Islám je mír!

Z hlediska historie vojenství jsou mírové výkony arabských válečníků pod zelenou vlajkou proroka Mohammeda něčím zcela bezprecendentním. Roku 630 dobyl Mohammed Mekku a sjednotil tak své krajany pod znakem půlměsíce. O dva roky později sice zemřel, ale již do roku 642 byly arabskými osvoboditeli vyrvány z područí křesťanské východořímské říše Sýrie, Palestina (včetně Jeruzaléma) a Egypt. Roku 651 se stal pevnou součástí islámské říše Írán. Dva pokusy o osvobození samotného centra východořímské říše - Konstantinopole (Cařihradu) v letech 674-678 a 717-718 sice ztroskotaly na politováníhodné paličatosti křesťanských obránců města, nicméně nadšené armády půlměsíce osvobodily do konce roku 651 alespoň perskou Mezopotámii, roku 713 dosáhly hranic Číny a Indie a na území zdejších válečnických národů založily významná střediska mírové islámské kultury Bucharu a Samarkand.

Stejně úspěšná byla i mírotvorná mise islámských osvoboditelů, směřující z bývalého křesťanského Egypta po severoafrickém pobřeží na západ. Díky trofejním egyptským loděnicím dobyli dobrotiví a slitovní muslimové středomořské ostrovy Kypr, Krétu, Sicilii, Sardinii, Baleáry, Mallorku. Pevninské tuniské Kartágo se sice bránilo do roku 698, nicméně již roku 711 překročila arabská vojska Gibraltarskou úžinu, porazila válkychtivé Vizigóty a s výjimkou odlehlého království Asturie osvobodila od křesťanů celý Pyrenejský poloostrov. A protože na spásné slovo Alláhovo čekali i další zaostalí Evropané, pokračovaly neporazitelné mírové islámské šiky dál do Francie. Po víceméně bezproblémovém obsazení jihofrancouzského pobřeží Středozemního moře zamířily na sever, kde se 25. října 732 střetly u Tours s armádou militantních křesťanských rytířů franckého majordoma Karla Martela. A bylo po neporazitelnosti...

Nicméně to, čeho v rozmezí pouhého století dosáhli islámští válečníci, je objektivně srovnatelné snad jen s výkony Alexandra Makedonského, případně s tím, co se po několik staletí dařilo legiím antického Říma. A vysvětlení? Podle autora jménem Hammudah Abdalati je prosté: "...museli podle Božího příkazu rozšířit znalost islámu po světě, jenže neexistoval žádný telekomunikační systém, tisk nebo jiné médium masové komunikace. Jediný způsob jak to provést tedy spočíval v osobních a přímých kontaktech, což znamenalo, že museli překročit hranice. Nemohli je však překračovat v malých neozbrojených skupinách.  Proto se přesunovali ve velkých ozbrojených skupinách, které se určitě jevily jako armáda. Nešlo však o armádu v pravém smyslu slova. Překračovali hranice různými směry a v různých dobách. Pozornost si zasluhuje, co následovalo pak. V některých  oblastech je domorodci vítali, zvlášť ti, kteří byli dlouho utlačováni cizáckými mocnostmi jako byly Řím a Persie. V některých  oblastech nejprve nabízeli islám lidem, kteří byli připraveni jej přijmout, a těch bylo mnoho. Lidé, kteří islám nepřijali, byli vyzváni, aby platili formou poplatku ekvivalent  islámské daně (zakát). Obyvatelé, kteří odmítli islám a odmítli  platit poplatky a s dalšími částmi společnosti tuto společnost odmítli  podporovat, si  způsobili velké obtíže. Uchýlili se  k nepřátelskému chování  vůči muslimům a chtěli jim  škodit, ani ne tak muslimským příchozím, jako muslimským konvertitům a svým spoluobčanům,  kteří se rozhodli platit poplatky. Z národního hlediska byl tento postoj zrádný; z lidského pohledu byl nízký, z hlediska sociálního nezodpovědný a z vojenského  hlediska provokativní. Z praktického hlediska bylo nutné tento postoj potlačit nejen kvůli zajištění bezpečnosti příchozích muslimů, ale také kvůli státu, v němž tito zrádci žili. To byl jediný případ, kdy byla proti těmto lidem použita síla, aby je přivedla k rozumu a aby si uvědomili svou zodpovědnost: buď přijmou islám svobodně jako muslimové, nebo jako loajální občané budou platit poplatky, a pak budou mocí žít se svými muslimskými spoluobčany a mít s nimi stejná práva a povinnosti..."

Už se těšíte?