Vstanou noví úředníci...

Po získání výučního listu na základě pouhé jednoroční praxe jsem chtěl (dnes připouštím, že poněkud nevděčně) odejít z tiskárny, která mi tenhle malý zázrak umožnila, a udělat si před vojnou ještě poslední prázdniny. Vedení podniku na mne zcela zaslouženě vytáhlo smlouvu, podle níž jsem byl povinen odpracovat v tiskárně určenou dobu, už nevím kolika měsíců či let. Takže jsem namísto prázdnin nastoupil do kanceláře operativního plánu.

Operativní plán bylo oddělení, jehož pracovníci měli za úkol starat se o rovnoměrné vytížení jednotlivých výrobních pracovišť a zabezpečit splnění požadovaných termínů, předávaných výrobním oddělením. Technologické časy pro zpracování zakázek dostávali plánovači od technologů, výrobní kapacitu příslušných strojů a zařízení zjistili jednoduchým výpočtem z kalendáře – a pak už „jenom“ zaplňovali plánovací tabule nastříhanými různobarevnými papírky, obsahujícími základní údaje o zpracovávané zakázce. Pokud možno tak, aby v konečném součtu souhlasily normohodiny výrobní náplně s normohodinami výrobní kapacity. Když jim to na tabulích nějak vyšlo, přenesli jejich obsah na papír a předali takto vzniklé Plány výroby jednotlivým pracovištím. Plnění těchto plánů pak bylo nutné průběžně  sledovat, aktualizovat a v případě potřeby operativně měnit.

Byla to práce zajímavá a svým způsobem snad i potřebná, byť většinou příslušníků dělnické třídy zesměšňovaná a opovrhovaná. Manuální pracovníci vždycky pohrdají těmi, kdo mají místo „poctivé“ špíny na rukou pouhý inkoust. Už proto, že máchat se ve vývojce nebo stát celý den u rotačky je méně příjemné, než sedět za stolem v kanceláři a starat se o to, aby ta vývojka měla co vyvolávat a rotačka tisknout. To mi za ten rok, strávený v montérkách, došlo taky...

Od počátku existence organizované lidské společnosti jsou prostě úředníci všeho druhu, tedy i ti relativně užiteční, předmětem opovržení a výsměchu těch, kdo se živí takzvaně „rukama“. Nic nepomůže, že i romantický fantasta Marx (který ovšem nikdy manuálně nepracoval) pochopil, že dělníkem v mechanizované strojové velkovýrobě je nejen ten, kdo pracuje přímo u stroje, ale i ten, kdo mu připravuje a organizuje práci. Navzdory tomu většině jeho bájných proletářů nikdy nedošlo, že nebýt účetních, kteří jim spočítají výplatu, nemohli by si u piva zanadávat nejen na své "okovy", ale ani na líné parazity z kanceláří…

V létech dávno minulých, kdy u nás nominálně vládla dělnická třída, bylo proto poněkud zvláštní, že se její politicky "chovní" příslušníci většinou snažili o to, aby jejich děti získaly potřebné vzdělání a staly se – úředníky. Protože jedním z hlavních hledisek pro přijetí ke studiu byl takzvaný třídní původ (jako za protektorátu původ árijský), obvykle se jim to podařilo. Na rozdíl od rasismu nacionálního měl ovšem tento rasismus třídní jednu vadu, spočívající v tom, že  v momentě, kdy se staly úředníky, ztrácely třídně čistokrevné děti dělníků svoji chovnou hodnotu. Jejich děti už žádoucí plemenný původ neměly, a tak jim někdy nezbývalo, než vrátit se zpátky do třídy svých prarodičů. Chybička se vloudí. I tak ale počty úředníků vzrůstaly tempem, které občas přimělo zvláště čistokrevné zástupce vládnoucí třídy, byť byli mnohdy pouhými dělníky „honoris causa“ (Rudolf Slánský, Gustáv Husák apod.), k vyhlášení kampaně za snížení počtů administrativních pracovníků…

