Tažní a chovní...

V souvislosti s dalším snižováním počtu pracovníků ve státní správě se opět vynořil prastarý problém pracovníků "tažných" a "chovných". Tyto dvě kategorie existují odpradávna ve všech organizacích, ať již státních nebo soukromých. Jak již název napovídá, ti tažní pracují, zatímco chovní samozřejmě také pracují (jinak by přece nemohli být zaměstnáni!), ale konečné ohodnocení jejich práce nemá tak docela přímou souvislost s jejich pracovní výkonností...

Soukromé firmy to mají o poznání jednodušší. V nich bývají chovnými obvykle pouze přímí příbuzní majitele a jim naroveň postavení. Naproti tomu ve státní správě patří mezi chovné v první řadě ti, kteří mají dobrou paměť a znají své nadřízené. Čím déle, tím lépe. No a potom samozřejmě příbuzní, přátelé, přítelkyně a známí příslušných nadřízených. A – jako pietní vzpomínka na dávno minulé časy kádrových rezerv – ještě ti, kteří mají tu správnou stranickou legitimaci. Ať již skutečnou nebo virtuální…

Systém snižování počtu pracovníků ve státní správě lze nejlépe ukázat na příkladu starověké veslové galéry. Rovněž na ní byli kromě managementu vyššího (kapitán a důstojníci) a středního (dozorci, střelci a námořníci) hlavně řadoví pracující (veslaři). A teď si představte, že v rámci úspor dostane chovný (jiní na této úrovni neexistují) kapitán takové galéry příkaz snížit početní stav posádky o nějaké to procento. Rozum mu pochopitelně velí, aby se zbavil především relativně postradatelných vyšších a středních kádrů. Protože i bez většiny z nich galéra, poháněná plným stavem veslařů, popluje. Jenomže vyšší a střední management patří ve státních institucích (galérách) obvykle mezi ony kádry chovné. Stejně jako kapitáni. Takže nezbývá než zredukovat počet veslařů. Pokud tento delikátní úkon ponechají nadřízené složky (admirálové) na příslušném lodním kapitánovi, někdy to vyjde. Protože dobrý, byť chovný kapitán ví, kam až může s redukcí svých „tažných“ veslařů zajít...

Pokud však  reorganizaci vezmou do rukou sami admirálové, kteří obvykle potřebují umístit pár vlastních chovných managerů, většinou v první řadě vymění kapitána. Jimi dosazený náhradník pak provede snížení stavů takovým způsobem, že „tažných“ veslařů zůstane většinou tak málo, že se galéra stane nepohyblivou, a tudíž i nebojeschopnou. Ale nový chovný kapitán si poradí i s tím. Oznámí prostě admirálům, že místo propuštěných veslařů potřebuje přijmout veslaře jiné, protože jinak si ani on, ani další noví chovní manageři moc nezavelí. Povolení pochopitelně dostane, protože i pro admirály je bojeschopnost jejich loďstva vždy na prvním místě…

Díky tomuto systému existuje nejedna státní instituce, na jejíž chodbách se po každé „ozdravné“ reorganizaci potkávají propuštění „veslaři“ ve výpovědní lhůtě s „veslaři“ přijatými na jejich místo. Veslaři prostě mezi chovné nepatří…