Integrace? Ano nebo ne?

Tak zápisy předškoláčků do prvních tříd pro letošek za námi. Uff! Na někoho budou čekat od září školní lavice, pro jiného je připraven odklad. V případě sluchově postižených dětí se navíc řeší ještě jejich integrace. Proč se řeší? Protože ať chceme nebo nechceme, výběr základní školy zásadním způsobem ovlivní náš budoucí život. Chcete příklad? Dobrá tedy, máte ho mít. A věrna svému stylu, začnu od sebe.

„Moje dítě není blbé!“ Aneb základka.

Maminka pro mne, těžce nedoslýchavou holčičku se dvěma sluchadly, musela přijetí na běžnou základní školu pracně vybojovat (mějte na paměti, že mluvíme o 80. a 90. letech minulého století, brrr). Pan ředitel souhlasil s mým zařazením do vzdělávacího programu až po absolvování série psychologických testů a přímluvě třídní paní učitelky. Osmiletou školní docházku jsem zvládala nad očekávání dobře. (Škoda, že se již nedozvím, co si to tom tenkrát pan ředitel myslel.)

Ale v souvislosti s integrací jsem si vzpomněla na jednu příhodu z běžného školního rána:

Vidím samu sebe, sotva desetiletou, kráčet do školy. V aktovce vzorně připraveny sešity a učebnice podle denního rozvrhu, úkoly napsané, učivo naučené. Pravda, v šatně nejsou žádné bundy, což mě poněkud zneklidní. S očekáváním vstoupím do třídy, a…. TŘÍDA PRÁZDNÁ!!! Dodnes cítím ten záchvat paniky, který mě tenkrát zaplavil. Kde všichni jsou? Kam mám jít? Odpadla nám hodina, neodpadla? Co teď? Naštěstí si vzpomínám, že jsme občas chodili v rámci výuky bruslit. Otočím se na patě a upaluju na zimní stadion, co kdyby přece jen. Trhám osobní rekord v běhu na 2 kiláky. Dorazím na stadion a …. jaká úleva! Spolužáci i s třídním učitelem samozřejmě tam! Omlouvám se za pozdní příchod. Je mi sděleno, že bruslení není pro tentokrát povinné, mohu zůstat nebo jít domů, a přijít až na třetí hodinu. Na jedno ráno trochu moc stresu pro dětský organismus, vybírám si tedy druhou možnost a odcházím domů. Celou cestu brečím.

A takovéto, zdánlivě banální příhodičky, řeším ob den. Říkáte, že to není příliš pozitivní? Že je to dokonce pro dítě značně stresující a vyčerpávající? Máte samozřejmě pravdu. Ale i tato nedorozumění možná ukazovala na jistou známku úspěšné integrace do kolektivu slyšících žáků. Byla jsem asi natolik jednou z nich, že nikoho nenapadlo zjišťovat, zda jsem opravdu to a ono slyšela, zda mi něco neuniklo. A troufám si říci, že zvládání a vyrovnávání se s nenadálými skutečnostmi mě pak dostatečně připravilo na život ve společnosti (druhá strana mince je, nakolik se to podepsalo na výši mého sebevědomí, ale o tom někdy příště).

„Ukaž jim, že na to máš!“ Aneb střední škola.

Když jsem se pak rozhodovala, kam po základce, zcela automaticky jsem opomenula speciální školy a zvolila střední průmyslovou školu textilní v Jihlavě. Pravda, měla jsem v hledáčku jiné, převážně učňovské obory, počínaje tolik oblíbenými popeláři, a konče nějakou studenou kuchyní a aranžmá. Ale tímto výběrem jsem nejprve, vzhledem k vynikajícímu prospěchu, vyloudila mírně pobavený údiv na tváři třídního učitele, posléze jsem naštvala rodiče.

„Co si myslíš, že budeš s jedničkama dělat na učňáku?“ tázali se mě.

„Když já nechci maturovat,“ snažila jsem se je odzbrojit pubertálním argumentem.

„Podívej, víš přece, že někteří lidé Ti stále nevěří a ponižují Tě kvůli sluchu,“ zahráli rodiče na citlivou strunu, „dokaž jim, i sama sobě, že na to máš!“

A bylo rozhodnuto.

Zmíněná průmyslovka se ukázala jako dobrý výběr. Zvolený obor mě bavil, spolužáci byli fajn a kromě překladu hovoru z magneťáku v rámci výuky německého jazyka, byli fajn i učitelé. Vlastně všichni ne, musím bohužel přiznat, že s třídním učitelem jsem nějak nenašla společnou řeč. Ten zjistil až na lyžařském kurzu, že má ve třídě sluchově postiženou studentku (tomu říkám integrace), a dost dobře nevěděl, jak s tímto faktem naložit. Jistým nedopatřením jsem dokonce jednou zaslechla část jeho rozhovoru s kolegyní:

„Romana? Ále.." dramatická odmlka, "ta stále zaspává a pořád na mě tak civí,“ pravil. (Pravda, abych nekřivdila, nepoužil sice zrovna termín "civí," ale pro mě to vyšlo nastejno.)

A co bylo dál? No, dál… Dál pan třídní pohodil hlavou a uvědomil si, že ten, o kom mluví, stojí vedle. Následoval oboustranně rozpačitý úsměv. Předstírání: JÁ NIC NEŘEKL! Předstírání: JÁ NIC NESLYŠELA! Ale přiznám se, bylo mi neskutečně líto nejen toho vysloveného, ale i toho nevysloveného. Co bych se o sobě asi ještě dozvěděla, nevšimnout si mě, že tam stojím? Copak vysokoškolsky vzdělaný učitel nechápe, že já necivím, ale snažím se odezírat z úst? Proč vytahuje zaspávání, když zaspat se mi podařilo jednou za pololetí, protože mě na podnájmu neměl zrovna kdo vzbudit? (V té době nebyly zcela běžné a dostupné různé kompenzační pomůcky, včetně budíku pro neslyšící). Proč si o tom se mnou nepopovídá, KDYŽ NEVÍ? Já bych si jej o nic míň nevážila! Po této události jsem si jej však jako profesionála vážit přestala a ten vztah učitel – student, již byl nadobro narušen.

Mohla bych podobným stylem líčit i navazující vyšší, posléze vysokoškolské studium. Ale opravdu vás to zajímá? Fakt jo? Tak dobrá, snad někdy příště.

Každopádně, celým tímto příspěvkem chci říci, že i když to tak možná nevypadá, jsem rozhodně pro integraci. Ale pozor! Ne pro integraci za každou cenu! U některých jedinců by mohla násilná integrace napáchat nenapravitelné škody. Je proto třeba postupovat maximálně citlivě a značně individuálně, s ohledem k mnoha dalším okolnostem a navazujícím faktorům.

Toť ode mě zatím vše, přeji vám pěkný den!