Jak jsem ohluchla. 3. část.

Jednoho krásného dne si mé sluchově buňky řekly prostě dost a úplně jednoduše přestaly fungovat. Východiskem z hluchoty se zdála být neuroprotéza – kochleární implantát. Po dlouhém, předlouhém zvažování všech pro a proti jsem se nakonec přece jen rozhodla operaci podstoupit. Z prostého důvodu: nechtěla jsem zůstat hluchá.

Den „D“.

Do Fakultní nemocnice Motol jsem dorazila den před plánovaným termínem operace. Bylo třeba vystříhat pruh vlasů kolem ucha, stvrdit podpisem, že beru na vědomí možné pooperační komplikace, pohovořit si o průběhu operace, vzít si uklidňující pilulku a jít spát. V denním rozpisu operací jsem byla první na řadě. Naštěstí pro mě. Ráno tak bylo příjemně hektické a než jsem se nadála, již mne vezli směr operační sál. Sledovala jsem pomalu ubíhající zářivky na stropě a připadala si jak v nějakém stupidním americkém seriálu. Fakt vezou mě? Fakt mi dají narkózu? Nedělám chybu? Co kdybych řekla, že jsem si to prostě rozmyslela?

„I kdepák, odtud už, holka, těžko utečeš!“ ozvalo se mé škodolibé já.....ach jo....

Na sál mě přivezl asistent, který mi prvních pár minut dělal společnost. Měl roušku přes ústa a očividně se mi snažil něco říci. Po mém upozornění, že neslyším a tudíž nevím, co mi chce, začal přecházet sem a tam, jakoby se rozmýšlel, co se mnou. Nakonec asi usoudil, že to riskne, stáhl roušku a pronesl:

„To je ale dost blbý!“ Neverbálně mi k tomu dával najevo, že takový těžký případ ON nepamatuje.

Zůstala jsem na něj hloupě koukat.

„Jak s vámi máme mluvit, když my roušku nosit MUSÍME!?“ spustil na mě.

Trochu kajícným tónem jsem mu tedy vysvětlila, že jsem bez možnosti odezírání zvládla i porod (no jo, já vím, ale lepší příklad mě v tu chvíli nenapadl), tak nechápu, proč by tomu mělo být nyní jinak. Navíc se přeci jedná o operaci, která by mi mohla sluch v budoucnu částečně navrátit, ne?

Zbytečný proslov. Mladík si mlel stále svou.

„Promiňte,“ skočila jsem mu tedy do řeči, „ ale já předpokládám, že mě co nejdříve uspíte a nebudete se tady se mnou nějak dlouze VYBAVOVAT?“

Přiznávám, musela jsem mírně zvýšit hlas, ale když on mě tím svým postojem – student medicíny a kdo je víc – začínal opravdu štvát. To je totiž tak: když ležíte poprvé v životě v poměrně velké, studené místnosti a všude kolem vás nablýskaná chirurgická ocel, pak jste rád, že jste rád. A když vám do toho nějaký, s prominutím chytráček, začne dávat rozumy, aniž by vám něco konkrétního sdělil, pak máte chuť ho poslat někam. Jedno mu však upřít nemůžu – díky této tragikomické konverzaci jsem alespoň na chvilku zapomněla, že mi vlastně zakrátko…., no, že se vlastně bojím.

Pak už si toho moc nepamatuji. Jen nástup operačního týmu, uklidňující řeč anestezioložky (pozor – bez roušky!), injekce uspávačka a dál už jen tma. Nic. Prázdno. Zmizelý čas. A také klid. Že je to klid na dlouhou dobu poslední, jsem měla možnost zjistit už za 3 hodiny od začátku operace.

Pooperační období.

„Sestři, mě je zle!“ byla má první slova, když jsem se s obvázanou hlavou a silným tlakem za uchem probudila na pokoji. Ta narkóza mi opravdu nesedla. Uběhlo pár zničujících hodin a já doufala, že je nejhorší za mnou. Podařilo se mi usnout a zdál se mi dokonce sen: sourozenci se sklenkou v ruce oslavují mé úspěšné probuzení z narkózy (Hej, a co já? Aj já bych oslavovala, hej!) Probudila jsem se zvesela (jak jen to v nemocničním prostředí, po operaci a se zašitou hlavou jde) a doufala, že od teď už bude všechno jen fajn.

Jenomže ouha: NEBYLO! Nevyhnuly se mi bohužel pooperační komplikace ve formě silného tinnitu (lékařský termín pro tzv. šelesty). Hned druhý den se mi v hlavě rozezněly poplašné sirény, které nešly nijak vypnout a ať jsem dělala, co jsem dělala, nemizelo to! Měla jsem pocit, že se mi každičkým okamžikem musí rozletět hlava na tisíc miniaturních kousíčků.

„To víte, někomu operace pomůže a tinnitus zmizí,“ vysvětloval mi  - při propouštění - pan doktor,          "někomu zůstane, jinému se však bohužel výrazně zhorší.“ Nemusel dodávat, do jaké kolonky spadám já. Přiznám se vám, následovalo období, kdy jsem litovala, že jsem operaci podstoupila a s brekem vzpomínala na absolutní, ničím a nikým nerušené TICHO. Nespala jsem, nejedla, nedokázala jsem odezírat, nic mě nebavilo. Zůstalo jen nutkání tlouct hlavou do zdi a vymlátit z ní ten monotónní, nepříjemný, nikdy nekončící vysoký zvuk!

„Zkusím vám napsat prášky. Ale nebojte se, až se za pár týdnů zapojí řečový procesor, hluk postupně zmizí,“ uklidňoval mě pan doktor na kontrole. „Mozek totiž začne zpracovávat vnější zvuky a tinnitus bude slábnout.“

Panu doktorovi jsem věřila. Musela jsem mu věřit, nic jiného mi ostatně nezbývalo. Chtěla jsem si zachovat zdravý rozum. Ke zlepšení situace došlo naštěstí ještě před zapojením vnější části kochleárního implantátu. Cca 3 týdny od operace byly frekvence ticha znatelně delší a zvuk sirén nahradil zvuk dieselových motorů. Byla jsem již schopná se usmívat a myslet na rodinu, na syna, na svět okolo. Měla jsem konečně pocit, že zase žiju, a silou vůle se snažila ten tinnitus prostě ignorovat. Bylo to sice kurňa těžký, ale nebylo to již čiré zoufalství.

A s tímto rozpoložením jsem pak za 6 týdnů od operace nastoupila na Foniatrickou kliniku v Praze, k zapojení řečového procesoru a zahájení tolik očekávaného slyšení!

Skutečně jsem pak začala slyšet? A zmizely šelesty? Jak jsem na tom se sluchem teď, 2 roky od operace? O tom, prosím, zase příště. V další, a teď už opravdu finální, části mého příběhu. :-)

Děkuji vám za pozornost a přeji všem krásný adventní čas!