Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jak jsem dobyl Ameriku. Část sedmá - Rozinky

Sedmé a poslední vyprávění z mé cesty po Americe jsem nazval rozinky. Ne snad, že by americké rozinky byly natolik vyjímečné, že by si zasloužily samostatnou kapitolu.  

Jedná se spíše o pomyslné vyzobávání rozinek z vánočky tak, jako tomu většinou o Vánocích děláme. Tedy žádný kusý příběh, ale jen takové ,,rozinky,, a to nejen z Ameriky :-)

Když mě pustili z basy, okamžitě jsem se zařadil do pracovního procesu. Byť jsem byl v Americe jen pár dní, stihl jsem si nadělat takových dluhů, že bych na ně v Čechách dělal rok.

Čas ubíhal a práce v supermarketech byla velmi stereotypní. Buď jsem po nocích jezdil se strojem mycím a nebo leštícím.

Každou noc, zas a znovu, desítky kilometrů. První dny, možná i týdny vás bolí nohy a potom si zvyknete, že vám to ani nepřijde.

Abych co nejvíc snížil výdaje a tím co nejrychleji splatil dluhy, snažil jsem se ušetřit na všem. Především tedy na jídle. Ono už ani na ničem jiném ušetřit nešlo. V průběhu času jsme se přestěhovali do bytu blízko Wallmartu a nebyla tedy potřeba auta. Jednou za 2 týdny jsem si kupoval telefonní kartu za 10 dolarů, kterou jsem si poctivě rozdělil na 2 volání rodičům do Jaroměře a to vždy po pěti dolarech.

Domů jsem telefonoval každou sobotu vždy po práci. Když jsme kolem osmé ráno chodili domů, šel jsem si zavolat.

Již jsem věděl jak, a tak jsem nepotřeboval asistenci kolemjdoucích. Doma v tu dobu bylo odpoledne, takže nebyl problém. Na telefonování se tedy moc ušetřit nedalo. Přeci jen spojení s rodinou, to byla nutnost.

Jediný hovor, kdy jsem protelefonoval celých 10 dolarů byl ten, když se naši z předchozího mnou zaslaného dopisu dozvěděli, že jsem byl v base a co se mi v té Americe stalo.

Tento hovor nepatřil k těm nejpříjemnějším. Jediná výhoda byla, že jsem volal v sobotu a dopis došel již v úterý. Takže měl táta dost času vychladnout :-).

Vůbec to byla zvláštní a krásná doba. Psal jsem dopisy domů, kamarádům a skoro všem, na koho jsem si vzpomněl a na koho jsem měl adresu.

Ani ne proto, že by mě psaní dopisů nějak extra bavilo ale v té době ještě emaily nebyly a psaní dopisů bylo jedinou a dostupnou komunikací se světem.

Internetové volání, Facebook, Instagram, WhatsAPp, to byla hudba budoucnosti.

A abych nějaký ten dopis dostal, musel jsem i dopisy psát.

Nedovedete si představit, jak jsem se na každý dopis těšil. Pošťačka chodila vždy ve všední dny kolem poledne a nikdy jsem nešel spát dřív, než jsem se listonošky dočkal.

Jaké zklamání bylo, když mi žádnou poštu nepřinesla.

Takže na poštovném se šetřit taky nedalo. Oblečení jsem měl. Kafe jsem nepil a ostatní pití jsem si nekupoval. Pil jsem prostě vodu. Takže jediné za co jsem ještě utrácel byly cigarety, protože ty české už došly. A na cigaretách prostě ušetřit nešlo. Tedy šlo, ale to by znamenalo nekouřit. Ale proto, že mám silně vyvinutou slabou vůli, tak to prostě nešlo :-).

Jediná nutnost kde ušetřit bylo jídlo.

V Americe se dalo koupit spousta levného jídla. Různé konzervy, ovoce a hlavně kuřata.

Pamatuji se, že jsem kupoval pytel zmrazených kuřecích stehen, kterých v tom pytli bylo 22-24 kusů a stálo to asi 2 dolary. No z toho jsem měl skoro celý měsíc co jíst. A navíc kuře se nepřejí.

V roce 1985 jsme byli s rodiči na dovolené ve Špindlerově Mlýně. Můj táta byl celý život kulturně činný. Hrál a režíroval v Jaroměři ochotnické divadlo. Zpíval na svatbách - později již jako zastupitel i oddával, na prvního máje z tribuny vítal alegorické vozy a naše pionýry a mluvil a mluví na pohřbech.

