Řemeslo, braň se! (3)

Pracoviště archové montáže, kam jsme nastoupili začátkem září, se zabývalo sestavováním síťových a pérových diapozitivů na průsvitných (transparentních) podkladech lepením na čiré, rozměrově stálé astralonové podložky.

Postup pro běžný stabilizovaný čtyřbarvotisk (každou, byť třeba třicetibarevnou předlohu lze reprodukovat vzájemným soutiskem tří základních barev – azurové, purpurové a žluté, pro lepší prokreslení a pro kvalitní tisk textu se přidává ještě barva čtvrtá – černá ) byl následující: montážník si nakreslil na podložku rozměry tiskového archu, vyznačil jednotlivé stránky, nakládací hranu (greif), postranní náložku, knihařské značky (šnajtky) a případně přidal i další pomůcky ke kontrole soutisku a kvality tisku. Na takto připravený montážní arch pak nalepil podle rozkresu vyřazení stránek jednotlivé diapozitivy. Pro každou tiskovou barvu se pochopitelně musel udělat zvláštní montážní arch, přičemž všechny čtyři archy musely dokonale lícovat. Toho se dosahovalo jednak pomocí vzájemného krytí soutiskových znamének (křížků), jednak proděrováním montážních fólií otvory, do nichž přesně zapadají kovové kolíčky tzv. lícovacího systému.

Montážník, kterému mě přidělili, se jmenoval pan Huka, byl to drobný čtyřicátník s velmi vyvinutým smyslem pro finanční záležitosti (takže si co nejčastěji bral odpolední směny, které byly s příplatkem), mírný a shovívavý, sekýrování a vymýšlení  práce za každou cenu neholdující. Technologii montáže mi vysvětlil i prakticky ukázal, montovat mne však nenechal, protože při termínově náročné výrobě periodik není na zaškolování nešikovných a nespolehlivých začátečníků čas…

Po dvou měsících v poklidném přítmí montáže, zhýčkán vlídným nezájmem pana Huky, ukolébán  pocitem, že jsem v tiskárně konečně jako doma, nastoupil jsem třetího listopadu 1969 do kopírny. Pracoviště kopírny tiskových desek se zabývalo kopírováním zhotovených archových montáží na tiskové desky. Dnešní předzcitlivené desky se tehdy u nás ještě ve větší míře nepoužívaly, a tak se musely před vlastním kopírováním ovrstvit ručně.  Dělalo se to ve velkých odstředivkách, v nichž se desky, zpravidla hliníkové plechy formátu A 0 (841 x  1189 mm), polévaly světlocitlivým roztokem na bázi chromovaných koloidů. Na ovrstvené desky se potom kopírovaly montáže, desky se vyvolávaly vodou, vymývaly lihem, lakovaly a nakonec odvrstvovaly ředěnou kyselinou sírovou. Byla to únavná, špinavá práce, kterou vykonávali únavní a špinaví lidé. Za více než čtyřicet let v oboru jsem poznal hodně polygrafických pracovišť, ale nikde – ani mezi všeobecně tolik opovrhovanými knihaři –  jsem už nikdy nezažil takový nápor lidské hlouposti, hulvátství a povahového primitivismu jako tady. Leda na vojně, ale tam to jaksi patřilo k věci…

Možná je to tím, že se jednalo o můj první kontakt s nefalšovaným dělnickým prostředím, které jsem zatím znal – kromě kratičkých letních brigád – pouze z četby, naposled z Otčenáškova Kulhavého Orfea, v němž jsem teď najednou pochopil to místo, kde totálně nasazený maturant Honza popisuje svoje seznámení s manuální prací v nýtovací dílně:

„… to dzub, dzub, příšerné, trýznivé, nekonečné, nic už jsem kolem sebe nevnímal, nerozeznával tváře kolem sebe, jen to dzub, dzub, vytřásalo to z hlavy myšlenky, věty, nápady, barevná, vonící, tajuplná slova, dzub, dzub, já ti dám veršíky, šlejško s maturitním vysvědčením, poseroutko vyhýčkaný ve školních lavicích, chytej rány, zblbni z toho, změň se ve stroj, v tahouna bez myšlenek, bez citečků, tak to asi vypadalo na galérách, dzub, dzub…“

