom vzápětí zjistily, že zde není ani žádné přijímací místo, ani žádná živá duše. Vyměníme si všeříkající pohled a vydáme se hlouběji do útrob domu. V suterénu objevíme místnost, jež je podle všeho rádiovou kavárničkou a kde se v závěsném křesílku, se sluchátky na uších a s knihou v ruce, pohupuje mladý muž. Vyrušíme ho z jeho siesty a ptáme se po kompetentní osobě. Po sdělení, že paní moderátorka doposud nedorazila, usedáme k jednomu z několika kulatých stolků, rozestavěných podél zdi, a .... čekáme. Jsme zde, kromě zmíněného mladíka, samy, a řešíme pracovní záležitosti. Pohled na hodiny nás však poněkud zneklidní. Byly jsme přece s paní moderátorkou domluvené na určitou hodinu, abychom ještě stihly podrobněji domluvit průběh rozhovoru a doladily potřebné detaily! Tak kde je?

„Dobrý den, co si dáte?“ ozve se pojednou. Že by přece jen někdo? pomyslím si. Jak se posléze ukáže, jde o režiséra rádia, který se pro tentokrát ujal role číšníka a zaskakuje za chybějící kavárenskou obsluhu.

Začínáme si pomalu zvykat na určitou rodinnou atmosféru a vstřebáváme do sebe panující klid a pohodu. Ani nás moc nepřekvapí, když moderátorka dorazí s omluvou deset minut před začátkem „našeho“ pořadu. A už vůbec ne, že se všechny tři stihneme poskládat do miniaturní nahrávací místnůstky přesně 3 minuty před živým vstupem. Když se ale usadíme a já přelétnu pohledem rozmístění mikrofonů a monitorů, leknu se podruhé. „Promiňte, ale já na vás takto nevidím. Budu si muset stoupnout,“ hlásím své požadavky na odezírání. Žádný neřešitelný problém však nenastává, já zůstávám sedět, postaví se naopak moderátorka, srovná mikrofon, nasadí sluchátka a nabídne sluchátka i nám. Ta však odmítáme. Já z pochopitelných důvodů, paní ředitelka z určité loajality ke mně. Ještě se stačíme ujistit, že se vidíme,     A TÍM PÁDEM I SLYŠÍME, a naše hodinka slávy může začít.

Jakmile se rozsvítí červené světélko, jsme uvedeny a přivítány. „Hlavně nekoktat a mluvit k věci,“ opakuji si stále dokola jako mantru, ale jak vzápětí poznávám, úplně zbytečně. Milá paní moderátorka si nás získává svojí připraveností, profesionalitou a lidským přístupem, a napravuje tak prvotní, trochu rozpačitý dojem z prostředí. Také mé počáteční obavy, nakolik budu kvůli vadě sluchu rozumět, se ukazují jako neopodstatněné. Rozumím téměř všemu, WAW! V následující hodince se pak mohou posluchači dozvědět něco málo o činnosti naší organizace, o důležitosti včasné diagnostiky sluchu u dětí, o životě se sluchovým postižením. Ani se nenadějeme, a je tu konec. Až mi to přijde líto.

Na zpáteční cestě si říkám, že ten den „B“ (rozuměj Blbec) se nakonec oproti původnímu očekávání celkem vydařil, a provádím malou osobní rekapitulaci: strach a nervozita rozhodně nebyly na místě, opětovně se potvrdilo heslo, že KDYŽ SE CHCE, VŠECHNO JDE! A samotné vystoupení? Tak samozřejmě, že jsem se zakoktala, samozřejmě, že jsem neřekla to, co jsem původně říct chtěla a samozřejmě, že… ale pssst, to už je teď jedno.

Každopádně: díky rádio, bylo jsi fajn!