Ach, ty vztahové komédie!

Řeknu vám, v době totalitní (kdy byli zdravotně postižení lidé umně skrýváni v ústavních zařízeních) jsem si se svojí těžkou nedoslýchavostí připadala občas jako Marťan mezi slyšícími. Měla jsem sice slyšící přátele, kamarády, milující rodinu, ale nebylo dne, abych nemusela řešit nedorozumění plynoucí z mé vady sluchu. Kapitolou sama pro sebe bylo navazování vztahů s opačným pohlavím. Nevěříte? Začalo to cca po patnáctém roce věku, návštěvou diskotékových zařízení.

Začátek komédie

Taneční večer z pohledu nedoslýchavé teenagerky: svižná hudba? Pohoda. Tančí se většinou v kruhu a na konverzaci (kámen úrazu v případě sluchové vady) není dostatek prostoru. Problém nastává, pokud se z reproduktorů linou pomalé melodie a osazenstvo parketu přechází na tzv. ploužákový styl tance. Ne, nebyla jsem ošklivka a pohybově taky žádné poleno, v tom problém nebyl. Problém byla právě ta ztrápená komunikace. V přítmí a za hlasité hudby jsem v konverzaci zrovna nevynikala, jestli chápete. Takže:co teď? Po několika komunikačních karambolech se jako nejlepší jevila taktika: pusa jede! A ačkoliv jsem měla v běžném životě frekvenci slov v určitém časovém limitu celkem přiměřenou, v ploužícím se objetí svému parnetovi vyprávím a vyprávím, jedno o čem.

Samozřejmě, že většina chlapců nebyla na můj intenzivní monolog příliš zvědavá, takže se stávalo, že jsem ke konci diskošky vesele postávala sama někde v koutku. Sama teda ne, společnost mi dělal Pepek Stojanů, Franta Kouteckýho a Anča ze Špuntány.... no jo...

Ale abych nekřivdila - našli se borci, kteří můj slovní kulomet dokázali ve vhodné chvílí přerušit. Jenomže, víte co: když už se chudák kluk dostal ke slovu, konverzace většinou vypadala následovně:

"Jak se jmenuješ?" zněl například jeden dotaz téměř doumetrového tanečníka. Bez toho, abych si vyvrátila hlavu nebo se od něj odtáhla cca na 0,5 m jsem nedokázala odezírat. Pětkrát jsem se jej optala "Cože?" "Cože?" "Co?" "Prosííím?" "Coooo?" než jsem víceméně pochopila, nač se ptá. Blbákov.

Hlasitou hudbu se pak snažil překřičet další chalan. "Ty seš z Nížkova?" zařval na mne.

"Ne, Čapková," odpověděla jsem, dedukujíc z bočního pohledu na pusu, že se mě ptá na příjmení. Chlapec se zasmál. Já se posléze zasmála taky, když mi došlo, že se mi povedlo mírné faux paux, o kterém jsem věděla pouze já sama.

Můj dlouhotrvající monolog nevydržel ani jeden stejně vysoký (!), krásně artikulující (!), usmívající se tanečník a spustil slovní palbu též. Rozuměla jsme mu pouze 3 slova:
(...) "ferien" (...) (...) "heute" (...) "versteht" (...)

Se svými základními znalostmi německého jazyka jsem byla v této konverzaci ztracená úpně. Netřeba dodávat, že ani germánský tanečník mne již podruhé k tanci nevyzval.

Ale ani mi to nevadilo. Vzpomněla jsem si (ačkoliv silně v pubertě) na maminčinu radu: "PAMATUJ SI, HOLKA, DISKOTÉKOVÉ ZNÁMOSTI JSOU VĚTŠINOU POUZE JEDNORÁZOVÉ ZNÁMOSTI A PŘÍPADNÉ VZTAHY NEMAJÍ DLOUHÉHO TRVÁNÍ." Poměrně rychle jsem se tedy z nedorozumění oklepávala a bylo mi celkem jedno, co si o mně kluci myslí. No, jedno....Na příští podobné akci, jakmile dýdžej oznámil táhlou skladbu, prchala jsem raději hned preventivně na WC, kde jsem v lítostivém duševním rozpoložení přečkala těch 15, 20 minut.