Problém totiž nebyl ve zbytečnosti úředníků, ale v jejich počtu. Bylo jich zkrátka příliš mnoho. Dělníků bylo tehdy také příliš mnoho, ale to se ve společnosti, formálně vedené právě dělnickou třídou, považovalo spíše za přednost než za problém. A tak, zatímco stránky satirického časopisu „Dikobraz“ (na Slovensku „Roháč“) byly plné sžíravých kritických šlehů na adresu zahálčivých nižších úředníků, zahálčiví úředníci vyšší a přelidněné dílny jakoby nikoho nezajímali. Nemluvě o restauracích, v nichž se to modralo montérkami nejen po pracovní době, ale i během ní. Jenže co naplat, v očích uvědomělé části veřejnosti byli opravdovými parazity pouze flákači z kanceláří…

Moje pracovní náplň v oddělení operativního plánu nicméně opravdu byla jako vystřižená z Dikobrazu.  V sedm ráno jsem se posadil na židli a ve tři čtvrti na čtyři jsem z té židle vstal a šel domů. Mezi tím byl oběd v závodní jídelně a různé pochůzky, od přenášení spisů z jednoho konce tiskárny na druhý, po operativní nákupy egyptského koňaku v nedalekém lahůdkářství. Z vlastní plánovačské profese jsem toho moc nepochytil, protože  zrovna nebylo plánovací období. A protože to vlastně ani nestálo za to – v létě roku 1970 proběhla totiž jedna z periodicky se opakujících kampaní za snížení počtů pracovníků v administrativě. A já konečně pochopil, proč mě vlastně nechali vyučit. Potřebovali dočasně obsadit jedno z míst, vytvořených speciálně za účelem následného zrušení…

V půli srpna si mne pozval soudruh ředitel a řekl, že se moje místo  v rámci snižování stavů administrativních pracovníků ruší. A že když jsem se už jednou vyučil ofsetovým tiskařem, tak musím jít dělat ofsetového tiskaře...

Naštěstí jsem se o tomto opatření dozvěděl předem, a tak jsem měl čas se připravit. Když mi tedy soudruh ředitel oznámil tu báječnou zprávu, řekl jsem, že jsem se sice vyučil, ale ještě předtím jsem absolvoval čtyřletou grafickou školu, jejíž absolventi mohou vykonávat funkce technicko hospodářských pracovníků i bez vyučení, a že tedy buď zůstanu na stávajícím místě, nebo odejdu ze Svobody pryč, jak jsem to ostatně navrhoval už před měsícem.

Soudruh ředitel odpověděl, že mám k podniku smluvní závazek, takže nikam odcházet nebudu, leda do ofsetové strojovny, kde si závazek pěkně odpracuji... Řekl jsem, že podle Zákoníku práce mám vykonávat práci, na kterou mám pracovní smlouvu... On řekl, že pracovní smlouva se dá změnit... Já řekl, že pracovní smlouva se samozřejmě změnit dá, ale nikoli bez souhlasu pracovníka... On řekl, že kromě smlouvy mám ještě ten závazek... Já řekl, že jsem ochoten svůj závazek odpracovat, ovšem na místě, na které mám pracovní smlouvu, to znamená jako operativní plánovač... On řekl, že tedy pracovní smlouvu změníme... Já řekl, že tedy pracovní smlouvu nezměníme... Chvílemi to připomínalo slavný dialog o pucování záchodů ze Švejka: "Budete pucovat?"... "Nebudu pucovat!"... Nu, nakonec jsem nepucoval. Zhnusený soudruh ředitel řekl, že když to vidím takhle, tak ať jdu do... osobního oddělení, kde mi vyřídí okamžité zrušení pracovního poměru. A tak jsem se, měsíc před nástupem vojenské základní služby, stal v hlubokém socialismu nezaměstnaným…