Končím

Nejedná se o žádný nekrolog, nebo o dopis na rozloučenou. Jen se s tímto slovem ,,KONČÍM,, se v poslední době u kuchařů setkávám čím dál častěji. Jedna věc je, že mnoho kuchařů z oboru odešlo během kovidu. í době u kucha

To bylo nepříjemné, ale logické. Kuchaři potřebovali pracovat, živit rodiny, vydělávat peníze, splácet své závazky. To je jasné a za to se ne ně nemůže nikdo zlobit. Naopak. A že už se mnozí k oboru nevrátili? Proč taky... Pokud zjistili, že peníze se dají vydělat jinde, možná snadněji, možná bez stresu, možná oficiálně na pásku a s určitými jistotami, tak proč se vracet.

To byl ale kovid. A kovid už není... Tedy ne tak, že by se plošně zavíraly restaurace a propouštěli kuchaři. Spíš naopak. Kuchařů je jako šafránu, hospodští se předhánějí, kdo dá vyšší mzdu, nabízejí se benefity, příplatky, karty na cvičení, náborové příspěvky, ubytování...... a stejně nic. Prostě nejsou. Na tento fakt si už pomalu zvykám. Ale teď začíná druhý fenomén a sice odchod těch, kteří vydrželi i přes kovid.

Prakticky denně na sociálních sítích u kuchařů a pozor ne ledajakých kuchařů nacházím status ,,KONČÍM,, jdu mimo obor, našel jsem si něco jiného, klidnějšího, chci mít víc času na rodinu, děti, koníčky.

Před časem jsem se o tomto novém fenoménu zmínil na jednom semináři o ekonomice provozů, které dělám a v zápětí jsem dostal odpověď. Jeden posluchač mi řekl, ale vždyť vy jste udělal to samé. Taky jste z hotelu odešel.

A je to pravda. Opravdu jsem svět velkého hotelu opustil v říjnu 2021, i když si myslím, že u mě je to trochu něco jiného. Já se vnitřně nesrovnal s jedním blbem, který měl z ředitelského místa pocit, že bych svoji práci měl dělat jinak. Tomu se v zásadě nebráním. Pokud je člověk zaměstnancem, musí se smířit s tím, že na něho dříve, či později bude vyvíjen jistý tlak, aby se něco dělalo jinak, lépe, nově. To je v pořádku a v zásadě jsem toto pošťouchnutí z letargie občas potřeboval. Já měl ale problém s tím, kdo mi to říkal, jak mi to říkal, po kolika letech spolupráce mi to říkal, a hlavně na jaké odborné úrovni dotyčný člověk byl. Nicméně mi tento člověk, aniž by to sám věděl udělal ohromnou službu. V gastronomii se stále pohybuji, jsem na volné noze, dělám jen co chci a za kolik chci. Nejsem upíchnutý na jednom místě, takže mi nehrozí stereotyp. Když chci tak vařím, když nechci .... Velkou satisfakcí mi bylo, že já odešel sám, dobrovolně a se vší počestností. Jeho po půlroce hnali sviňským krokem.

Ale co ti ostatní kuchaři a šéfkuchaři? Kam jdou a proč?

Tak kam, to je různé. Někdo ze špičkové gastronomie odchází do veřejného stravování. Jistota, peníze, stálá pracovní doba, stálé pracovní místo. Tomu rozumím. Potom je druhá skupina kuchařů, kteří odchází do státní sféry. Ministerstva, poslanecká sněmovna, senát, úřady, menzy. Tomu taky rozumím. I když je tato práce v porovnání se soukromým sektorem za úplně jiné peníze. Pochopitelně nižší. Jejich největším argumentem je jistota. Chápu.

A poslední skupina, ta největší, to jsou ti, co jdou úplně mimo obor. Těm závidím. Já mimo kuchyně a práce v gastronomii nic moc jiného neumím, takže diametrálně změnit obor u mě nehrozí.

A teď tedy proč?

Já myslím, že se odpověď nabízí. Vyhořeli. Většinou slyším, že už je práce netěší, nebaví je to. Cítí frustraci a nechuť. Jak já jim rozumím.....

Já osobně jsem zastáncem názoru, že jakmile mě bolí břicho při pomyšlení, že musím do práce, tak je nejvyšší čas se na to vykašlat. A přesně tohle se děje dnešním kuchařům.

Jedna věc je, že si konečně přijdou na slušné peníze a druhá věc (a za tu jsem možná raději), že i kuchaři mají svoji hrdost. Že to není jen o penězích, že chtějí odvádět kvalitní práci za kterou se nemusí stydět, že je musí práce bavit. A když to nejde, tak ,,KONČÍM,,.

Frustrace, bezmoc, světlo na konci tunelu, které se každý den vzdaluje. To jsou ty důvody.

V minulých letech jsme si stěžovali, že nejsou kuchaři. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká.

Takže těch pár kuchařů, co zbyli pracují v polovičních týmech než před kovidem. S lidmi nekvalifikovanými, s lidmi nezodpovědnými a s lidmi, se kterými se nedomluví.

Teď předesílám, že nejsem žádný rasista, aby si někdo nemyslel. Sám jsem léta pracoval v zahraničí a byl jsem vždy velmi rád, když se ke mně místní chovali s úctou a respektem. Dnešní kuchyně jsou plné Ukrajinců, Filipínců, Egypťanů a jiných národností. Jen Češi poněkud chybí. Místní kuchař to celé táhne. Permanentně někoho zaučuje, permanentně se modlí, zda ten či ta přijdou do práce i následující den. Kuchař nese odpovědnost, ostatní ne.

A tak je náš frustrovaný kuchař 25-30 dnů v měsíci v práci. 100 - 150 hodin přesčas není žádný problém. Žádný rodinný život, žádný volný čas, žádný čas na regeneraci, zábavu....

Jen objednávky, naskladnění, odpisy, vaření, hlídání, předělávání jídel, které někdo pokazil, kontrola, buzerace, únava. Někdo to dá měsíc, někdo dva, někdo třeba rok. Ale to pomyslné ucho na hrnku se jednoho krásného dne utrhne a milý vyšťavený kuchař s tikem v oku, křečovými žílami a totální vyčerpaností řekne ,,KONČÍM,,. A můžeme se divit?

Ale kdo je nahradí? Kdy vstanou noví bojovníci? Tak to nevím, ale něco mi říká, že to bude ještě hodně dlouho trvat, než se gastronomie vzpamatuje. A kdo ví jestli?

V roce 2021 jsem měl mít na celostátní konferenci Asociace hotelů a restaurací proslov na téma Budoucnost České gastronomie. Díky bohu a kovidu se tato konference na konec nekonala.

Co bych jim tenkrát řekl nevím. Ale co bych jim řekl dnes vím přesně.

Stojí to za hovno přátelé.......