Pokračování komédie

Podstatně horší situace však nastávala s nástupem dospělosti a nazováním vážných vztahů. Když srdéčko napovídalo, že by tentokrát nemuselo zůstat jen u jednoho setkání, to vám bylo dilema. Ne, že bych taková dilemata řešila nějak často, většinou jsem totiž snahy kluků o sblížení típala hned v počátku. Ptáte se proč? Nevím. Strach z nepochopení, stud ze zdravotního postižení, moje blbost?

Vzpomínám si na Petra. Tak dlouho kolem mne kroužil a nenechal se odbýt mým odmítavým postojem, až jsme spolu jednoho krásného letního dne pozorovali u přehrady zapadající slunce. Romantika jak ze stupidní telenovely. Jenomže, ouha, zrovna v té nejromantčtější chvíli se ozvalo dlouhé a táhlé "Píííííííííííííííííííííííí!" A kouzlo chvíle bylo v čudu. 

"Co to je?" lekl se Petr a začal se rozhlížet, zda si z nás někdo nedělá dobrý den.

Vzhledem k tomu, že jsme se na našem místečku nacházeli opravdu sami a marně bychom hledali v křoví nějaké rušiče, sebrala jsem veškerou odvahu a rozhodla se vyložit karty na stůl. Petrovi jsem vysvětlila, že ten vysoký zvuk vydává má kompenzační pomůcka za uchem, když olivka ("To je ta houbička v uchu, víš?") dostatečně netěsní. A hned při jednom mu prozradila, jak se teda věci mají.

"Prosím tě, proč jsi mi to neřekla dřív?" tázal se překvapě Petr.

"Proč?" Zamyslela jsem se. "Protože kdybych to řekla nahlas, tak by to znamenalo, že to je skutečný, chápeš?"

Chvilku bylo ticho. Nevím, co jsem si představovala, že se stane, ale rozhodně jsem nepředpokládala, že  po takovém přiznání se na mně bude Petr dál zamilovaně koukat.

Ale on koukal!

Lekla jsem se. "Petře, nezlob se, ale mezi námi to stejně nemá budoucnost. Neumíš si představit, jak je těžké žít skoro jako neslyšící. Fakt to není žádná sranda. Mám dost práce sama se sebou a nechci do toho zatahovat ještě tebe. Měla jsem ti to říct dřív," rozehrála jsem zase svůj monologový part.

"Ty seš vážně trdlo. No, tak máš sluchadla. No a? Já mám zase brýle," snažil se poměrně logicky argumentovat můj obdivovatel. Nebylo mu to ale nic platné, nějak jsem nezvládla překonat strach, že teď už to bude jiné, horší, a s milým Petrem se rozloučila.

Košem jsem pak dala ještě dalším pár nápadníkům. Většinou ihned po té, co vyšla najevo má vada sluchu. Kluci důvody rozchodu nechápali. Jak by taky mohli? Copak jsem to chápala já sama? Jenomže, jak jsem jim měla vysvětlit, nakolik těžké je mé zdánlivě neviditelné zdravotní postižení? Copak si uměli představit, jaká omezení, ústupky a kompromisy je budou v každodenním žití se mnou čekat? (no jo, teď už taky vím, že jsem byla hloupá.) Říkala jsem si: lépe se rozejít teď a nadělat poměrně malé škody, než později a se zlomeným srdcem.

Horší bylo, že žádné sluchově postižené kluky, kteří by VĚDĚLI, jsem neznala. A zůstat sama? To nebyla zrovna lákavá vyhlídka. Takže jsem si jednoho dne prostě řekla: DOST, ZBABĚLČE, BOJUJ! Přece se nenecháš omezovat nějakým BLBÝM postižením!? Pravda, dlouho trvalo, než jsem se k k tomuto postoji dobrala, hezkých pár nocí jsme taky probrečela, ale výsledek? Konečně jsem se smířila se svojí sluchovou vadou a začala ji brát pouze jako neodmyslitelnou součást mé osobnosti, nikoliv jako její dominantu.

No, a konečně se taky přestala bát slyšících kluků! Wow!

Přeji tímto všem trpělivým čtenářům krásný víkend! :-)