Lenost? Kdepak, dobíjím baterky

Kde je hranice mezi nicneděláním a vědomém odpočinku? Ptám se sama sebe, když už hodinu ležím na gauči s nohama nahoru a poslouchám audioknížku, mezitím co syn spí.

Ve společnosti, kde se tlačí na výkon, se necítím zrovna dvakrát nejlépe. Jakožto člověk, který už od malička trpí panickými atakami a přehnanou úzkostlivostí, musím odpočívat více, než je běžné. Vyčerpává mě i samotný chod života a například fakt, že v nevhodnou chvíli doma dojde cibule, mě umí vykolejit na další hodinu.

Antidepresivům jsem dala šanci asi třikrát, nikdy jsem je ale nevydržela brát dlouho. V řádu měsíců vedlejší účinky prášků nemizely, spíše naopak. A s ohledem na to, že na úzkostné stavy se berou celkem velké dávky, není moc jak situaci vyřešit.

Leda že bychom si přiznali, že jsou ve společnosti i lidé méně výkonní, a ti, co zvládají stres s obtížemi. Pro takové lidi je úspěch každý nový den, kdy je nepostihl záchvěv úzkosti a kdy se cítili v klidu, ukotvení a šťastní. Takoví lidé neaspirují na několik univerzitních titulů, ani se nehlásí na manažerské pozice. Ale mají velké dary - buďto od narození, anebo se jim v životě naučili. Empatii. Tvořivost. Vděčnost.

A takoví lidé často skončí na práškách, přestože by potřebovali jen více odpočívat a věnovat se spíše kreativní činnosti. Někdy by také ocenili „sick day“, protože se ráno sotva zvedli z postele. A nevědí proč - přišlo to z čista jasna. Nemají teplotu, nic je nebolí, ale prostě je to od rána den na prd. A protože mentální problémy jsou jako energetičtí upíři, nenajde v sobě osoba už žádnou sílu se tomu vzepřít, překonat to...

Přesně do této skupiny lidí patřím a vím, že to se mnou okolí nemá lehké. Ani já sama se sebou to nemám lehké. :) Ale snažím se. Snažím se najít balanc mezi tím nebýt líná, ale zároveň to s aktivitami nepřehnat. Vyhýbám se porovnávání s lidmi, kteří během pár let zvládli udělat výšku, vydělat si pěkné peníze a ještě založit rodinu. Ignoruji komentáře blízkých, že kdybych se více snažila, mohla jsem být úspěšnější.

Pro mě je důležitá především rodina, ne kariéra. Vím, že abych tady pro svého muže a syna mohla být, musím být na sebe opatrná. Musím si volit pracovní pozice, kde nejsem v extrémním stresu, ale zase dostatečně zaměstnám mozek, aby nepřemýšlel nad „blbostmi“. Domácí prace dělám, ale v době, kdy je syn vzhůru, protože když spí, potřebuji odpočívat. Svého muže se nebojím kdykoliv požádat o pomoc, protože to, co pro něj je maličkost, mě může vystresovat na několik hodin. Světe div se, i přestože je to se mnou někdy náročné, našel na mně muž kvality, pro které si mě chce vzít.

Možná, že v očích společnosti nebudu nikdy tak užitečná, jako mentálně odolní jedinci, kteří se do všeho pouštějí s vervou a jsou schopni jít přes své limity.

Vím ale jedno. V očích kamarádů a blízkých lidí jsem člověk, kterému se můžete bez problému svěřit, který vás neodsoudí. A když dostane šanci být kreativní, zažijete s ním i spoustu zábavy.

Není lehké přiznat si, že nezvládám tolik, co ostatní. Na druhou stranu mám za to, že naše hodnota neleží jen v tom, co jsme zvládli, vymysleli a kolik jsme vydělali. Svět potřebuje i osoby empatické, klidné, kreativní. S kterými se cítíte jako v objetí u maminky.

A abychom dosáhli pocitu štěstí, srovnávání se by mělo jít stranou. Neslouží totiž ničemu dobrému. Jediné, co v mých očích dává smysl, je pomalu a jistě posouvat naše vlastní limity a snažit se být tou nejlepší verzí sami sebe. Avšak s veškerou opatrností. Protože nic se nemá přehánět!