Komu, čemu, slouží antikomunismus? II – Vymývání mozečků

Vymývání mozků, tj. vnucování víry a názorů sloužících k snadnějšímu ovládání lidí, je zřejmě tak staré, jak starý je organizovaný stát ovládaný jednotlivcem či skupinou lidí. Mistry v tomto umění byla odjakživa církev ve službách panovníků. Záznamy lze najít již pár tisíciletí před n. l., dalo by se možná parafrázovat „již staří Egypťané…“. Pravděpodobně stejně dávno se objevovali samostatně myslící jedinci mezi podřízenými, kteří tomuto zrovna nefandili. Tady záznamů je podstatně méně, protože nebyli vládnoucí vrstvou moc oblíbeni a oslavováni (právě naopak).

Jedním takovým z „dávnověku“ (alespoň pro mne) je Marcus Tullius Cicero (Řím 1. století před n.l.). Líbí se mi jeho výrok „Neznalí lidé mohou být snadno donuceni k tomu, aby věřili.“ Dodnes stále aktuální a platné. A také využívané a zneužívané – např. „úpravou“ dějin, filtrací faktů apod.

Druhý citát, který je mi velmi blízký a sympatický je už vlastně z novověku – „Lidi je třeba učit, jak mají myslet, a ne to, co si mají myslet.“ Tento princi výchovy studentů formuloval profesor Georg Christoph Lichtenberg (1742 – 1799).

Rozepisovat se o středověké církevní dogmatice tady v Evropě, kdy myslet si a říkat nahlas něco jiného, než povolovala církev, bylo hazardování se životem, je pro vzdělanější část populace asi nošení dříví do lesa (odvolal – přežil, neodvolal – byl upálen).

Psát o tom, že komunistický režim se snažil vnucovat lidem, co si mají myslet, je také asi zbytečné. Ale měl jsem štěstí, že jsem na své vzdělávací pouti potkal několik kantorů a profesorů, kteří nás učili jak myslet. (Někteří to bohužel odnesli nucenou změnou zaměstnání.)

Ale současný svět se zase, od toho dřívějšího, tak moc neliší. Vládnoucí kruhy se stále snaží ovlivňovat myšlení lidí, včetně těch zemí, co se hrdě označují za demokratické. V diktátorských systémech k tomu slouží vše od výchovy a výuky až po média. V demokraciích se přece jen najdou školy a profesoři, kteří učí podle Lichtenbergova principu, k vymývání mozků pak slouží především jen masmédia v soukromých rukou příslušníků vládnoucí kasty a částečně kultura - zejména filmy (např. produkce Hollywoodu dotovaná armádou).

No a do tohoto systému oblbování dobře zapadá antikomunismus. Je to takový báječný strašák (asi jako měla dřív katolická církev Antikrista) a nástroj na vymývání mozečků a odvedení pozornosti od reality. Nevím jak ve světě (USA jej, alespoň ve vnějších vztazích, už vyměnili za antiterorizmus), ale u nás téma ještě docela živé a dosti používané a zneužívané (třeba pravicí před volbami).

Že antikomunismus v podstatě patří do jednoho pytle s rasizmem a jako takový by se měl stíhat (co na tom, jen když to plní účel udržet tu naši neschopnou, ale všeho schopnou, pravici u vesla)? Podle našeho antidiskriminačního zákona tam patří – je to totiž hlásání nenávisti proti skupině obyvatel stejného vyznání (dalo by se to označit za třídní nenávist, tolik odsuzovanou u předchozího režimu). Označovat všechny komunisty za zločince je stejné, jako bylo po válce označovat všechny Němce za fašisty, nebo dříve všechny Židy za lichváře, všechny katolíky za upalovače čarodějnic, později všechny obyvatele SSSR za okupanty, všechny Američany za vrahy shazující napalm na Vietnamská děvčátka, nebo dnes všechny Romy za zloděje, či všechny Muslimy za teroristy, atd.

Myslím, že vzorovou ukázkou takové živé antikomunistické demagogie u nás jsou jihočeští studenti. Alespoň tento dojem jsem získal z médií, kdy probíhaly jejich akce a stávky proti demokraticky zvolené radní na školství. Argumentem proti nebyly její odborné schopnosti, ale výhradně to, že byla delegována za komunisty.

Možná se studenti báli, že by se museli pořádně učit a maturovat z matematiky? My jsme za komunistů museli na střední škole maturovat všichni a to včetně z matematiky (!!!) bez rozdílu, tak proč je to teď takový horor? Nebo to byly jen projevy dobře vymytých mozečků kantorem (antikomunistickým spasitelem), který porušuje Lichtenbergův princip učit jak myslet a naopak jim vtlouká, co si mají myslet?

Přikláním se k té druhé variantě. Kdyby je naučil jak myslet a nepodával jim přefiltrované informace, tak by totiž dnes museli jihočeští studenti protestovat daleko více a důrazněji proti rozdávání koryt nekompetentním poslancům (pro jednoho byla dokonce vytvořena nová funkce druhého místopředsedy dozorčí rady). Vždyť to je také jeden z pozůstatků předchozího režimu - odměna funkcí za zásluhy o stranu byla součástí nepsané praxe režimu (to jim asi jejich vůdce neřekl). A platíme to, jako dříve, my všichni, protože to je ve státních podnicích, tedy ze státních peněz – a pokud tam sedí někdo nekompetentní, tak je zbytečný, nemusel by tam být vůbec a plat za jeho funkci by mohl jít do státního rozpočtu.

A také by museli dávat hlasitě najevo svoji nespokojenost se závěry Vrchního soudu – i když tady je otázka, co je hlavní příčinou. Je to tendenční výklad pojmu „projev“ vybranými soudci (mohla by to být třeba i vražda?)? Nebo je příčina už v principu poslanecké imunity? Přikláním se k té imunitě. Kdyby nebyla vůbec, anebo jasně definovaná jako „pouze na slovní projev před poslanci na zasedání parlamentu“, pak by Vrchní soud ostrouhal a nemohl by ty tři poslance za ODS osvobodit od soudního stíhání. Takže bych čekal od radikálních studentů bouřlivé projevy nespokojenosti s poslaneckou imunitou a žádosti o její zrušení. A ono nic!!! Vybouřili se na neškodné radní pro školství na krajské úrovni a vládní celostátní lumpárny je nechávají v klidu. To je ten smysl antikomunismu.

Asi by to zabralo pár stránek sepisovat k zastírání čeho všeho (či odvádění pozornosti od čeho) je u nás zneužíván antikomunismus. Myslím, že jako námět k popřemýšlení to stačí.

PS

V dětství mne rodiče učili, že nemám posuzovat lidi hromadně podle toho jak, či ke komu, se modlí či hlásí, ale individuálně každého podle toho co, jak, komu dělá. Takže jsem proti principu kolektivní viny (i když už staří Římané ji v legiích praktikovali). Ze zkušeností a četby historie bych svůj názor formuloval asi takto: v každé větší otevřené*/masové „tématické“ skupině/organizaci (náboženské, politické, národnostní, profesní atd.) se vždy vyskytuje větší část slušných lidí (kteří věří hlásaným ideálům, ty vždy bývají dobré nebo aspoň lákavé, často utopické), ale také část těch druhých, kterým je tato skupina a ideály pouze nástrojem pro nadvládu.

*Kladu důraz na to otevřená – několikačlenná tajná organizace je něco zcela jiného s jinými pravidly.