A zase ti postižení ...

… neustále nespokojení s příspěvkovou politikou státu! Hanba! A jako by to nestačilo, ani rodiče zdravotně postižených dětí si nedají pokoj. Představte si, píší jakýsi dopis ministrovi a kritizují zrušení prodlouženého rodičovského příspěvku. Hanba i jim!

Je přece krize! Nebo respektive – byla krize, očekává se recese. Ono je v konečném důsledku jedno, jak to je, selským rozumem musí být přece každému jasné, že peníze prostě nejsou! A já chápu, že se špatně hospodaří, když není s čím. Jenomže, ruku na srdce, umí naši páni ministři hospodařit s penězi opravdu hospodárně? Ono to není tak jisté. Co však jisté je - stát tvoří jeho občané. A bohužel, i zdravotně postižení občané. Citlivá oblast, značně zatěžující státní rozpočet (vážně!?). Ale nebojte se, naštěstí se dá v této problematice překrásně škrtat. Nově se o tom mohli přesvědčit právě rodiče malých, zdravotně postižených dětí.

Nebudu se rozčilovat a použiji slova jedné maminky, pečující o tříletou, těžce sluchově postiženou holčičku:

„ […] Nejvíce mne pálí zrušení rodičovského příspěvku. Zdá se, že se budeme muset spokojit pouze se 3.000,- měsíčně (doposud bylo 7.600,-) a příští rok možná vůbec nic. To je opravdu neuvěřitelné. Nemusím Vám vysvětlovat, že chci pro naši holčičku udělat maximum, aby se co nejlépe začlenila do společnosti, mohla chodit do běžné školy, studovat, najít si perspektivní zaměstnání a nebyla závislá na dalších dávkách od státu. Vždyť se to státu musí vyplatit, podporovat takové rodiny jako jsme my, vždyť dcerka, pokud jí naší péčí zvýšíme šanci na uplatnění, bude moci státu odvádět v budoucnu co největší daně! […]“

Nevím jak vy, ale já mám čím dál intenzivnější pocit, že v případě zdravotně postižených koriguje stát své cifry s jediným cílem: obnovit ústavní výchovu a vzdělávání, aby byly vynaložené finanční prostředky pod neustálým drobnohledem. Nechci se pouštět do rozboru zdravotní a sociální problematiky za minulého režimu a dnes. Nerozumím tomu, a ani mi to nepřísluší. Raději vám názorně ukáži, jak to vypadá v rodinách s malým, sluchově postiženým dítětem. A pozor, tentokrát budou opravdu lítat cifry.

Př. 1: Pokud je u vašeho dítěte diagnostikována těžká sluchová vada, pravděpodobně dostanete návrh na pořízení sluchadel. Ta se pohybují v cenové relaci od cca 3.000 Kč po 25.000 Kč. Pojišťovny přispívají na jedno sluchadlo pevně stanovenou částkou jedenkrát za 5 let. Vy, jako milující rodič, určitě budete chtít pro své dítě to nejlepší, a protože sluchová vada nesahá ani na příspěvek na péči, musíte nějakým způsobem z rodinného rozpočtu vytáhnout až 40.000 Kč. Následně kupujete baterie, bez kterých sluchadla prostě nefungují, platíte servis, náhradní díly, kupujete různé pomůcky podporující zvukové vnímání vašeho dítěte, dojíždíte do speciálně pedagogických center, na foniatrická pracoviště, logopedii, snažíte se s dítětem co nejvíce pracovat, protože: co se týče tvorby řeči, je prvních šest let života člověka zcela zásadních. Po té se řeč a výslovnost jen velmi těžko napravuje, jestli vůbec.

Př. 2: Pokud je sluchová vada vašeho dítěte natolik závažná, že je možný pouze určitý návrat sluchu pomocí kochleární implantace, pak řešíte další finanční výdaje. Samotnou operaci sice hradí pojišťovny (stejně jako např. kardiostimulátor), vy si pak můžete připravit „jen“ cca 15.000 Kč na ovladač a měsíčně tisícovku na servis, baterie, pojištění a modlíte se, aby vnější část kochleárního implantátu (řečový procesor) vydržela co nejdéle. Servisy a náhradní díly se zde pohybují řádově v desetitisících a nárok na nový procesor máte jednou za 10 let. Enormně zvýšená péče o dítě zůstává stejná jako v případě sluchadel.

Říkáte, že i čas jsou peníze? Ale vy, jako rodič, přece nehledíte na čas!? Svému dítěti se maximálně věnujete, protože chcete, aby v budoucnu bylo co nejvíce samostatné. Aby umělo srozumitelně mluvit, orientovalo se v životě, dokázalo si samo vyřídit záležitosti adekvátní jeho věku. Z toho důvodu se rozhodnete zůstat s ním doma až do jeho šesti let a využít možnosti čerpání prodlouženého rodičovského příspěvku. Když už získáváte konečně pocit, že vaše energie přináší první ovoce a vy po počátečním období tápání, nejistoty, strachu a neskutečné bolesti a obav z budoucnosti cítíte, že ani těžká sluchová vada vašeho malého pokladu nemusí nutně znamenat jeho izolaci v životě, pak vám stát bez jakéhokoliv předchozího varování finanční berličku v podobě rodičovského příspěvku odebere, a …

… a mě je z toho prostě smutno. Ani pokračovat se mi nechce, jakože by bylo dlouze o čem.

Snažila jsem se sice o určitý pozitivní nádech tohoto příspěvku, ale pro tentokrát se mi prostě ne a ne a nedaří. Doufám, že se proto na mě nebudete, milí čtenáři, zlobit? Když to půjde, pro příště se polepším, slibuji!

Ale nedá mi to, musím se ještě optat: nevíte někdo, s jakým dlouhodobým plánem v oblasti zdravotního postižení naši páni ministři pracují? Jsme sociálním státem nebo nejsme? Aktuální odpovědi na tyto otázky by mě totiž vážně hodně zajímaly.

Mějte pěkný den!