Zahrádka u Ledče nad Sázavou, aneb Vzpomínka ze dna.

Letos uplyne 40 let od přijetí vládního usnesení, které rozhodlo o zániku a likvidaci městečka Zahrádka u Ledče nad Sázavou.

Praha potřebovala pitnou vodu. Jednou z obcí, kterou „spláchla“ výstavba přehrady na Želivce, byla i Zahrádka . Malebné historické městečko  postupně začalo mizet a v polovině 70. let zaniklo docela. Zbyl jen kostel, hřbitov a pár domů, které zůstaly uchovány pro potřeby správy povodí. Obyvatelstvo bylo rozptýleno do okolních měst a obcí. Domy byly srovnány se zemí. Kam nevystoupala voda, tam byly vysázeny lesy. Ochranné pásmo prvního stupně zakazuje vstup. A v lidech zbyla hořkost.

Bylo mi deset, když jsme Zahrádku opouštěli. Přesněji řečeno – když ji opouštěla má babička, u které jsem prožila časné dětství a u které jsem  trávila všechny prázdniny. Dítě vše vnímá jinak. Pro mě ta poslední léta prožitá v Zahrádce znamenala ráj na zemi. Opuštěné zarostlé zahrady byly skvělou kulisou pro dobrodružné výpravy. Jako v Ráji dalo se trhat z každého stromu. A zakázaný nebyl žádný. Smutek vybydlených domů na dítě nedoléhá. Ve zbořeništích můžete nekonečné hodiny hledat a nacházet barevné lesklé střípky  a skládat z nich mozaiku. Dole v údolí začíná stoupat voda a zatopené louky se hemží všelikou havětí. Dlouho můžete jít vodou a máte jí jen po kolena. Je prohřátá a voní. A těch ryb! A doma na záchodě hnízdí vlaštovky. Proč ne, za pár měsíců už z domu stejně nic nezbyde.

Až s odstupem let jsem si uvědomila, jak těžké to pro obyvatele zatopených obcí muselo být. Mnohé rodiny tam žily po generace. Někteří postavili dům jenom proto, aby se dozvěděli, že za pár let bude zbourán. Jeden z nejhorších snů, který se mi v poslední době zdál, byl o tom, jak přijedeme na chaloupku (po druhé babičce) a v místě, kde normálně stoují sousedovic dům, se tyčí přehradní hráz. Mám hluboké pochopení pro všechny, kdo se zuby nehty brání výstavbě přehrad a rozšiřování těžby. Nikdo se jich nic nezeptá a vyrvou je z kořenů!

Jistě, jsou horší křivdy. Ale to nic nemění na smutku ze ztráty krajiny dětství. Tu mojí utopili.