V tom roce a neptejte se mě jak se k tomu dostal byl na štaci právě ve Špindlu. Měli s dalšími třemi kolegy takové pásmo českých a světových hitů a s ním objížděli krkonošské hotely.

A asi i díky tomu, že tam byl táta pracovně, byli jsme tam všichni 14 dní s ním.

No a proč o tom mluvím, měli jsme tam polopenzi. Tedy snídani a večeři. Večeře byla vždy výběr z několika jídel a každý den bylo v nabídce zahrnuto kuře. A já s mamkou jsem poctivě denně jedl jídlo z kuřat. Takže aniž bych to byl tušil jak se mi to bude hodit, měl jsem patřičný trénink na svůj pobyt v Americe. Alespoň co se pojídání drůbeže týče.

A nebyla to špatná dovolená. Protože táta zpíval vždy až večer, mohli jsme přes den chodit na túry. Každý den jsme měli nějaký cíl a tam jsme došli.

Jediný, pro koho tato dovolená úplně nebyla, to bylo pro mamku a bráchu.

Brácha byl bohužel v té době o berlích po zlomenině stehenní kosti a mamka samozřejmě s ním zůstávala na hotelu.

To byste nevěřili jak si brácha tu nohu zlomil. Když byl v sedmé třídě na základní škole Na ostrově v jaroměři, tak stará komunistická učitelka  se rozhodla, že během pěstitelských prací s žáky sedmé třídy pokácí starou jabloň.

Sekery ani pily neměli a tak se rozhodla, že žáci strom vykopou.

No a když už ho měli skoro vykopaný a ten strom držel na posledním kořenu, tak se nějak vzepřel, přetočil a padl. Bohužel tak nešťastně, že právě na bráchu, kterému strom přerazil stehenní kost a díky kterému byl brácha 3 měsíce v nemocnici s provrtaným kolenem a závažím, aby kost srostla bez problémů.

A učitelka? Nic, té se nic nestalo. Než přijela policie, strom byl uklizený, stopy zamaskovány a v podstatě jako by se nic nestalo.

Ona to totiž byla manželka šéfa jaroměřské KSČ. Pryč od toho.

Takže trénink v pojídání kuřat jsem měl již z domova. A o salmonele jsem do té doby neslyšel, takže ani obavy jsem neměl.

A v práci, vždy o pauze jsem většinou jedl banány. Za celý život jsem snad nesnědl tolik banánů jako tenkrát v Americe. Banány v té době patřily k nejlevnějšímu ovoci, které americký supermarket nabízel. Každou noc jsem si za pár centů koupil trs banánů a na nich jsem přežil několik týdnů :-).

Později, když už jsem měl peněz o trochu víc, kupoval jsem si k večeři mexické burritos s hovězím. Prodávalo se v takových sáčcích zmrazené a stálo 20 centů. Takže 2 burrita k večeři a byl jsem syt.

Lepší to bylo později, kdy jsem si k úklidům přibral druhou práci. Konečně jsem se totiž uplatnil jako kuchař. No kuchař, chodil jsem na brigády do Deli v supermarketu, ve kterém jsem v noci uklízel. Tam jsem mazal sendviče, smažil křídla, pekl bagety a smažil hranolky.

Z hlediska gastronomie mě to nějak neposunulo, ale mělo to zásadní vliv na moji angličtinu a hlavně jsem mohl rychleji splatit své dluhy.

Úžasné bylo, že Wallmarty nabízely již tenkrát možnost vrátit zboží do šesti měsíců od zakoupení bez udání důvodu. Takže hezky po česku jsme si dokoupili vybavení bytu, fotoaparát, video, novou deku a polštář. Pečlivě jsem si schoval účty a než jsem jel domů, vše jsem vrátil a oni mi fakt vrátili peníze. A ani se neptali proč to vracím. To je ta výhoda Ameriky. Američany takové chování ani nenapadne.

Pamatuji se, jak někdo v práci u stolu vyprávěl, že volal do nějaké firmy v jiném státě a že sekretářka hledala asi 10 minut ředitele a po deseti minutách ji řekla, že pan ředitel v práci není. Ona prý díky tomu čekání provolala 20 dolarů.

