Na Grafárně pod Petřínem (9)

Léta strávená na Střední průmyslové škole grafické byla krásná. Jak už tak léta mezi patnáctým a dvacátým rokem života bývají. Člověk byl mladý, nic ho nebolelo, a s výjimkou občasných záchvatů pubertálního komplexu méněcennosti měl neméně pubertální pocit, že pro šíři svých ramen projde dveřmi toliko bokem, případně že kapacitou svého svěžího mozku je schopen (kdyby mu to umožnili) vyřešit kterýkoli z neřešitelných problémů tohoto světa...

V podobném rozpoložení jsme my tři, tedy Honza Šelešovský, Jirka Beneš a já, vstoupili do redakční rady občasníku Mladý polygraf, vydávaného Střední průmyslovou školou grafickou. Začátkem prosince 1968 jsme sepsali redakční úvodník do připravovaného plesového čísla našeho maturitního ročníku 1969. Byla to pochopitelně hloupě provokativní slátanina o tom, jak se nám líbily čtyři roky studia na "výběrové" polygrafické škole, která nám poskytla možnost naučit se česat chmel, sbírat brambory, nasazovat si ve sněhu a dešti plynové masky, otloukat cihly při rekonstrukci školní budovy a ještě pár podobných duchaplností. Kdo se nikdy podobné mladické jednostrannosti nedopustil, nechť hodí kamenem...

Soudruh ředitel reagoval tím, že uspořádal výstražné veřejné autodafé. Dal svolat schůzi třídy, na kterou pozval i zástupce rodičovského sdružení, spolku s podivným názvem Sdružení rodičů a přátel školy čili SRPŠ. Pak se dostavil sám, v doprovodu svého zástupce profesora Krbce  a  našeho chudáka třídního profesora Blažeje. Zahájil tím, že zaraženému shromáždění začal číst – anebo spíš recitovat dopis, který mu přišel z Korejské lidově demokratické republiky od dřívějších absolventů JEHO školy. Dopis byl psán půvabným, orientálně květnatým slohem, v němž se do cizokrajného ornamentu splétaly všechny krásy svobodné země nad sedmnáctou rovnoběžkou, včetně šumících stromů na horských stráních, zurčících horských bystřin a otcovského pohledu šikmých očí dobrotivého vůdce Kim Ir Sena. Když soudruh ředitel dorecitoval, sáhl do kapsy, vylovil náš úvodník a řekl: „A teď vám přečtu, co o naší škole napsali její současní žáci!“

Začal číst, ale v polovině přednesu se mu dojetím zlomil hlas. Předal proto dopis svému zástupci, poodešel k oknu a zády do místnosti, hledě do zasněžených korun stromů na petřínské stráni, si očistil kapesníkem brýle i oči, zamželé naší bezcitnou surovostí. Pan profesor Krbec odříkal náš zločinný text týmž neosobním hlasem, jímž nám v hodinách dějepisu vysvětloval Engelsovy představy o příčinách křížových výprav. Tedy dosti nezúčastněně…

Když skončil, vstali jsme, přiznali se k autorství a začali jsme vysvětlovat, že to bylo míněno jako humorná nadsázka, že jsme to vlastně mysleli jinak, než to soudruh ředitel pochopil, a že… Po nás si vzal slovo náš dobrotivý třídní profesor Blažej. K autorství se sice nepřiznal, ale řekl, že to určitě bylo míněno jako humorná nadsázka, že jsme to jistě špatně nemysleli, a že… Mluvil i předseda rodičovského sdružení pan Chmelař, který s otcovským porozuměním řekl, že to bylo jistě míněno jako humorná nadsázka, mladí lidé už jsou takoví… Rovněž zástupce ředitele profesor Krbec prohodil něco v tom smyslu, že to byla humorná nadsázka, sice trochu nedomyšlená, ale že mladí lidé už takoví bývají…

Nakonec promluvil opět soudruh ředitel. Stále ještě dojatým hlasem prohlásil něco v tom smyslu, že má humor velmi rád, ale na takovýto humor že se může jedině vymarxovat, protože na školní ples chodí důležití lidé z celého polygrafického průmyslu, a co ti si pomyslí, zvláště v této citlivé době, o úrovni vyučování na JEHO výběrové polygrafické škole! A že jsme naprosto zničili jeho víru v mladou generaci, protože takováto indolentní hovada si nezaslouží sklízet plody jeho upřímné snahy o výchovu nové generace polygrafických odborníků...

Nevyhodil nás. Ba ani dvojku z chování nám nedal. Doba byla opravdu citlivá, navzdory dočasně umístěné okupační armádě se pořád ještě hodně mluvilo o demokracii, lidské tváři, svobodě slova… ale hlavně jsme byli už ve čtvrtém ročníku, půlku maturity jsme měli za sebou – kdo by nám kvůli naší vlastní pitomosti kazil život. A tak si nakonec nejspíš řekl, ať nám tu hubu rozbije někdo jiný. Správně předpokládal, že k tomu jednou dojde…

V červnu 1969 jsme si tedy konečně odbyli maturitu z odborných předmětů a bylo to za námi. Měli jsme maturitní vysvědčení z výběrové školy a svět nám ležel u nohou...