Určitě to bude tím, protože až na pár výjimek (které se najdou všude) to byli normální lidé. Třeba laskavý pan Mařík, který mi poradil pár fint, jak si ulehčit práci a ještě přitom vysoko překračovat výkonové normy, nebo paní Zamrazilová, pomocná dělnice, které soudruh Hrachovec s oblibou přiděloval jako pomocníky zejména nás, učně s maturitou. Měl smůlu, protože nám tahle degradace docela vyhovovala. Paní Zamrazilová sídlila v malém kumbále za kopírnou, kde od rána do večera starou žiletkou a benzínem čistila použité astralonové fólie od zbytků montážní lepicí pásky a nakreslených šnajtek, aby se mohly použít znovu. Být jí přidělen na výpomoc znamenalo, že člověk nebyl na očích nadřízeným, při práci seděl, nijak se nepředřel, jenom na oplátku musel pořád dokola poslouchat  starostlivé úvahy matky a babičky, které zrovna v té době emigroval mladší syn do Jižní Afriky, a ona se strachovala, jak mu tam, mezi všemi těmi černochy, asi chudákovi bude, když neumí ani žbleptnout anglicky, natož černošsky …

Pár exotů tam ovšem bylo. Například kopista pan Skuček. Vysoký, asi čtyřicetiletý blonďák s vodově modrýma očima, rozeřvaný debil s prázdnou hlavou a vychováním řeznického psa. Byl tak neuvěřitelně pitomý, že jsme si z jeho jména udělali jednotku blbosti, kterou byl takzvaný jeden skuček, dělící se na deset menších jednotek, skučíků.. Kdokoli v tiskárně pak udělal něco zvlášť hloupého, čili provedl nějakou skučkovinu, byl ohodnocen  určitým počtem skučíků. Dlouho jsme se nemohli shodnout, zda může někdo dosáhnout ocenění ve výši jednoho celého skučku. Nakonec převážilo mínění že ne, protože to by znamenalo, že dotyčný je stejně, ne-li ještě blbější než vzorový etalon – pan Skuček. A to by rozvrátilo celý měřický systém. Nehledě na to, že to prostě nebylo možné…

A jinak… jinak vlastně nic mimořádného. Ani si nepamatuji, kdo z těch ostatních mne měl na starosti. Takže to asi opravdu bylo tím, že jsem se poprvé v životě ocitl na delší dobu mezi lidmi, kteří se ke mně chovali tak, jak byli zvyklí se chovat i k sobě navzájem. Že se mi to nelíbilo, že jsem měl jiné představy o vzorcích chování a mezilidských vztazích, představy vyčtené z knih a okoukané z budovatelských filmů, to nikoho z nich nezajímalo. Ani nemuselo. Většinou četli jenom sportovní stránky novin a v televizi koukali nejvýš na fotbal a hokej. Většinou. Vzpomínám si na šok, který jsem zažil, když mi pan Mařík, starý pán z vymírající generace těch původních pánů typografů, začal zničehonic vyprávět něco z dějin antického Říma. Nepamatuji si už, co to bylo, ale pamatuji si dodnes svůj údiv a jakýsi pocit nepatřičnosti, že v tomhle prostředí plném špíny fyzické i duševní se najde někdo, kdo se zajímá o stejně abstraktní a „neužitečné“ věci  jako já. Že i při téhle tupé a stereotypní práci, jejímž jediným nárokem na pracovníka je to, aby se stal nemyslícím automatem, provádějícím stále stejný cyklus úkonů, si lze udržet schopnost zůstat člověkem. Myslícím člověkem, protože základní fyzické znaky druhu Homo sapiens měli ti duševní lidoopi v montérkách kupodivu všichni...

Později mne napadlo, že to nemusí být tou prací. Že měli možná pravdu ti z nich, kteří na nás řvali: „Když už to děláš, tak to dělej pořádně, ta práce za to nemůže!“ Možná? Asi určitě. Teď, s dostatečným odstupem, se mi zdá, že za to asi vážně nemohla práce, jako spíš to, že ji od nás vůbec chtěli. Všichni byli přesvědčeni, že jsme dvojice líných a nafoukaných smradů. Když se tak nad tím po létech zamýšlím, napadá mě, jestli neměli tak trochu pravdu. Tak trochu dost…