Zavolala tedy na Telecom. Situaci jim vysvětlila a Telecom uznal, že hovor byl veden zbytečně a peníze vrátil. Jak absurdní. Hned jsem začal vymýšlet teorie. To znamená,, že kdybych zavolal rodičům, popovídal si s nimi, provolal třeba 20 dolarů a potom zavolal na Telecom, že jsem se nedovolal, tak oni by mi peníze vrátili? Ptal té vyprávějící paní. Ne.

Jak to že ne? No protože ty by jsi se dovolal. Já vím. Já myslím jako. Chápeš. Dovolal bych se, ale jim bych řekl že jsem se nedovolal a oni by mi peníze vrátili. Hm to ne, to by ti nevrátili. Proč? Nechápal jsem. Protože ty jsi se dovolal. Ale to oni nevědí. Namítal jsem.

Ale ty jsi se dovolal. Asi po deseti minutách jsem to vzdal. Oni to díky narozdíl od nás v sobě nemají. Oni nebyli socialismem naučeni neustále hledat cestu jak někoho ošulit, oškubat atd...

Samozřejmě jsme taky trošku cestovali. Buď hned po práci, nebo po krátkém spánku jsme naskákali do auta a jeli. Ono tedy moc nebylo kam, protože všechna města, jako Houston, San Antonio atd.. byly příliš daleko než aby se tam člověk vydal na jedno odpoledne, ale do nějakých bližších měst jsme jezdili.

Houston

Nebo jsme jezdili asi 15 mil do obchodu pro alkohol. Jak jsem již v některém z předchozích článků psal, tak v Jasperu, kde jsem pracoval byla přísná prohibice. A pokud jste chtěli koupit pivo, museli jste pro něj jet asi 15 mil.

Cesty byly mezi poly, lesy, bažinami. Vzpomínám si na cedule, na nichž bylo varování, že v případě poruchy automobilu nevystupujte z vozu - hrozí nebezpečí napadení aligátory. Ještě, že jsme nikdy stavět nemuseli.

Jednou s mým kolegou jsme do jednoho tohoto obchodu zajeli. Nakoupili si kartony piva a nějakou vodku. Šel jsem k pokladně, kde mne prodavač požádal o ID - tedy nějaký doklad totožnosti. Jak známo, alkohol se v USA prodává až od 21 let.

Podal jsem mu pas. Ok. A pas kolegy. Kolega stál u dveří a čekal bez zájmu na mě.

On nic nekupuje, jen jel se mnou povídám. Nevadí. Je tu s tebou, tak chci jeho pas opáčil prodávající. Dej mu prosím pas, houkl jsem na kolegu. Nemám, nebral jsem si ho opáčil kolega. Nemá, povídám prodávajícímu. Tak v tom případě bohužel, alkohol vám nemohu prodat. Uchopil kartony s pivem a pevně je sevřel ve své náruči na důkaz, že to myslí vážně.

V ten moment jsem pochopil, jak je ta Amerika absurdní, jak jsou o ničem ty kecy o svobodě, když si nemůžou koupit ani pivo a když už, tak chlastají na ulici z pytlíku. Náš rozhovor se následně vyvíjel takto:

R: On nic nekupuje, je tu jen se mnou.

P: Nevadí, nemá pas

R: Ale jemu bylo už 21. To snad na něm vidíte?

P: Nemá pas.

R: Chcete mi říct, že kdyby sem přišel můj otec, který je na první pohled starší než 21, má šedivé vlasy a neměl by pas, tak vy by jste mu pivo neprodal?

P: Ne

Další diskuse by byla marná. Tak jsme jeli do dalšího obchodu asi o míli dál. Kolegu jsem nechal sedět v autě a pivo koupil. Divný to svět.

Když jsem byl v Americe už asi 3 měsíce, dluhy až na Cháru splaceny a začal jsem žít tak nějak normálně a byl jsem přesvědčen, že Chárovi jeho 300 dolarů nedám, protože si je prostě nezasloužil, tak jednoho krásného dne zazvonil v našem bytě telefon /to už jsme měli zavedenou pevnou linku/ a na druhé straně drátu Chára. První co mě napadlo bylo, jak mě tu k sakru vyčmuchal. Pak mi došlo, že přes toho Petra, který mě zaměstnával a platil.

