Tuhle větu jste již určitě nejednou slyšeli. Otázkou je, zda s vámi nějakým způsobem pohnula, nebo jste ji přešli bez většího zamyšlení. Je totiž přirozené umět procítit jen to, co sami zažíváme.
Když se zamyslíme nad životem průměrného Evropana, dojde nám, že se máme opravdu dobře. Že i když dojde v evropské rodině na lámání chleba, pořád máme instituce, které mohou pomoci.
Běžný občan má dostatek jídla, střechu nad hlavou a netrpí zimou. Přesto se však nemusí cítit šťastný a vděčný. Vděčnost je totiž něco, co je třeba trénovat a čemu se musíme naučit. Schopnost adaptace je natolik silná, že se pocit vděčnosti vytratí mávnutím proutku.
Jako skvělý příklad může posloužit koupě domu. Přestěhujete se z bytu do vlastního baráčku se zahradou. První týdny, kdykoliv se odněkud vrátíte domů, se nemůžete ubránit pyšnému úsměvu a máte pocit euforie. Za půl roku rutinně otevřete branku a pomyslíte si: „Ten záhon by už potřeboval vyplejt“.
A pak bum - pár dní na to si u doktora vyslechnete ne zrovna pozitivní novinku. Najednou si uvědomíte, že zdraví je všechno. Že byste tisíckrát radši pobývali ve vašem krásném domě se zahrádkou, než v nemocnici. Litujete všech vašich nářků na věci, které byly naprosto malicherné.
Nabízí se otázka, zda je možné zažívat pocit vděčnosti, aniž by tomu musela předcházet nějaká negativní životní událost. Možné to sice je, ale ohromně těžké.
Protože za největší problém považujeme vždy ten, který zrovna máme. Někdy je to fakt, že se nám rozbila naše oblíbená věc. Někdy je to nemoc, zrovna když máme jet na dovolenou. A někdy katastrofická událost, jako je úmrtí v rodině. Objektivně lze posoudit, jak vážný je který problém. Na to se však lidská povaha neptá.
Dle mého názoru bychom si v první řadě měli odpustit, že se někdy chováme nevděčně. Neděláme to totiž naschvál. To ale neznamená, že se s tím nedá nic dělat. Každý den, každou hodinu bychom si měli připomínat, že máme štěstí.
Když jdeme na procházku, můžeme si říct: „Je fajn, že mám dvě zdravé nohy, které mě dostanou, kam potřebuju nebo chci.“
Když míříme do práce, naše mantra může být: „Je dobré, že jsem schopný pracovat a vydělávat peníze. Navíc jsem díky své pozici v kontaktu s lidmi.“
Když nám partner utrhne sedmikrásku namísto koupení obrovské kytice, je na místě si říct: „Můj partner na mě myslí a ukazuje mi, že mě má rád, hezkými malými gesty. To je super!“
Učení se vděčnosti nezabere skoro žádný čas, ale může pomoci k lepší náladě a celkově změnit přístup k životu.
Není totiž nic horšího, než prožít celý život s pocity, že bychom mohli být úspěšnější, bohatší, mohli bychom mít „lepšího“ partnera, měli bychom víc cestovat... Chvíle rozmaru jsou normální, ale aby tvořily náš celý náš život, mi přijde opravdu škoda.
Jak řekl jednou můj muž: „Pořád přemýšlet nad ‚co by kdyby‘ je blbost. Sto let zpátky mohl býval spadnout meteorit, ale nestalo se to. A tak lidstvo žije dál a není třeba se v tom šťourat. Teď je teď a my jsme naživu.“
Ten jeho nadhled mě nepřestává bavit! :)
