Náhražky kolem nás

Ačkoliv se to tak může zdát, nemám v úmyslu mluvit o jídle, tedy spíš nemám v úmyslu mluvit JEN o jídle. Chci mluvit o tom, že z opravdovosti našich životů se raději upínáme na levnější, jednodušší a nenáročnější náhražky. Potraviny, kultura, politika, vzdělání, to vše je v čím dál větší míře naplněno náhražkami původních mnohaletých originálů. Ale proč tomu tak je? Proč vzdáváme boj o ideály? Proč jsme čím dál lenivější, demokratičtější, levicovější? Proč raději všem něco špatného než několika to lepší než průměrné?

Narodil jsem se jako Čechoslovák jetě pár let před revolucí. A nevyrůstal jsem v socialistickém realismu všedních dní. Vlastně jsem se na delší dobu objevil tady u nás až po roce 1991. Těžko tedy můžu mluvit a hodnotit  tehdejší reálie. Můžu ale a chci mluvit o tom, co vidím kolem sebe. Bojovali jste v revoluci, která revolucí nebyla za vzory, které jste nechtěli naplnit. Došlo k Sametové revoluci kvůli ideálům svobodné volby nebo kvůli jeansům? Šlo o svobodu projevu nebo o možnost jet k moři do Itálie?

Můj názor bude znít tvrdě, ale bojím se, že to, co jako mladý člověk dnes vidím je spíš ukázkou toho druhého. Jde nám o to nahrabat si co nejvíc peněz a nabalili jsme na to jakési kulisy demokracie, které jsme ochotni kdykoliv přestavět, jakmile se nehodí našemu divadélku.

Hádáme se o miliony, hrozíme stávkami kvůli pakatelům, nevadí nám, že stát a tím my všichni přijdeme o mnohem větší sumy. Když ale námi zvolení rozhodují jednoznačně proti našim zájmům a utácejí desítky miliard za zbytečné projekty, nikdo hlas nezvedá, maximálně večer s klukama u piva řekneme, jaký jsou to cajzli ti politici. Použili jsme náhražku demokracie, abychom si otevřeli dveře na Západ.  Teď, když má přijít tržní prostředí, kapitalismus, tak zase masově podléháme  pocitu, že je nespravedlivé, aby měl někdo hodně a druhý málo. To je kapitalismus, pokud jsme ho nechtěli, proč jsme pak cinkali klíči? Neuvědomujeme si, že stát jsme my všichni. Ty a já jsme stát. Není to nějaká abstraktní stvůra, která požírá naše daně.

Chceme nižší daně, vyšší dávky, malý státní aparát, vetší zaměstnanost, menší  dluh ale víc utrácet.  To ale nejde. Podívejte se na Řecko a Island a Argentinu a další.  Můžeme protestovat, stávkovat, házet kamením, ale to nic nemění na tom, že peníze nejsou a musí se někde brát. Chceme sociální spravedlnost? Dobře, musíme být jako Norsko, Švédsko či Finsko. Zdaníme skoro 60% příjmů ale budeme mít plný servis státu. To by ale znamenalo, že tento sociální stát nebudeme dojit. Válet si šunky na nemocenských, podporách v nezaměstnanosti, příspěvcích na vše možné. Stát se o nás postará, ale mi ho nesmíme zneužívat. Být hrdí, neškemrat, nemít pocit, že někdo něco musí jen protže nám se něco přihodilo. Nepracuji a beru? Někdo jiný pracuje a dává. Sodarita? Určitě. Skromnost a vděčnost? Tím spíš! A upřímně? Nejsme na to stavěni, po desítkách let šizení jeden druhého to neumíme a umět a nechceme. Požijeme radši náhražku sociálního státu

Chceme malé zdanění, podnikavost, dravost a příležitosti pro schopné? Pak ale musíme počítat s tím, že ti, co neměli štěstí nebo se nesnažili dost budou dřít bídu s nouzí. Nemůžeme pak těm šikovným sebrat to, co vydělali a nalít to těm ostatním, aby se ty ekonomické nůžky nerozvírali. Kdo yvtvořil euroasijskou kulturu. Byly to lidové masy nebo hrstka elit? Vykořisťováním mas vznikla všechna ta nádhera kolem nás, hrady, kostely, opusy, obrazy. Kdyby bývali všichni měli stejně, my jako jejich dědicové bychom dnes neměli nic.Nemůžeme ale rozhodně vybírat z obou možností to výhodnější a účet přenechávat těm, co pčijdou po nás.Každé plus má i své mínus a odsunutím ho dál ho nevyřešíme.

ČR není země postižena chudobou, analfabetismem, sociálním napětím, občanskou válkou nebo třeba epidemií AIDS. Máme se velmi dobře. Populistické kroky našich politiků ale toto přehlíží. Buď začnou mladí a zdraví nenávidět staré a nemocné nebo chudí bohaté a každá stokoruna se stane důvodem hádek. Musíme se rozhodnout, kam chceme jít a dát to najevo. Jít k volbám a použít tu kulisu demokracie, aby se u nás udála skutečně vůle lidu. Neabdikovat a jen remcat večer u zpráv. Odhlasujeme a tím to ale musí skončit a nechcme politiky, elitu, kterou jsme my sami zvolili na základě svého přesvědčení, aby dělali, co umí. Nemůže rozhodovat dav.

Místo 10dkg šunky si radši koupíme 30dkg hnusu z Lídlu. Místo investice do vzdělání dětí jim raději koupíme televizi do pokojíku. Místo do divadla jdeme do kina nebo si film rovnou doma stáhneme. Je to snažší, masovější, lidovější. Národ nemůže existovat bez elit. Elity jsou ti, kdo národ formují a my je průběžně zesměšňujeme, děláme z nich malicherné figurky. Hýbáme soudy i těmi ústavními, prodáváme politické hlasy reprezentující desetitisíce voličů, rozkrádáme každý z nás, ale pak voláme pozor zloděj!!!!

Přetvářka, faleš, zapírání do poslední chvíle a když na mne má něco prasknout, postarám se, aby vyplavala nějaká špína na mého soupeře.

Nenabízím žádné jedoduché řešení, ono není. Na každém z nás je něco odpudivého a zkaženého, ať už klečíme v neděli v kostele nebo si po večerech hajlujeme na koncertech. Nikdo není dokonalý. Pokud se ale za dlouhé roky ustálily nějaké kvality vyčnívající nad průměr, ať už je to kvalitní sýr, obraz, univerzita, nesmíme se pokoušet strhnout tu modlu za cenu masovosti a průměrnosti. Usilujme o ideály a pokud se nám to nepodaří, nesnažme se těm úspěšnějším aspoň podrazit nohy.