Asi mu nemohl neřict kde bydlím a jaký máme telefon.

CH: Jestli nevíš, dlužíš mi prachy.

R: No ale já vám žádné prachy nedám. Práci jste mi sehnal jinou než bylo domluveno. Práci kuchaře jsem si sehnal sám. Navíc jsem díky vaší blbý práci skončil v base a nasekal si další dluhy. Takže nic.

Nevím jestli jsem to už psal, ale v průběhu pobytu v USA jsem se dozvěděl, že Chára byl údajně obviněn v Čechách z vraždy. A než stačil nastoupit k výkonu trestu odjel do Ameriky. Ale jestli je to pravda nevím. Nikdy jsem po tom nepátral.

CH: Ok. V těch bažinách v Texasu je tolik Aligátorů, že tě tam nikdo nikdy nenajde.

Vzpomněl jsem si na tu informaci o údajné vraždě v ČR.

R: Ale 300 dolarů zase není tak moc. Kam vám je mám poslat?

Takže jsem na konec zaplatil.

Amerika není zemí, která by mě nějak uchvátila. Bylo tam sice pár hezkých chvil. Viděl jsem kus světa. Navštívil tu zemi za velkou louží. Kus Ameriky procestoval.

Možná se tam někdy ještě podívám.. nebyl jsem ve Washingtonu ani New Yorku. Neviděl jsem Central Park ani Sochu Svobody.

A i když jsem tenkrát měl peníze i čas, už se mi nikam nechtělo. Udělal jsem si pár dnů v Miami, smočil se v oceánu a letěl domů.

Autor: Radek Pálka | středa 6.3.2019 6:00 | karma článku: 24,75 | přečteno: 1181x
  • Další články autora

Radek Pálka

Kam zmizel Michelin?

Ti z vás, kteří sledujete Českou gastronomickou scénu jistě i sledujete restaurace s oceněním nejvyšším, tedy s oceněním Michelin. Co víc by si provozovatelé a slavní šéfkuchaři mohli přát než ocenění Michelin.

4.7.2023 v 19:06 | Karma: 29,42 | Přečteno: 3853x | Diskuse | Cestování

Radek Pálka

Končím

Nejedná se o žádný nekrolog, nebo o dopis na rozloučenou. Jen se s tímto slovem ,,KONČÍM,, se v poslední době u kuchařů setkávám čím dál častěji. Jedna věc je, že mnoho kuchařů z oboru odešlo během kovidu. í době u kucha

9.8.2022 v 13:00 | Karma: 29,11 | Přečteno: 1352x | Diskuse | Praha a střední Čechy

Radek Pálka

Proč jsem vydal knihu?

Lidé si vydávají knihy z mnoha různých důvodů. U mě to byla mimo jiné touha tu něco po sobě zanechat, ne jen proběhnout životem a pak navěky zmizet.

5.11.2021 v 10:13 | Karma: 6,45 | Přečteno: 261x | Diskuse | Kultura

Radek Pálka

Zvěřinové hody bez zvěřiny

Mým dávným přáním, ještě z dob totality bylo jít pracovat do zahraničí.Měl jsem štěstí, že ještě když jsem pracoval u Durana, tak oba hlavní kuchaři, jak Jirka Syrový, tak zástupce Zdeněk Trunec

4.10.2021 v 8:33 | Karma: 23,37 | Přečteno: 559x | Diskuse | Praha a střední Čechy

Radek Pálka

Svět se zbláznil

Covid nám přinesl mnohé, ale zatím nevidím nic pozitivního. Chvíli jsem doufal, že vše okolo pandemie zlomí vaz vládě Andreje Babiše, ale jak to tak vypadá, ani to se nestane.

29.7.2021 v 14:29 | Karma: 46,01 | Přečteno: 13375x | Diskuse | Praha a střední Čechy
  • Nejčtenější

Barbaři na hranicích. Fotky od Hamásu zahanbily západní média

6. října 2024

Seriál Pokud vás už válka na Blízkém východě unavuje, podívejte se na fotky ze 7. října loňského roku. Ty...

K romskému chlapci po konfliktu s učitelem jela záchranka. Zasáhla policie

5. října 2024  13:02,  aktualizováno  8.10 14:41

Policie řeší incident, při kterém se v Koryčanech na Kroměřížsku fyzicky střetl učitel s žákem....

