Islám je svoboda!

V důsledku nepříliš vydařené bitvy u Tours (732) ukončily neporazitelné armády islámu svůj vítězný postup do Francie a nastalo období konsolidace říše, sahající nyní od žhavých asijských pouští po zasněžené vrcholky hor Pyrenejského poloostrova. Tento islámslý Dům míru (Dár al-islam) zahrnoval mimo jiné i Palestinu, vlast jednoho z islámských proroků jménem Ježíš Kristus, Egypt, považovaný za kolébku křesťanských mnišských řádů, i Malou Asii, kde římský renegát Pavel zakládal první křesťanské obce…

Na rozdíl od pokryteckého a násilnického křesťanství,  jehož pronikání na severovýchod Evropy provázely potoky krve a hromadné masakry takzvaných pohanů (Polabští Slované, Prusové apod.), rozšířil se islám v podstatě nenásilnou cestou, zcela v duchu slov Koránu: "Nebudiž žádného donucování v náboženství!". Přijetí či nepřijetí islámské víry bylo moudře ponecháno na svobodném rozhodnutí každého člověka...

Prostí arabští kočovníci, tvořící jádro islámských armád, se stejně svobodně seznámili s civilizačně vyspělejšími kulturami byzantskou a perskou. Jak už to v takových případech bývá, mělo to své kladné i záporné stránky. Mezi kladné patřila hojnost získaných upomínkových předmětů (o válečné kořisti může mluvit pouze ten, kdo naprosto nepochopil ducha islámu), mezi záporné přirozeně to, co v historii zatím vždycky potkalo méně vyspělé nájezdníky v prostředí civilizace vyspělejší, a tudíž mravně zkaženější  – nevyhnutelné pokušení této mravní zkaženosti alespoň okusit...

Hlavou nově vzniklé arabské říše byl chalífa. Prvním držitelem tohoto úřadu byl Mohamedův tchán Abú Bakr. Za bagdádského chalífy z rodu Abbásovců Harúna ar-Rašída (763-809), manžela 800 žen a autora populárních Pohádek tisíce a jedné noci, dosáhla prosperita říše patrně svého vrcholu. Vědeckého, kulturního i náboženského. Co se té kultury (v tomto případě diplomatické) týče, byl to právě Harún ar Rašíd, kdo barbarskému křesťanskému panovníkovi jménem Karel Veliký poslal jako žertovnou přátelskou pozornost živého slona…

V polovině devátého století vypukly v islámském "domě míru" boje mezi jednotlivými uchazeči o postavení nejvyššího mírotvorce. Trvaly dlouho. Roku 1055 obsadily čerstvě islamizované turecké kmeny Seldžuků Bagdád a ovládly tak celý chalífát. Abbásovci si přesto podrželi úřad chalífy jako duchovní hlavy islámu a oficiální hlavy říše, nicméně výkonnou moc do značné míry převzali  právě seldžučtí Turci. A protože byli „mladí a horliví“, roku 1078 obsadili i Jeruzalém, fyzicky eliminovali (někteří historici to poněkud nepřesně nazývají vyvražděním) jeho křesťanské obyvatelstvo a nadále zakázali křesťanům přístup do města…

Odpovědí křesťanského světa byly křížové výpravy, vnímané dodnes muslimy jako odporná a nespravedlivá agrese. Nu, primitivní západní křesťané, uznávající římského papeže, na to tehdy hleděli jinak. Pro ně to byla pomoc, o kterou je jménem společného Boha požádali křesťané východní, považující za svoji hlavu řeckého patriarchu v Konstantinopoli. Pravda, kulturně i politicky vyspělejší křesťané východní si v mnoha věcech už tehdy rozuměli spíše s muslimy než se svými  západními bratry, nicméně pořád  se jim nějak nedařilo překousnout skutečnost, že ti šibalové budují svůj Dár al-islam na území, které bylo ještě nedávno křesťanské. Tedy vlastně jejich…

Křížových výprav bylo devět. První (1096-1099) dobyla zpátky Malou Asii, Sýrii a posléze i Palestinu s Jeruzalémem a založila na tomto území několik bezvýznamných křesťanských státečků. Druhá (1147-1149), jíž se zúčastnil i český král Vladislav II., se pro neshody svých urozených velitelů rozpadla a muslimové získali zpátky Jeruzalém. Třetí křížová výprava (1189-1192), vedená třemi nejvýznačnějšími evropskými panovníky (Fridrich I. Barbarossa, Filip II. August a Richard I. Lví Srdce) dosáhla více méně diplomatickými prostředky toho, že křesťanům byla nadále zaručena nerušená pouť k posvátným místům vJeruzalémě. Čtvrtá výprava (1202-1204) se tak trochu vymkla svým organizátorům z rukou a obrátila se proti těm, kterým měla vlastně pomáhat. Vojsko západokřesťanských rytířů, které mělo původně znovu osvobodit Jeruzalém, místo toho dobylo a vyplenilo křesťanskou Konstantinopol. Pátá křížová výprava (1217-1221) zamířila do Egypta, dobyla důležitý přístav Damiettu a skončila čestnou kapitulací křesťanských armád. Šestá křížová výprava (1228-1229) byla naprostou fraškou. Německý císař Fridrich II. Štaufský, v době výpravy exkomunikovaný papežem z církve právě pro svoji neochotu vydat se na křížovou výpravu, uzavřel bez jakéhokoli válčení dohodu se sultánem Al-Kamilem, podle níž získali křesťané nazpět Betlém, Nazaret, Galileu a především Jeruzalém, do kterého měli i nadále svobodný přístup také muslimové. Tento stav trval až do roku 1244, kdy byl Jeruzalém opět obsazen tureckými oddíly. Sedmá křížová výprava (1248-1254), vedená francouzským králem Ludvíkem IX. zamířila znovu do Egypta a dopadla tam stejně jako výprava pátá. Do zajetí tentokrát padl i sám francouzský král Ludvík IX. Osmá křížová výprava (1267-1270) mířila pro změnu do Tuniska, kde na úplavici zemřel její velitel, neúnavný francouzský král Ludvík IX. Čímž výprava pochopitelně skončila. Poslední křížovou výpravou do Svaté země byla výprava devátá, jíž velel anglický princ Eduard. Měl k dispozici přibližně tisíc ozbrojenců, takže není divu, že i tato křesťanská agrese skončila vítězstvím muslimů, kteří krátce poté postupně dobyli a obsadili všechna zbývající křižácká území na Blízkém východě. Čímž období křižáckých výprav proti mírumilovným muslimům, hájícím svá spravedlivě dobytá křesťanská území ve východním Středomoří, skončilo…