Na Grafárně pod Petřínem (7)

Mladší bratr knihtisku, tisk z plochy čili ofset, je založen na principu vzájemné odpudivosti mastné tiskové barvy a vody. Tisknoucí prvky nejsou výrazně vyvýšené (jako u knihtisku) a to, že barva přilne pouze na ně a ne na okolní obnažený kov, zabezpečuje právě tenká vrstvička vody, která ulpí pouze na povrchu kovu. Předchůdcem ofsetu byla litografie (kamenotisk), u níž se obraz přenášel z formy přímo na papír jako u knihtisku. Současná ofsetová tisková forma se otiskuje na gumový válec, z něhož se teprve přenáší na potiskovaný materiál.

Ofset se od knihtisku odlišoval již způsobem výroby tiskové formy. Z reprodukční fotografie odcházel místo nečitelného (tj. stranově převráceného) negativu čitelný pozitiv na filmové podložce, a to jak pro text, tak pro obrázky. Tyto pozitivy se montovaly na arch průhledné fólie, v ofsetové kopírně se překopírovaly na hliníkové tiskové desky a ty se pak, po vyvolání roztokem louhu, zakládaly do tiskového stroje.

Do tajů ofsetu nás zasvěcoval starý pan profesor Kalinovský, jenž trávil ve svém školním ofsetovém doupěti většinu života tím, že na maloformátovém tiskovém stroji Romayor 314, konstrukčně určeném pro jednobarevný tisk nenáročných tiskovin, produkoval až šestibarevné geografické mapy. Chtěl dokázat, že to jde. Jistě, šlo to. Jde všechno. V šedesátých letech projeli tři čeští novináři na mopedech sinajskou poušť. Jeden z nich o tom napsal knihu. Jmenovala se Na mopedu k beduinům. Také pan profesor Kalinovský napsal knihu. Jmenovala se Dokonalé tisky na Romayorech. Otázka prostě někdy nezní – jak to či ono udělat, ale spíše – proč to vůbec dělat! Ale tuhle otázku asi  jednou provždy zodpověděl britský horolezec Mallory, když na dotazy novinářů, proč se pořád pokouší vylézt na ten pitomý Mount Everest, odpověděl: „Protože existuje!“ A zakrátko na Mount Everestu zmizel úplně...

Zvláště roztomilý byl pan profesor při hodinách teorie. Zatímco základní princip knihtiskového stroje se příliš neměnil – pořád to bylo obrovské, byť dosti složité kovové razítko – tisková forma pro ofset (litografii) prodělala od svého vynálezu v devatenáctém století bouřlivý vývoj. Počáteční kus hlazeného vápence, na který psali a kreslili první litografové, byl nahrazen nejprve ručně ovrstvovanou zinkovou deskou, potom deskou hliníkovou a posléze takzvanými bimetalickými a trimetalickými tiskovými deskami. Změnám tiskových forem odpovídaly i příslušné změny v konstrukci tiskových strojů. Navíc se právě v šedesátých letech začaly objevovat tiskové stroje, které k vlhčení desky používaly místo vody alkohol (bohužel nikoli ve formě rumu či whisky), nebo dokonce nepoužívaly vlhčení žádné, protože místo ploché tiskové formy měly tiskovou formu podobnou knihtiskovému štočku, takže se bez jakékoli kapaliny snadno obešly. Polygrafičtí odborníci se již  tehdy začali dohadovat, zda se této technologii má nadále říkat ofset (když to vlastně není tisk z plochy), nebo suchý ofset, nebo snad knihtisk na gumu … Nedohodli se nejspíš dodnes, a tak se ani nedivím panu profesorovi Kalinovskému, že nám nejpodrobněji vykládal o nejstarších tiskových strojích typu Senefelderovy šibenice. Schéma tohoto monstra, postaveného samotným otcem litografie Aloisem Senefeldrem (sice Němcem, ale narozeným v Praze), nám jednou nakreslil barevnými křídami na tabuli a s apoštolským zanícením pak dohlédl na to, abychom si tu muzeální archiválii věrně okopírovali do sešitů. Zbytečné to rozhodně nebylo. Alespoň pro ty, kdo měli při příštím zkoušení Senefeldrovu šibenici popsat. Barevné křídy nám pan profesor půjčoval vlastní…

Třetí základní tiskovou technikou je tisk z hloubky neboli hlubotisk, vynalezený Čechem  Karlem Klíčem a založený na principu vzlínavosti řídké tiskové barvy.  Tisková forma je pokryta nikoli vyvýšenými, ale naopak zahloubenými tiskovými prvky, do kterých se zatře barva. Přiložený papír barvu nasaje, z hlubších míst víc, z méně hlubokých méně. Vznikne tak přirozený obraz s plynulými přechody v polotónech, pouhým okem nerozeznatelný od fotografie. Postup zhotovení hlubotiskové tiskové formy byl odjakživa mimořádně složitý, nákladný a neekologický. Proto byla tato technika používána hlavně pro velké náklady fotografických publikací a pro tisk bankovek.

Na Střední průmyslové škole grafické vyučoval hlubotisk externí profesor ing. Svoboda, vzhledem i chováním technokrat a manažer dnes běžného, tehdy však ještě zřídka vídaného typu (tmavý oblek a kravata samozřejmostí!). Musím přiznat, že si z těch jeho Ballardových slupek, pigmentových papírů a dvojchromanových leptů nepamatuji vůbec nic. Jednak proto, že pro nás, studenty z knihtiskové skupiny, byl hlubotisk víceméně okrajovou vyučovací látkou (abychom věděli, že něco takového vůbec existuje), ale hlavně proto, že jsem se to nikdy nenaučil. Pan inženýr Svoboda byl příliš noblesní na to, aby někoho nutil učit se věci, které ho nezajímaly. I když zcela očividně nemohl pochopit, jak může vůbec někdo takový existovat. Jednou mne trýznil u tabule snad dvacet minut otázkami, které mi vůbec nic neříkaly. Nebyl jsem připraven. Po první otázce jsem pokrčil rameny a pozoroval mouchu, která bzučela na okenním skle za katedrou. Následovala další otázka, mnohem „jednodušší“. Čestně jsem přiznal, že nejsem připraven. Dostal jsem další otázku. Údajně již zcela „jednoduchou“. Mlčel jsem a pozoroval mouchu. Byla vzteklá a podrážděná. A zoufalá. Jako já. Soudruh inženýr měl sice dobré srdce, byl nepochybně vysoce inteligentní, ale jedna věc mu ne a ne dojít – že totiž ten jeho hlubotisk je z valné části  záležitostí subtilních fotochemických procesů, odehrávajících se ve světlocitlivých vrstvách chromované želatiny, a ještě subtilnějších procesů chemických, jimiž se v leptacích lázních zhotovují měděné tiskové formy. Na něco takového se nelze ptát jednoduchými otázkami. A pokud ano, lze na tyto jednoduché otázky poskytovat stejně jednoduché odpovědi pouze v případě, že tázaný dokonale ovládá problematiku. Pak je ovšem zbytečné klást mu jednoduché otázky…

(Pokračování)