Pavel ve volební kampani porušil pravidla, zjistila kontrola. Trestu unikne

9. října 2024  15:24

Premium Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH) nedávno zveřejnil...

Zemřel český raper Pavel Protiva. Bylo mu sedmadvacet let

9. října 2024  21:41

V sedmadvaceti letech zemřel raper Pavel Protiva, informovalo hudební vydavatelství Blakkwood, pro...

Matka žáka přišla do školy na schůzku, na chodbě vlepila učitelce facku

10. října 2024  14:33

Napadení učitelky základní školy ve Zlíně matkou jednoho z žáků řešili městští policisté. Žena,...

Výrobce luxusní minerálky má problém. Jeden z jeho vrtů je kontaminovaný

12. října 2024

Značka luxusní minerální vody Perrier je symbolem privilegované „francouzskosti“. Má miliardový...

Starmerových 100 dnů: nepříjemný propadák. Proč je jeho vládnutí fiasko

12. října 2024

Premium Britská labouristická vláda klopýtá a premiér Keir Starmer přichází o voličskou přízeň, na drtivé...

Michelin prošel české restaurace. Chválí zvěřinu či houby, víno je slabina

12. října 2024

Premium Česko už ví, jak jsou na tom zdejší restaurace. Po roce je totiž hotová analýza stavu české...

Kdo by to koupil? Voda nás má v pasti. Lidé žijí po povodni v beznaději, co dál

12. října 2024

Premium Měsíc od povodní: zmizelo bláto, odpad, funguje elektřina. Lidi trápí psychika. MF DNES nyní...

Hravé koupání s Bübchen: Soutěžíme o 5 balíčků dětské kosmetiky
Hravé koupání s Bübchen: Soutěžíme o 5 balíčků dětské kosmetiky

Hraní s lodičkami, potápění nebo vytváření velehor z bohaté pěny? Jak vypadá váš koupelový rituál? Podělte se o něj v komentářích a třeba zrovna vy...

  • Počet článků 81
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 3401x
Jmenuji se Radek Pálka a vítám vás na svém blogu o vaření, kuchyni, gastronomii a tak obecně.

Jak to začalo.....

Někde v mých 6-7 letech si rodiče vzali do hlavy, že strašně chci být kuchařem :-). 

Moje mamka byla vyučenou cukrářkou. Avšak po vyučení cukrařinu dělala jen velmi krátce a když přišla v roce 1971 do jiného stavu s bratrem, přestala cukrařinu dělat profesionálně a již se k tomu nikdy naplno nevrátila. 

Nicméně v osmdesátých letech si mamka tajně doma přivydělávala pečením dortů na zakázku. A já, jako dnešní dítě z reklamy jsem se kolem ní motal a asi tím si všichni vzali do hlavy, že kuchařina mě strašně baví a že nic jiného vlastně ani dělat nechci :-). 

Zvláštní je, že pokud je člověku něco dlouhodobě podsouváno, tak tomu začne věřit.  Na konec jsem byl i já tím, který začal říkat, že si od dětství přeje být kuchařem. Možná tomu i tak bylo. Já vlastně ani nevím.

Každopádně se tak i přes některé komplikace stalo a jsem tomu rád.  A z nutnosti je životní láska.

Upřímně láska na první pohled to úplně nebyla.

Díky sametové revoluci v roce 1989 jsem sice nastoupil do chrudimské hotelové školy, ale na příbuzný obor řezník. 

No, nebudu rozebírat má studia. Ale řezníkem jsem se po pár peripetiích vyučil a rok na to jsem udělal rozdílové zkoušky a vyučil se i kuchařem. 

Mým štěstím bylo, že jsem hned po vyučení nastoupil do Restaurantu Grill Duran v Hradci, Králové, kde jsem nejprve řezničil a postupně se přibližoval do kuchyně, až jsem bourání masa úplně pověsil na hřebík. 

Mým druhým největším životním štětím /první je moje manželka/ bylo, že jsem měl to štěstí a dostal jsem se do kuchyně v Duranu, kde vládl tehdy asi třicetiletý šéfkuchař Jiří Syrový.

A díky němu a díky jeho přístupu ze z nutnosti stala LÁSKA NA CELÝ ŽIVOT.

www.sefkucharuvdenik.cz

Seznam rubrik